Alt-right jako nová avantgarda: Post-woke, cool nihilismus a Temné osvícenství

V textu se také ukazuje, že kritika wokeness, která je přítomná i v diskurzu současného umění, prezentovaného na přehlídkách, může mít dvousečné důsledky: je totiž až moc blízko kritice wokeness alt-right, která dnes za „pomoci“ influencerů a blogerek ironizuje všechno a všechny, a relativizuje tak i děsivé důsledky pravicové extremizace umění a politiky v současné Americe.

„Stane se rok 2025 začátkem post-woke éry v umění?“ ptal se letos v lednu kritik Ben Davis v textu na serveru artnet. Davis si všímá, že s druhým zvolením Trumpa se začalo dramaticky transformovat fungování kulturních institucí i podoba umění: zatímco donedávna byl v USA umělecký diskurz poháněn liberálním „levicovým populismem“, jenž přehlížel třídní politiku a nahrazoval ji vulgární verzí identitářství, dnes se postoj amerických demokratů i liberálních galeristek k inkluzivní politice výrazně mění. Davis píše, že místo toho, aby liberálové reflektovali strukturální důvody své porážky, se raději shodli, že viníkem je právě wokeness a „naivní studentstvo a rozmazlení aktivisté“. Sice ještě nevíme, kudy se mainstreamový svět umění vydá, už nyní je ale jisté, že sílící úpadek liberálního paradigmatu výrazně přihrává krajně pravicovým tendencím.

V posledním textu série budeme sledovat proudy současného (především amerického) myšlení a umění postupně se odtrhávající od liberálních a inkluzivních hodnot, které, znechuceny korektností či angažovanou politikou, vědomě larpují či postironicky obhajují hodnoty hnutí MAGA nebo alt-right. Zatímco v předchozím díle jsme viděli, že se akceleracionismem poučené umění v 10. letech propojilo s krajně pravicovými tendencemi v podstatě omylem, dnešní umělkyně nebo influenceři se již zcela otevřeně hlásí k antidemokratickému technooligarchovi Petru Thielovi či neoreakcionáři Curtisi Yarvinovi, jejichž ideologická agenda se dnes projevuje i v těch nejvyšších patrech americké politiky. Druhá část textu, jež je současně i jakýmsi temným dodatkem celé série, ukáže, do jakých obludných podob dorostly Landovy nihilistické myšlenky 90. let a jak se projevují i v dnešní kultuře. Předem varuji, že tuto sérii nečeká happyend: vypadá to totiž, že alt-right se pomalu zbavila své „alternativní“ předpony a stala se určující politickou silou této dekády.

Znudění politikou

Už v textu z roku 2012, krátce po zvolení Baracka Obamy, Ben Davis vypozoroval, že je umělecký svět procentuálně „bělejší“ než republikánská strana. Stejně tak byli v raných 10. letech na přehlídkách vystavováni většinově muži. Je tedy logické, že muzea a galerie začaly být inkluzivnějšími a snažily se dávat prostor lidem z globální majority. Statistiky ukazují, že od roku 2016 (i v reakci na zvolení Trumpa) do roku 2024 reprezentace bílých mužů zásadně poklesla: z naprosto nepřiměřeně zastoupené skupiny se na přehlídkách současného umění stala najednou „menšina“. Ve stejný moment se z témat jako feminismus či dekolonizace vyklubaly novodobé globální trendy. Připomeňme si Whitney bienále 2019 sestávající primárně z nebílých umělkyň a umělců či Benátské bienále 2022, kde vystavovaly především ženy a uváděl jej text filozofky Rosi Braidotti, volající po kulturní transformaci vedoucí k „asamblážím mezi ženami a LGBTQ+ a všemi dalšími, kdo nejsou [bílým] ‚Mužem‘“.

Zároveň je třeba si přiznat – jakkoliv jsou snahy o inkluzi zásadní a nutné –, že dekoloniální diskurz, queer osoby či lidé z globální majority byli světem umění často blahosklonně tokenizováni a spíše, než aby skutečně vytvářeli podmínky pro změnu, využívali marginalizované skupiny ve prospěch kurátorů, ředitelek muzeí či vlastníků galerií. O to je strašnější, že s přesunem kulturní agendy jinam to budou znovu tyto marginalizované osoby, které dané změny zasáhnou nejvíce.

Snaha o vytvoření politizovanějších struktur se především promítla do podoby velkých přehlídek a výstav, což se mnohým insiderům uměleckého světa nezdálo: kulturní komentátor a kritik Dean Kissick si například v nedávném textu The Painted Protest: How politics destroyed contemporary art stěžuje na přílišnou politizaci umění, jež přišla s rokem 2016 a která, v reakci na politickou normalizaci trumpovského šovinismu, začala na úkor polyfonického a inovativního umění vyzdvihovat angažovaná témata identity a rasové, genderové či koloniální diskriminace. „Objevila se nová odpověď na otázku, co by mělo umění dělat: Mělo by zesilovat hlasy historicky marginalizovaných. Co by naopak dělat nemělo, je být originální nebo zajímavé,“ píše Kissick.

Jeho text si získal mezinárodní pozornost a v mnohém se mu sugestivně podařilo podchytit jisté pokrytectví současného umění, jeho rámování má ale řadu mezer: je z něj cítit nereflektovaná nostalgie po starých časech, kdy – v době kulturního imperátora Hanse Ulricha Obrista – bylo umění prosíťované, spektakulární a probouzelo, jak shrnuje Kissick, „silné emoce a myšlenky, které nelze vyvolat žádným jiným způsobem“. Jeho kritika taktéž přehlíží, že „umění“ existuje hned několik, a jak popisuje kritik Christian Viveros-Fauné, aukční domy či komerční galerie Kissickem popsané změny ani nezaznamenaly a jen v roce 2024 otočily 65 miliard dolarů na většinově apolitických, ne-woke a „agnosticky dekorativních malbách a sochách“. Ben Davis si zase všímá, že Kissick sice obviňuje politiku ze „zničení současného umění“, ale o politickém tlaku na umění prakticky nemluví. Jak přitom ukazuje politická „angažovanost“ amerických (ale i třeba slovenských) politiků v kulturních institucích, umění dnes čelí mnohem zásadnějším problémům, než jsou nudné výstavy.

„Pokud přijde fašismus do Ameriky, budeme ho sledovat v televizi“: Dimes Square, avant-tarda a rezignace na politiku

V rozhovoru pro Kunstkritikk Kissick říká, že jen pár let zpět by nebylo článek možné vydat, „aniž by u toho byl označen za fašistu, rasistu nebo transfoba“. Dnes se zdá, že označení za fašistu či transfoba už nikoho nevzrušuje. Velký díl na tom nese právě alt-right, jež předem definovala vyjadřovací nástroje, kterými se vůči liberální kulturní agendě vymezit. Částečně se na tom ale podepsalo i samotné umění a výrazně pak newyorská „avantgardní“ kulturní scéna.

Tím nejexcentričtějším příkladem je bezpochyby newyorské tvůrčí „hnutí“ Dimes Square, asociované s širší uměleckou, literární, divadelní a hudební komunitou, jež se proslavilo svým buřičským odmítnutím politizovaných, kritických, nebo i korektních pozic – a to zejména v online světě prostřednictvím podcastů, tweetů, storieček, „fashionshootů“ či discordů. Jedinečnost místních osobností a mikrocelebrit z Dimes Square spočívá v určitém performativním postoji, který se, jak sám Kissick s nadšením popisuje pro Spike, vyznačuje „otravou z předstíraného pohoršení a pohrdáním přehnaně vážným didaktismem“. Dimes Square je jakousi expresivní cynickou odpovědí na liberálně angažovaný woke svět a spočívá v „odtržení se od kultury, ve které má být vše politické“, upřesňuje Kissick. Tento politicky rezignovaný postoj skvěle shrnuje kdosi na internetu: „Pokud přijde fašismus do Ameriky, budeme ho sledovat v televizi – stejně jako všechno ostatní.“

Když si připomeneme umělkyni Deannu Havas či fotografku Heji Shin, v „jejich době“ (rozuměj pár let zpět) bylo v mainstreamovém uměleckém diskurzu nepřístojné používat ofenzivní jazyk, vytvářet vazby s problematickými figurami či koketovat s krajně pravicovou ikonografií. Morální kodex Dimes Square je ale jiný: místní zvou běžně do podcastů Petera Thiela či Curtise Yarvina, v textech i divadelních představeních používají dříve netolerovatelná slova jako „gay“, „retard“ (od tohoto slova pak umělec Alex Bienstock odvozuje označení „avant-tarde“) a v performancích ironicky přejímají vizuální i verbální slovník MAGA hnutí. Ze „srandy“ volí republikány, vysmívají se migrantům a převlékají se za tradwifes. Jak píše Will Harrison, „Dimes Square je známé jako hřiště pro ultrabohaté a zároveň jako domnělá mekka pro transgresivní myšlení a politiku“.

Asi nejznámějšími dimes-fluencerkami jsou Anna Khachiyan a Dasha Nekrasova stojící za vlivným podcastem Red Scare, který v roce 2018 reprezentoval pro-sandersovskou edgy odnož levice (tzv. dirtbag left) a vymezoval se jak jinak než proti politické korektnosti. Jejich provokativní ironická pozice plná šokujících prohlášení se postupně vyvinula do bodu, ve kterém je od krajní pravice dělí už jen snad letmá nejistota, zdali se náhodou nejedná o performativní humor. Obě podcasterky jsou dnes údajně na výplatní pásce Petera Thiela, běžně spolupracují s Yarvinem a Nekrasova například už v roce 2022 pózovala na fotografiích s konspiračním dezinformátorem Alexem Jonesem, jehož platformu Infowars ještě několik let zpět kritizovala. Nedávno také přidala fotky, jak se svým manželem střílejí na terč omotaný kefíjí, šátkem asociovaným s Palestinou. Zde si komentář raději odpustím.

Vím, že pro mnohé vyzním asi jako suchar, a nemyslím si, že by se měl humor zakázat, ale časy, kdy byla apropriace produktivní taktikou, jsou – nejpozději s nástupem umělé inteligence – bohužel za námi. Larpování krajní pravice tak nepřináší nic jiného než smazání rozdílu mezi alt-right a „ne-alt-right“. To nejen ještě více komplikuje politickou orientaci, ale taktéž přihrává již tak dost fašizovanému diskurzu současné politiky, který na rozdíl od levice umí z ambivalence těžit. Jistou rezignaci na konstruktivní politiku v americké kulturní sféře dobře vystihuje teoretička internetové kultury Günseli Yalcinkaya: „Mladí lidé, kteří v roce 2016 volili Bernieho Sanderse, byli nuceni prožít horečnatý sen éry Donalda Trumpa, poté sledovat chaos pandemie a úpadek liberalismu. Protože Biden ani kapitalismus nenabízejí žádnou životaschopnou levicovou alternativu k současnému politickému systému, dospěli k závěru, že politika je záležitostí ‚těch druhých‘, ne jejich. Propadli se tak tunelem nihilismu na disidentské okraje, kde už zbývá jen kochat se chaosem.“

Podobný étos ztělesňoval i queer umělec a filmař Trevor Bazile, který po první vlně kovidu zorganizoval v New Yorku „anti-woke filmový festival“, jehož záměrem bylo provokovat „woke mileniály, popletené boomery a otravné liberály“. Festival přitom působil celkem podnětně, byl plný queer performance, projekcí, nekonvenčních hudebních vystoupení nebo diskuzí (jedna dokonce s legendárním campovým filmařem Johnem Watersem, kterou nevedl nikdo jiný než podcasterky z Red Scare). Mimo útoku na liberály se však festival netajil finanční podporou do technooligarchy Thiela, který v posledních letech s oblibou investuje do podobných „cool“ událostí newyorské scény a často na doporučení Yarvina financuje nezávislé alternativní projekty, jež přežvýkávají neoreakcionářskou ideologii do cool frází a instagramovatelných výstupů – ať už se srandy nebo pro peníze.

Zatímco některé projekty podobné vazby tají, Bazilův festival si ze spojení s Thielem očividně nic nedělal: po akci na internetu šířil meme, kde velká loutka se jménem Trevor Bazile držela menší s nápisem Film Festival, která držela ještě menší loutku se jménem Peter Thiel. Bazile tak s podivnou lehkostí propojil svoje queer levicové přesvědčení s podporou technooligarchů nebo s postironickým sdílením pro-trumpovských memů či fotek pedofila Jeffrey Epsteina. Svoji pozici pak hájil tím, že si bere online ironii nazpět od alt-right. Ve své pohrkané ryzosti nám tento příklad skvěle ukazuje, jak se protispolečenská transgrese vycházející z taktik avantgardy po letech vrátila do umění a kultury, a to právě za pomoci alt-right: místo subverze vedoucí k emancipaci ale především mimikuje krajně pravicovou scénu a v zájmu individuální zábavy až agresivně rezignuje na politiku – což ji dělá bezpodmínečně politickou.

V roce 2024 potom došlo k nevídanému vyvrcholení vazeb alt-right a newyorské umělecké avant-tardy: v dolním Manhattanu se na oslavu Trumpa konala volební párty organizovaná Remilia Corporation, kde se na jednom místě objevili „skuteční“ podporovatelé Trumpa s černými MAGA čepicemi, novodobé gotičky v anime oblečcích, edgy umělci v patagonia bundách nebo krypto investoři, kteří během večera sázeli na výsledky voleb. Autentičtí zastánci hnutí MAGA se tak setkali s MAGOU ironickou a oslavili spolu vítězství Trumpa. Jedni „tak trochu ze srandy“, druzí naprosto vážně.

Zdá se, že v této sérii tolikrát zmiňovaná transgrese tak v Dimes Square dosáhla svého skutečného vrcholu, a to především totálním smazáním rozdílu mezi performativitou a krajní pravicí. A i přes to, že ani postironicky-cynické přijetí společenského úpadku nevzniká ve vakuu a lze jej chápat jako reakci na palčivou neexistenci politické alternativy, bohužel dnes kroky Trumpovy administrativy ukazují, že už přestal čas na „legraci“. Jak výstižně připomíná Yalcinkaya: „Možná je pořád cool v některých privilegovaných (většinově bílých) kruzích dělat, jako by politika nebyla žádná velká věc. Jenže časy se změnily – fašismus se v západní společnosti čím dál víc normalizuje a otevřeně proti němu vystoupit je stále nebezpečnější.“ Hrát si na fašistu je dnes nakonec možná ta nejjistější safezone.

Trumpifikace umění: Temné osvícenství a protiútok politiky

Tuto sérii textů jsme začali zájmem neoreakcionáře Curtise Yarvina o kurátorování nadcházejícího Benátského bienále umění. Yarvin oznámil své záměry ve videu primárně generovaném umělou inteligencí, které freneticky zobrazuje Trumpa kázajícího z turisticky ikonického benátského mostu Ponte di Rialto, zatímco vlny smetávají protestující držící LGBTQ+ transparenty. Yarvin, jež na projektu spolupracuje s bizarním holandským uskupením The Unsafe House, zde vystupuje jako zombie nebo ďábel a osnuje, jak využít Trumpovy direktivy k tomu, aby mohli „trumpifikovat bienále a vyhrát „válku s liberály“. Kromě pár děl (např. slavného Znásilnění Evropy od Tiziana) se ale k umění kurátoři vůbec nevyjadřují, vidíme spíše, jak si v egoistickém opojení už předem užívají (negativní) pozornost, kterou jim tento počin přinese. Podstatnější ale je, že samotná přihláška pro nadcházející zájemce a zájemkyně o vystavování v americkém pavilonu prošla výraznou restrukturalizací: vyškrtla zmínku o diverzitě a naopak zmiňuje, že „programy musí zachovávat nepolitický charakter a odrážet diplomacii amerického politického, společenského a kulturního života.“ To prakticky znamená, že politický program neoreakcionářského hnutí (označovaného taktéž jako Temné osvícenství) se na bienále realizuje i bez Yarvinovy kurately, a to skrze instituční zásahy Trumpova režimu.

Jedním z hlavních cílů neoreakcionářského hnutí je totiž zrušení „neomarxistické woke“ agendy a předání kontroly do rukou jakýchsi CEO-monarchů. Yarvin – dnes filozof samouk, původně programátor – řídí libertariánsky-decentralizovanou komunikační platformu Urbit, která je zároveň operačním systémem a financuje ji již zmiňovaný podnikatel a zakladatel společnosti PayPal Peter Thiel. Současně pod pseudonymem Mencius Moldbug zahlcuje svůj blog Unqualified Reservations angažovanými příspěvky, kde mimo jiné grafomanicky formuloval neoreakcionářskou filozoficko-politickou ideologii. V ní se vymezuje vůči informačnímu komplotu univerzit a mainstreamových médií, která se podle něj spikla, aby manipulovala veřejné názory a propagovala víru v politickou korektnost. Tento systém nazývá „Katedrálou“. Jeho záměr ale není nastolit spravedlivost předáním moci do rukou lidu (o kterém mluví jako o hobitech), nýbrž vzít tuto moc z rukou elity ovládající instituce (elfů), a předat ji neoreakcionářským konzervativcům, technologickým magnátům a výkonným ředitelům (temným elfům), kteří v budoucnu skrze biohacking zmutují do transhumanistických bytostí. Mimo fantasy a sci-fi je Yarvin inspirován pruským kameralismem, monarchismem a libertarianismem, přičemž tvrdí, že svět, potažmo USA, by měl být spravován skrze decentralizované vládní korporace řízené osvícenými CEO panovníky.

V sérii již vícekrát zmiňovaný filozof a akceleracionista Nick Land se v 10. letech v Yarvinově nihilistické vizi světa překvapivě vzhlédl a poskytnul jí „hlubší“ filozofické základy. Také přišel s jejím alternativním označením Temné osvícenství. Tento pojem přesněji vystihuje neoreakcionářský odklon od osvícenského humanismu a s ním i od demokracie a rovnostářství: podobné hodnoty, společně s levicí a woke, jsou dle Landa důvodem úpadku západní civilizace. Snaha o rovnost, korektnost a toleranci totiž brzdí rozvoj kapitálu, který může dospět do své dokonalé formy jedině bez nadměrné lidské zátěže. Temné osvícenství tak v mnohém navazuje na Landovy akceleracionistické začátky (představené v druhém textu série), především na jeho podivnou fascinaci dystopiemi, oslavu technologického popření člověka a vášeň pro nezastavitelnou technologickou produktivitu, jež se dere vpřed proti proudu „zbytečně demokratických překážek“. Není náhoda, že časopis VentureBeat označil výsledky prezidentských voleb v USA v roce 2024 za „vítězství akceleracionismu.“

Umění na Landovu fašizaci akceleracionsimu reagovalo pohotově tím, že se proklamovaně pokoušelo půlit filozofa na „starého dobrého“ a „nového špatného“. Pokud bychom ale připustili, že něco takového je vůbec možné, stejně nakonec legitimizací jednoho automaticky dáváme prostor i tomu druhému. Proti této strategii hraje navíc skutečnost, že Temné osvícenství je dnes bráno jako teoretická odnož alt-right a například neonacistický blog, poeticky nazvaný The Right Stuff, považuje neoreakcionářství za jeden ze svých zásadních vlivů – a evidentně potřebou „dělit“ Landy na hodné a zlé netrpí.

I přes Yarvinovy proklamace o utajeném umění Temného osvícenství je ale jejich estetický program spíš vágní a nahodilý: vychází, stejně jako celá alt-right scéna, z online prostředí, memů a blogosféry, navíc je silně ovlivněn také korporátním futurismem, fantasy, cyberpunkem, vědecko-fantastickými vizemi libertariánských utopií a ponurým transhumanismem. S širším krajně pravicovým hnutím sdílejí noereakcionářští „unablogeři“ také oblibu v ironii, kontroverzi a provokaci. Zatímco však síla rané alt-right spočívala v anonymitě, Yarvin trpí spíše egománií. I přesto – nebo právě proto – má silný vliv na scénu okolo Dimes Square, kde se díky své excentrické kontroverznosti stal oblíbeným u tvůrkyň a tvůrců, jež se odhodlaně pokouší vymezit vůči korektnosti a provokovat poslední zbytky liberálů.

Síla neoreakce je ale především ideologická: Můstek do Trumpovy administrativy tvoří viceprezident J. D. Vance, který zmiňuje silný vliv Yarvina a Thiela na své myšlení (Yarvin zase na oplátku uvádí, že Vance je „perfektní“). Snahy Bílého domu osekat úvazky úředníků, „dewokeifikovat“ instituce nebo odříznout dosavadní demokratické političky a politiky od funkce, jsou zcela synchronní s Yarvinovým bojem proti „Katedrále“. Trumpova administrativa dnes odebírá dotace akademickým i kulturním institucím, muzeím a galeriím, které považuje za příliš progresivistické a woke a pokouší se zničit jejich často stoleté základy. Trump tuto skutečnost shrnuje slovy: „This Country cannot be WOKE, because WOKE IS BROKE.“

Prezidentův úřad tak – stejně jako „nekonvenční“ umělkyně a umělci z Dimes Square – vyhlásil válku „neomarxistické“ woke ideologii. A stejně jako umělci to vyjadřuje rovněž pomocí vizuální praxe: jeho administrativa totiž velmi ráda sdílí memy a obrázky generované AI, které si nezadají s temnou absurditou 4chanu 10. let. Bílý dům například nedávno sdílel obrázek plačící ženy před deportací ve stylu studia Ghibli; Ministerstvo vnitřní bezpečnosti Spojených států amerických zase na Instagram přidává klasická umělecká díla, nedávno třeba „American Progress“ Johna Gasta z roku 1872, vyobrazující vznášející se bílou ženu vedoucí skupiny bílých osadníků. Na X pak ministerstvo nahrálo vygenerovaný obrázek s aligátory s kšiltovkami ICE, jež mají hlídat znovu otevřenou (a pro migranty určenou) věznici Alcatraz. Děsivé ovšem je, že v případě Trumpovy agendy se obrazy záhy přelévají do reality a v duchu Yarvinových a Landových fantasmagorických myšlenek skutečně drtivě transformují či devastují politické, občanské i kulturní instituce. Když tak v 90. letech psal Nick Land o spekulacích a fikcích, které se vlastní silou dokážou samy naplnit, podobně se dnes radikální a nenávistné memy proměňují v každodenní temnou realitu mnoha Američanů a Američanek.

***

Myšlenky alt-right, neoreakce a Temného osvícenství se postupně přesunuly z okrajových fór, absurdních memů a bizarního nenávistného obsahu do podoby ideologie, která začala reálně proměňovat svět. Kulturní válka, do níž na přelomu 10. let vtrhly hordy internetových trollů, gamerů, incelů, gymbros, anime milovníků, South Park konzervativců, cyniků a ne/ironických fašistů tak „dospěla“ s druhým zvolením Trumpa ke zmatečnému úspěchu. V tandemu s kreativními edgelordy a edgelordkami se jim podařilo rozpohybovat a postupně normalizovat cynický, transgresivní a často nenávistný jazyk, který se v nové podobě začal usazovat i v současném umění. Potvrdilo se tak tvrzení, které neonacista Richard Spencer kdysi opsal od Gramsciho: k dosažení politických cílů je třeba začít u kultury.

Je zřejmé, že tokenizující identitářství liberálů, jež nezohledňovalo hlubší roviny diskriminace, bylo časem nutné překonat. Avšak skutečnost, že ani levice, ani mainstreamová kultura nebyly schopny najít adekvátnější reakci než tutéž jako krajní pravice, je značně znepokojivá. Pro trochu naděje si nakonec připomeňme pozdní tvrzení antifašistického filozofa Gillese Deleuze z textu o společenské kontrole: „Netřeba se strachovat či doufat, jen hledat nové zbraně.“ Možná že se zase ukrývají někde v kultuře.