Dýky, hadi a něco mezi nimi

Anna Ruth patří mezi výrazné talenty nejmladší generace umělkyň, diplom na AVU získala v loňském roce, její jméno se ale začalo dostávat do povědomí už o několik let dříve. Studium absolvovala v Ateliéru kresby (u Jiřího Petrboka a Martina Gerboce), její tvorba je ale z hlediska použitých médií velmi pestrá: Malby provází scénografie přesahující dvojrozměrnost obrazů na plátně: promyšlené využití výstavního prostoru, tvorba instalací a zapojení hudební složky v podobě ambientního podkresu či samostatných hudebních performancí, kde vystupuje pod jménem Koruth. Její poslední sólové projekty byly prezentovány v Pragovce a v brněnském prostoru Zaazrak Dornych. Letos se prezentovala na uměleckých veletrzích SWAB v Barceloně a Contemporary Istanbul. „Moje symbolika se stále opakuje. Dýky, kočky, hadi, meče nebo prostě řezné zbraně – dřív jsem dělala šerm,“ vyprávěla v seriálu Respektu „Jak se máte“ nad dýkami ležícími na stole v jejím bytě. Přivezla si je z Jávy, kde byla na stáži. Ačkoliv ji Indonésie před stáží příliš nezajímala, byl pro ni pobyt tam nakonec zásadní a transformativní, právě v tamním ateliéru v džungli vykrystalizovaly motivy, které vkládala do obrazů, a začala malovat abstraktněji. I dýky z Jávy mluví vizuálním jazykem: vlnité čepele nosí vypravěči a každý oblouček odráží jeden příběh, hladké čepele nosí bojovníci. Dýky a hadi a něco mezi nimi, proměnlivost a ambivalence archetypálních symbolů. Promyšlená práce s mýty a zároveň osobitý přístup k mytologii je z obrazů Anny Ruth patrný na první pohled. Na Jávě lidé věří na kouzla. Jenže co jsou to kouzla, co je to víra? Současná česká společnost věří víc, než je z proklamovaného titulu čtvrté nejvíc ateistické země patrné. Věříme v něco vyššího, horoskopy, různé přírodní cykly, v sílu bylin, obracíme se do minulosti a hledáme dávné tradice reprezentující něco opravdového. K tomu patří i fascinace evropskými předkřesťanskými tradicemi i zvyky různých mimoevropských kultur, ze nichž si vyzobáváme to, co zapadá do našeho vidění světa, ve kterém se pak mohou prolínat fragmenty mýtů a symbolů z různých částí světa spolu s nezanedbatelným vlivem křesťanství.

„V tvorbě Anny Ruth se opakovaně setkáváme s nadčasovou symbolikou čerpající z vlastních výkladů mytologie a spiritismu, často v úzkém spojení s přírodou a jejími cykly,“ píše kurátorka výstavy Elegy of Myrrh Eva Slabá. Benátská dýka milosrdenství v Karpuchina Gallery může připomínat hada stejně jako dýka bojovníka na Jávě, co ale všechno symbolizuje had v Indonésii a co tady? Výchozím obdobím pro Elegy of Myrrh je středověk, výstava si hraje se současným pohledem na minulost. Ke středověku se pojí nánosy asociací utvářených po generace romantizací tohoto období. Únik do idealizované představy minulosti není nový fenomén, ačkoliv nejvíc si tuto tendenci spojujeme s 19. stoletím – konstrukci středověku si znovu a znovu utváříme dodnes. Medievalismus je nám bližší než období, kterému říkáme středověk. Podobně i v předcházející výstavě Watch me Dance on that Rat’s Tail umělkyně rámovala užší a specifičtější téma rozvádějící známý příběh Krysaře, jeho flétny a manipulace. Znovu tu spojila svou oblíbenou flétnu, na niž hraje coby Koruth s romanticky „středověkým“ příběhem. Středověk je tu právě mnohem širší a vágnější pojem, jenž u většiny veřejnosti vyvolává obrazy utvářené romány, filmy nebo seriály zasazenými do tohoto období. Konstrukce středověku má ale delší tradici – vlastně od začátku novověku. Historik Martin Šorm říká pro podcast Kolaps, že „středověk vzniká ve chvíli, kdy o něm někdo mluví, že už není“, je to pojem vznikající pro srovnání se s něčím, co už není. A medievalismus jako jev používání středověku pro současné účely se tak rodí zároveň s ním. Využívá se pro politické potřeby, jako jednotící prvek evropské společnosti, pro vytvoření kontrastu k přítomnosti, která ze srovnání může vyjít v dobrém i ve špatném světle, jak se to zrovna hodí.

Představa časů velkých králů, ušlechtilých rytířů, velkolepých turnajů, bujarých hostin a zábav, staveb velkolepých chrámů a katedrál, časů, které byly zároveň mnohem drsnější, časů válek, epidemií nebo hladomorů. Kontrasty vyextrahované ze středověku spolu s eposy, písněmi a rytířskými romány utváří plátno, na něž tvůrci dodnes rádi umísťují své příběhy. Mohou být romantické, dramatické, doplňuje je i poutavá vizuální a hudební složka. „Tuto fascinaci lze chápat jako snahu uniknout složitostem moderního života romantizováním jednodušší, mystičtější minulosti. Je však důležité poznamenat, že projevy medievalismu jsou často směsí historické přesnosti a imaginativní interpretace,“ vysvětluje Eva Slabá.

A co dochované středověké umění, které umožňuje bádání a přiblížení se zmiňované historické přesnosti? Profesor dějin umění a humanitních věd William J. Diebold v eseji o medievalismu v časopisu Studies in Iconography (roč. 33) polemizuje nad otázkou, zda existuje hranice mezi obdobím středověku a medievalismem – a dochází k tomu, že neexistuje středověké umění, které bychom nevnímali skrze jeho moderní reprezentace. Od historika umění Michaela Camille si vypůjčuje příklad chrličů na katedrále Notre Dame, jež jsou mnohými vnímány jako reprezentanty středověkého umění, ačkoliv vznikly v 19. století.

Nehledě na původnost k nám středověká symbolika promlouvá. Jak promlouvala ke středověkým lidem, nebo možná jak měla promlouvat, na tom nesejde, pokud se zabýváme reflexí současnosti. Anna Ruth ve svých dílech nereplikuje ani neoslavuje středověkou (či medievalistickou) vizualitu, v prostorách galerie Karpuchina zřetelně pracuje s perspektivou současnosti. Objekt elegie už není, truchlení i vzpomínání na něj je v rukou přítomnosti. Středověká píseň „Otvírání myrhového stromu“ výstavu rámuje a provází, hlas fléten se postupně ve smyčkách proměňuje k nepoznání. Myrha je druh pryskyřice, byla používána jako balzamovací mast a také jako složka kadidla. Při hoření netaje, ale kvete, je tak dokonalým symbolem konců i oslavy minulosti.

Již od vstupu do galerie přitáhne pozornost obraz, na němž se objevuje modrý prsten mezi sevřenými rty. Právě takový prsten s modrým kamenem se nachází na přilbě vítězného rytíře z obrazu Turnaj Pierra Révoila z roku 1812. The Ring Anny Ruth je v roce 2023 umístěn za kovovými mřížemi, ze kterých opadává červenohnědá rez. A pak opona, z níž jako by se také sypala rez, schody a vstup do scenerie, která oslavování turnajů už jen připomíná, je tichou elegií za středověkou slávu. Ve spodním patře galerie leží jako stíny rytířských klání na zemi pohozené dřevce, turnajová lóže je prázdná a směr pohledu se obrací a přesouvá. Místo diváků sledujících klání z lóže přicházejí návštěvníci po schodech dolů a shlížejí na celou instalaci shora. Přímo naproti schodům vítá nově příchozí obraz s jiskřící dýkou s rovnou čepelí. A ruka v červené rukavičce má navlečený prsten, vedle sebe stojí symbol smrti a rychlého konce spolu s kruhem a cykličností. Obrazu vládne červenohnědá barva, jež dominuje i celé výstavě.

Tento monochromatický tón pláten, který adoptuje napadení rzí, nemoc koroze, již najdeme také na nosnících lóže, kurátorka komentuje výstižně: „rez postupně opadává a odhaluje živou dřeň v neutuchajícím procesu (vlastní) transformace – budoucího obsaženého v minulém, minulé jako nutnost na cestě k budoucímu“. Časovost, dočasnost, nadčasovost, témata propojující prostor s časem. Z lóže na zem se spouští koberec a kožešinové praporce s motivy z obrazů na stěnách. Rudé rukavice a dýky, řetězy a prsteny a perly, rudé oči a prázdná oblouková okna, střípky příběhu, který si můžeme jen domýšlet, mýtus, který si nechává svá tajemství.

Středověk je podle Martina Šorma soubor motivů a zápletek, s nimiž můžeme pracovat, jak se nám to hodí. Různé způsoby rámcování středověkem jsou fascinující asi právě proto, jak jsou všudypřítomné, od výuky dějepisu na základní škole přes využívání v narativech politiků až k populární kultuře. Vlastní výklad středověku a medievalismu v kontextu současného světa Anny Ruth pracuje s romantickým „souborem“, nikoliv s groteskním, děsivým či politizovaným. Nepůsobí oslavně, je spíš melancholický a chladný jako kov dýky či rezavějících mříží.

---

Anna Ruth: Elegy of Myrrh / kurátorka: Eva Slabá / Karpuchina Gallery / Praha / 6. 9. – 15. 10. 2023

Fotoreport: Tomáš Rubín