Dialog s obrysy

Umělkyně Kristina Láníková sbírá věci, které přetváří, redukuje, katalogizuje a nakonec z nich vytváří celky. Výběry a kompozice jsou důležité. Jednu z takových selekcí můžeme vidět v Galerii AVU na výstavě s názvem Skrze zranitelnost se můžu přiblížit druhým. Spolu s výstavou vznikla autorská publikace Léčení, ve které se autorka vyrovnává s tématem nemoci a léčby, přičemž pracuje s archivem vznikajícím během její zkušenosti s tímto procesem. Publikaci a výstavu spojují konkrétní objekty, barevnost a příbuzná materiálová citlivost. Vzhledem k tomu, že se jedná o interpretace stejného materiálu v různých médiích (kniha a výstava), budu se jimi zaobírat paralelně.

Kristina Láníková vystavuje a publikuje:

Fotky kreseb obrysů náplastí (oválné, obdélníkové, čtvercové, s oblými nebo ostrými rohy atp.), které drží její ruce s mnoha detaily (pihy, žilky, nehty, různé pigmentování)

Okótované kresby rozložených krabiček od léčiv

Fotky plexisklových objektů kopírující tvary rozložených krabiček od léčiv (viz předcházející bod)

Odlitky platíček od léků, průhledné nebo pastelových barev

Objekty z kůže s cedulkami uvádějícími velikost, připomínající masky na spaní

Závěsné objekty z odstřižků kůží kombinované s béžovými ortézami a dalšími pomůckami

Koláže z různých materiálů (viz předchozí body plus další objekty)

Čtvercové papírky na poznámky s tužkou napsanými omluvami

Scany asambláží z kancelářských a zdravotnických potřeb (euroobaly, gáza, náplasti, svorky, stahovací pásky atp.)

Zámotky z kůží svázané ortézami

Mísící se zvuk grafitové tuhy otírané o papír spolu s rytmickým pípáním tiskárny připomínajícím přístroje monitorující životní funkce v seriálech z lékařského prostředí

Části i celé objekty, záhadných i jasnějších funkcí

Archiv indexů léčení se

Láníková zpracovává soubor znaků odkazujících ke konkrétní podobě léčení a s ním spojeným pohledem na tělesnost. Tyto znaky a jejich materiály používá velmi přesně, nic není navíc. Předměty, které už samy o sobě působí jako znaky či indexy („náplasti jako abstrahované stopy zranění, které zakrývají i označují“^[1]), příležitostně redukuje do ještě abstrahovanějších podob obrysů, fragmentů a otisků. Výsledky této redukce a sběru shromažďuje do široké kolekce, která je podkladem pro komponování dalších útvarů – koláží, objektů, výstav nebo knih.

Cykly jsou stále pohyblivé, průběžně dochází k revizím. Výstava, kterou můžeme momentálně navštívit, i publikace, jíž můžeme listovat, jsou jedním specifickým bodem v čase, dočasným zastavením procesu. Každá další forma prezentace bude zachycením jeho další fáze. Proces, který muže v popisu vyznívat jako technický a analytický, probíhá citlivou formou s jemným smyslem pro materiály a jejich působení.

Koláže kombinují měkkost papíru kancelářských složek okrové barvy, lehce pigmentované odstřižky kůží – jedna strana lesklá a jemná, druhá strukturovaná připomíná krátký mech nebo vlasy střižené na ježka, obrysy náplastí na různých druzích papírů, různých průhledností atd. atd. Každý tvar, materiál i barva mají své jednoznačné místo.

Jediným konkrétním, lidským a doopravdy tělesným objektem v obou kompozicích (výstavě i publikaci) jsou ruce autorky. Ruce konající – držící papír, kreslící, prokrvené a neškálované. Ruce, jejichž prostřednictvím do výstavy vkládá samu sebe.

Na výstavě i knižní ořízce se objevuje bílá, světle modrá, růžová, okrová a béžová barva. Jsou to odstíny, které připomínají barvy zdravotnických potřeb a mají odkazovat k tělu. K velmi specifickému tělu, které bere lokální medicína jako referenční bod normativy. Odstín zvaný „tělová“ je pastelová barva kombinující růžovou s okrem a s trošičkou modré. Je to barva příbuzná barvám světlého dřeva, písku, prachu a piškotů. Je to barva tváří Středoevropanů, když přemýšlí, ale není to barva rukou Středoevropanek, když myjí nádobí. Natož pak někoho jiného.

Kdokoliv se kdy pokoušel realisticky malovat lidské tělo, ví, že na každém se najde tisíc odstínů všech barev. Ten prodávaný pod názvem „Tělová“ je to zřídka. Kůžemi různých odstínů prosvítají další děje a materie utvářející tělo a jeho funkce – hustá karmínová krev v modrofialových žílách, růžové svaly, perleťové šlachy a žlutý tuk. Gotičtí malíři a malířky, ač neznalí vnitřní anatomie, to vnímali a růžolící tváře svých postav podmalovávali vrstvou zelené. Působením času se proměnila průhlednost vrchních vrstev, a proto občas vypadají dosti (jak se říká) nezdravě. Barvy lékovek, nemocničního lina a oblečení sester jsou jemné lomené tóny, které odkazují k fantazii o dokonalém těle více než k divoce proměnlivému a různorodému charakteru našich žitých těl, pokrytých chloupky, flíčky, vředy a pihami.

Historicky byla postava běžného člověka v lékařských výzkumech definována následujícím způsobem:

Cis gender muž (většinou běloch)

20–40 let

přibližně 70 kg

přibližně 175 cm

bez chronických onemocnění

bez medikace.^[2] 

„Byla má léčba, jako proces údajně vedoucí k nápravě, v mém zájmu? A komu vlastně měla prospět? K čemu jsem měla být napravena?“^[3] ptá se Láníková. V tomto kontextu jsou její otázky víc než místě. Jsou naše nezbedné hormonální systémy tak odlišné, že potřebují nápravu? A k čemu máme být napraveny? Autorka nenabízí odpovědi, nýbrž předkládá extenzivní záznam setkání s touto podobou normalizace a z reziduí tohoto procesu obratem vytváří vlastní, poetický a citlivý prostor (spolu)bytí a tvorby. Okótované obrysy krabiček od léků a odlitky platíček od léčiv se stávají součástí soukromého souboru znaků, kterým píše vyznání zranitelnosti vůči systému i své vlastní tělesnosti.

Množství výčtů, repetic a kót nás nakonec dovádí k pocitu intimity, opaku průměru, který existuje jen jako zjednodušení pro analýzu dat a prostředek disciplinace. Tato intimita vzniká ze sdílené zkušenosti bytí odlišnými a pocitu tlaku na normálnost. Zdraví se pomalu stává morální povinností a odlišnost (nemoc) problémem k (vy)řešení.

Kristina Láníková tuto zkušenost poctivě zkoumá na půdorysu svého života. Podprahově vybízí k tomu se ptát po povaze moci, která definuje současně artikulovanou pravdu o těle a zdraví. Společně jsme proti této moci zranitelní, ale ne bezmocní.

Kristina Láníková / Skrze zranitelnost se můžu přiblížit druhým / kurátorka Marianna Placáková / Galerie AVU / Praha / 18. 2. – 22. 3. 2025

Foto: František Svatoš