CJCH 2023: Lenka Glisníková

V rámci představení laureátů a laureátek Ceny Jindřicha Chalupeckého pro rok 2023 přinášíme rozhovor o pracovních podmínkách, budoucnosti lidské práce, soutěžení a umělecké tvorbě, který s Lenkou Glisníkovou vedla kurátorka Nela Klajbanová.

„Moje budoucnost se neodvíjí od toho, jestli se stanu umělkyní“

Fotografie se ve tvé tvorbě objevuje na několika úrovních – věnuješ se produktové a reklamní fotografii ve spolupráci s Karolínou Matuškovou v rámci studia SHOTBY.US i vlastní umělecké tvorbě. Zajímalo by mě, zda a jak se tyto dvě praxe prolínají.

Prolínají a zároveň probíhají paralelně. SHOTBY.US vzniklo z potřeby odlehčení naší umělecké praxe, ale taky jako příležitost zkoušet společně nové postupy. A taky jsme se chtěly živit tím, co nás baví – focením.

Ještě vidím paralelu i v tom, že v obou případech je fotografie inscenovaná, vytváříš určité scénografie. Přitom používáš spoustu materiálů, které ji pomáhají dotvářet.

Určitě. Konkrétně ve své umělecké tvorbě ale momentálně inklinuji spíše k určité fotografické čistotě. Objekty fotím dost jednoduše, používám jen jedno světlo a jeden objektiv. Řeším pouze natočení objektu a úhel zachycení. Celá ta inscenace a komplikovanost je už pak obsažena v samotném objektu. V tom, z jakých materiálů a jakým postupem jej tvořím. Divoká scénografie, kompozice a úhly jsou pak spojené především s užitou fotografií. A i tam se odehrávají spíše na pozadí.

Máš za sebou studium fotografie ve dvou různých ateliérech fotografie – na Ostravské univerzitě a na pražské UMPRUM. Jaká je pro tebe zkušenost z těchto dvou ateliérů?

Oba ateliéry mi přijdou dost podobné v tom, že se snaží podporovat kreativní myšlení a nic ti nevnucují. Na UMPRUM jsem se pak přihlásila proto, že s médiem fotografie nepracují jen v ploše, ale často z ní vykračují například do sochařského pojetí nebo videa. To mě už v té době hodně zajímalo. Ateliér Aleksandry Vajd a Martina Kohouta byl jiný než všechny ostatní fotografické ateliéry. Na UMPRUM je výhodou, že je tam spoustu dílen a průmyslových strojů, díky kterým jsem si mohla vyzkoušet různé typy práce. Často jsem tak docházela k nečekaným výsledkům.

Lenka Glisníková: Instalace Hymns of dazzle machine v galerii Lítost 2019. Foto: archiv autorky

Jak se ta studia propsala do tvého přístupu?

Asi hodně, ale zároveň to neumím pojmenovat. Ta hlavní myšlenka je možná přestat něco jen zobrazovat a zkoušet ten obraz doslova vytvořit.

Ve své tvorbě vytváříš fotografie objektů, které následně tiskneš na plastové materiály, které poté upravuješ a opět přefocuješ. Chceš tím záměrně fotografii dekonstruovat a rekonstruovat, nebo jde spíše o praktické využití recyklace materiálů?

Baví mě ten cyklus zhmotňování a zase zplošťování. Z obrazové mutace vzniká totální halucinace. Na začátku je tam konkrétní motiv, který v rámci toho koloběhu zaniká a stává se z něj něco jiného, co s naším světem nemá moc společného. Recyklace je spíše praktickým důsledkem, není pro mě tématem, ale jen součástí procesu.

Mohla bys popsat celý ten koloběh, tedy postup od recyklace k recyklaci?

V ateliéru mám zásobu už nevystavitelných fotografií. Ty si rozstříhám a tavím teplem k sobě. Ty aktuální, které vyrábím pro výstavu laureátů a laureátek Ceny Jindřicha Chalupeckého, jsou z fotek lidí. Díky tomu procesu člověk zmizel, ale to maso, které musí dál pracovat, tam zůstalo, a z plochy mi vyvstal objekt. Na ten pak lepím další materiály – vyřazené elektrosoučástky: kousky z mobilů, klávesnic, kabelů, počítačových myší atd. Potom je postupně rozmontovávám a zas skládám a pak tam ještě lepím součástky zakoupené v Bauhausu. Hotový a velmi křehce spojený objekt pak jednoduše přefotím. Výslednou fotografii pak mírně manipuluji ve Photoshopu. Klonuju objekt nebo spojuji několik vývojových stádií k sobě. Kdysi jsem dávala na postprodukci větší důraz. Teď už je ale postprodukce zachycená a vytištěná na těch starých fotkách, takže je zakódovaná v tom vstupním materiálu, který se stává tělem objektu. Finální digitální obraz je vytištěn na plexi a vyřezán nebo natažen na objekt. Pracuji se syntetickými materiály, které se používají většinou v průmyslu a reklamě. Baví mě se na ně naciťovat a pokoušet jejich přirozené vlastnosti.

Objekty zobrazené na fotkách mají reprezentovat pracovní nástroje, které by mohly nějakým způsobem nahradit lidskou práci. Bavily jsme se spolu dříve o tom, že je to komentář nejen k potřebnosti práce, ale i ke stále se zvyšujícímu tlaku na naši produktivitu. Prezentuješ technologie, které by mohly lidskou práci nahradit. Je v tom nějaký odkaz ke zrychlujícímu se vývoji technologií?

Ze zobrazených objektů není úplně jasné, čím jsou nebo jakou mají funkci… jestli to je plast vyplavený a roztavený teplem na pláži nebo zbytky našeho unaveného těla vybaveného posledními technologickými vychytávkami, implantáty propojující mozek a počítač… Skořápky odcizeného života a práce. Ty věci jsou opotřebované, stejně jako my, už mají plnou kapacitu a nejspíš už přestaly sloužit.

Objekt z ateliéru, 2023. Foto: archiv autorky

Zároveň s tím technologickým vývojem také mizí profese nebo se proměňují…

To mě trápí spíš na té osobní rovině. Nemám asi úplně strach třeba z nástupu umělé inteligence, ale z toho, že nás neosvobodí od dřiny, ale lidé ztratí práci, kterou mají rádi.  Děsí mě představa, že bude umělá inteligence nasazená ve firmách, aby vykonávala hlavní činnosti, a lidé tam budou už jen k elementární obsluze softwarů a strojů. Budou jen zadávat vstupní informace a kontrolovat výstupy. Bojím se, že se z nás stanou automatizovaní roboti, kteří se nepodílejí na výsledku vlastním aktivním činěním. Navíc budeme jednoduše nahraditelní.

V současnosti se používá oblíbený termín work-life-balance, který se ale taky dost kritizuje, protože je vymyšlený kapitalismem a žene nás k tomu, abychom ve volném čase odpočívali efektivněji a byli pak motivovanější zase v práci. Jak tohle vnímáš ze svého pohledu?

Teď se podle mě nacházíme v bodě, kdy se to láme. Práce okupuje většinu našeho času a života. Několik let života věnujeme učení, abychom měli v budoucnu dobrou práci, hezký plat, a tedy asi i hezký život… S naší generací tenhle recept přestává fungovat. S nástupem AI se paradox dobrého vzdělání s vyhlídkou na dobré zaměstnání asi ještě zvýrazní. Bylo by dobré nastavit nová pravidla tak, abychom všichni pracovali míň a zároveň si zachovali částečně smysluplnou práci, uměli šetřit se zdroji, těmi zemskými, ale i vlastními, a měli pocit, že svou činností něčím přispíváme a jsme součástí něčeho většího.

Pociťuješ v uměleckém prostředí tlak na produktivitu?

Díky tomu, že mám těch aktivit víc, tak já sama nejsem pod tlakem. Vím, že moje budoucnost se neodvíjí od toho, jestli se stanu umělkyní. Můžu si tak ty věci dělat pomaleji, s radostí a nejsem pod finančním stresem.

Jsi pro rok 2023 laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Hodně se mluví o tom, že umělecké prostředí je jedna z nejvíce soutěživých oblastí. Jak se stavíš v rámci ocenění k nesoutěžení?

Asi jsem tu soutěživost nikdy úplně nepocítila. Souzním s tím, jak je teď ta cena nastavená.

Lenka Glisníková: Instalace Hymns of dazzle machine v galerii Lítost 2019. Foto: archiv autorky

Přihlásila by ses do soutěže, i kdyby byl jen jeden laureát či laureátka?

Přihlásila. Měla jsem vždy pocit, že to člověku pomůže. Není to samozřejmě záruka, že se ze mě stane automaticky stane úspěšná umělkyně, ale myslím, že to může přinést příležitosti.

Věnuješ se zrovna přípravě děl na výstavu laureátů a laureátek CJCh, která se otevře na podzim v galerii PLATO v Ostravě, odkud pocházíš. Zajímá mě, jestli nějakým způsobem tematizuješ lokální souvislosti?

Pro mě je hodně osobní téma právě „práce“, sama jich mám pro jistotu víc. Ostrava prochází v posledních letech velkou změnou, doly se postupně zavírají, a lidé musí vymyslet, co budou dělat dál, a stát by jim v tom měl pomoci. Volný čas může být příležitost, pokud na něj ale nebudeme připraveni, může se stát rizikem pro celou společnost.

Objekty, které vytvářím ze svých fotografií a odepsaných elektronických zařízení, vyrábím i ze součástek, které se dají volně koupit právě v Bauhausu. Výstava CJCH přitom bude probíhat právě v prostorách prázdného hobbymarketu. Tento řetězec stvořený pro domácí kutění nám vlastně nabízí koupitelný únik ze světa, kde nám práce byla odcizena. Je tam možná představa toho, že vytvoříme svůj vlastní nástroj, který budeme kontrolovat sami a který nám pomůže k naší práci, a ne že ten nástroj bude kontrolovat nás.

Lenka Glisníková je česká umělkyně, která se věnuje především fotografii a aktivně čerpá ze svých zkušeností s tímto médiem. Rozšiřuje ho však o tvorbu instalací a objektů poukazujících na důsledky současných změn našeho životního stylu, k nimž dochází následkem neregulovaného technologického pokroku. Ve svém zkoumání reviduje vliv těchto nových technologií na naši společnost, lidské tělo, mysl a pocity. V interpretacích, které používá ve své praxi, vnímá technologie jako určující pro náš způsob práce, odpočinku, přemýšlení a organizaci času.

Po studiu fotografie v ateliéru Michala Kalhouse na Fakultě umění v Ostravě absolvovala magisterské studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Aleksandry Vajd a Martina Kohouta. V roce 2019 dostala čestné ceny STARTPOINT PRIZE, ocenění pro diplomanty evropských uměleckých škol, a v roce 2020 získala spolu s Karolínou Matuškovou, s níž tvoří duo pod názvem SHOTBY.US, první cenu Czech Grand Design v kategorii Fotograf roku.

Fotoportrét: Karolína Matušková