Umělecký výzkum: věda nebo kultura praxe?

Umelecký výskum v diskusii rozšiřuje dosud skromný česko-slovenský korpus teoretických publikací o uměleckém výzkumu souborem čtrnácti příspěvků s ambicí složit širokozáběrový obraz o povaze, metodách a společenském dosahu uměleckého výzkumu. Knižně u nás dosud vyšly pouze Artistic Reseach: Is There Some Method? editorek Daniely Jobertové a Alice Koubové (AMU, 2017) a e-knihy Cesty uměleckého výzkumu: Rozhovory o tom, kam směřuje umělecký výzkum Moniky Šimkové (JAMU, 2023), Zpráva o uměleckém výzkumu pro AVU editovaná Ondřejem Buddeusem a Magdou Stanovou (AVU, 2020) a Umělecký výzkum na UMPRUM editovaný Milenou Bartlovou a Zdeňkem Bezecným (UMPRUM, 2020). Další texty byly publikovány formou příspěvků do odborných časopisů ArteActa a Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny a oborových a tematicky spřízněných magazínů jako Artalk, FlashArt, Kapitál, ¾ a dalších. [1]

Kniha vzešla z konference pořádané VŠVU v květnu 2024, přičemž navazuje i na předchozí související výzkum a výukové aktivity školy. Úvodní text rámuje svazek skrze dva hlavní spoluprovázané okruhy příspěvků: filozoficky laděné texty teoretiků zkoumající rozdíly mezi pojmovým a mimopojmovým, případně předpojmovým poznáním, od kterých se odvíjí rozdílná povaha vědeckého a uměleckého výzkumu, a příspěvky promýšlející umělecký výzkum skrze konkrétní příklady projektů hudebníků, performerek, výtvarných umělců a umělkyň, architektů a architektek. Při čtení se kniha skutečně štěpí na dva odlišné oddíly, a to nejen po obsahové stránce, ale i co se týče způsobu adresování čtenářstva a zvolených referenčních rámců.

První část, jež se prostřednictvím epistemologických a metodologických úvah vrací k fundamentům uměleckého výzkumu, otevírá analýza Miroslava Petříčka zaměřená na zdánlivou kontradikci spojení „umělecký výzkum“, vedená potřebou vyrovnat se s pojmem „výzkum“, který je v moderní době pevně spjatý s vědou a vědeckostí. S odkazem k myslitelům z oblasti teorie vědy (Popper, Feyerabend, Lakatos, Latour) a estetiky a teorie umění (Adorno, Didi-Huberman, Merleau-Ponty, Mersch) Petříček dospívá k přesvědčení, že umělecký výzkum není překladem tvorby do pojmového jazyka, ale tím, že se sami (v pozici autorstva, diváctva či čtenářstva) stáváme součástí jeho imanentního pohybu. Umělecko-výzkumné hledání je performativní: samotný tvůrčí proces nás uvádí do světa nových forem konstatování a vnímavosti. V duchu úvodního příspěvku navazují další autoři. Marian Zervan s využitím metafory Odysea proplouvajícího mezi Skyllou a Charybdou tematizuje napětí mezi uměním a vědou s poukazem k nutnosti navigace uměleckého výzkumu mezi polaritou autonomie/heteronomie. Ladislav Tkáčik se zaměřuje na terén mezi přírodními a humanitními vědami, do něhož umělecký výzkum vstupuje, přičemž zkoumá, zda vyžaduje vlastní specifickou epistemologii a metodologii, nebo vystačí s reformovaným aparátem humanitních věd. Tkáčik se kriticky vymezuje vůči zplošťujícím mutacím uměleckého výzkumu a jeho umrtvování doslovně aplikovanou humanitní metodikou či překlápěním do laboratorně sociologické podoby. Zastává nicméně názor, že v přísném slova smyslu umělecký výzkum skutečně neimplikuje vlastní novou epistemologii, jakkoli ukazuje na potřebu rozšířených epistemických rámců podporujících performativitu, událostnost a singularitu poznání. Michal Šedík navazuje argumentem týkajícím se reflexivity jako nutné podmínky ustavující proces umělecko-výzkumné tvorby – bez reflexivity nelze tvorbu chápat jako výzkum; právě ona z ní činí poznávací proces a oprávněný zdroj vědění. coby výzkum a zdroj poznání. Ondřej Dadejík rozehrává napětí v sousloví „umělecký výzkum“ skrze koncept „podivných nástrojů“ současného amerického filozofa Alva Noë, tedy jako praxi, která vytrhává fenomény z jejich obvyklého zasazení, činí je „podivnými“ a funguje jako zvláštní kartografie se dvěma komplementárními momenty: blouděním a znovunalezením. Teoretickou část sborníku uzavírá text Miloše Ševčíka, jenž poukazuje, že umělecký výzkum se zásadně liší od vědeckého či filozofického, protože nepracuje s pojmy ani důkazy, ale odehrává se přímo ve formách – liniích, barvách, materiích a prostorech, v nichž umělec myslí a cítí.

Projekt Propojme se včera, taneční představení a vědecká přednáška, koncept, režie: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová, Alice Koubová, 2022. Foto: Vojtěch Brtnický

Jako celek první část knihy přesvědčivě dokládá, že umělecký výzkum není „vědou jinými prostředky“, ale svébytnou kulturou praxe propojující pojmové i mimopojmové poznání, materiály, aparáty, publika a instituce. Kriticky lze vytknout, že klíčové otázky spojené s pojmem uměleckého výzkumu, jeho historií a epistemickými či metodologickými rámci, které jsou zde otevírány, již diskurz uměleckého výzkumu opakovaně a zevrubně zpracoval, mimo jiné i v československém prostoru (byť v angličtině) ve výše zmíněném sborníku AMU Artistic Reseach: Is There Some Method? Autoři však na tento vývoj nereagují a jejich příspěvky, jakkoli podnětné, tak zůstávají osamocenými monology, spíše než dialogem reagujícím na aktuální debatu.

V kontrastu s první částí nabízí druhá část knihy příspěvky psané z praxe (či teorio-praxe) funkčně ukotvené nejen vazbou k pedagogické a/nebo tvůrčí praxi svého autorstva, ale právě i odkazy k současnému diskurzu uměleckého výzkumu. V souladu s požadavkem na zachování rozmanitosti umělecko-výzkumných strategií vybrané příklady odmítají podřízení se uniformním akademickým standardům a nabízí inspirativní vhledy do situované praxe a potenciálu uměleckého výzkumu nikoli navzdory, ale právě díky specificitě zvolených médií a jedinečnosti svých přístupů. Názorně to demonstruje například příspěvek Alice Koubové rozebírající dva rozsáhlé projekty uměleckého výzkumu vzniklé ve spolupráci s divadelní skupinou Tantehorse a Akademií věd ČR. Oba projekty se soustředily na zprostředkování fenoménu bezvýchodnosti, kterou autorka v návaznosti na teorii Tonyho Fishera o „divadle slepé uličky“ a koncept polykrize Edgara Morina inscenovala způsobem, jenž nepřinesl řešení, ani únik či katarzi, ale otevřel prostor pro kritické myšlení, které se nebojí vstoupit do patové situace a setrvat v ní. Projekt Strachy vyšel z kritických událostí v českém kulturním prostředí kolem roku 2021: vlny odporu vůči mocenskému a sexuálnímu zneužívání na uměleckých školách (iniciativa Ne!musíš to vydržet) a prekarity kulturní obce během pandemie. Ve spolupráci s Miřenkou Čechovou autorka zpracovala rozhovory s umělkyněmi a umělci na téma strachu ze selhání, marginalizace, nesvobody či izolace do podoby performativní přednášky na půdorysu „trojúhelníku dramatu“ (tyran – oběť – zachránce), která umožnila účastnictvu prožít socialitu „slepé uličky“ a sdílet vlastní zkušenosti s bezvýchodností. Projekt Propojme se včera uskutečněný ve spolupráci se sociálně-vědními specialisty a specialistkami se věnoval globálním polykrizím a hledání postojů, jak k nim přistoupit, kdy performativní výsledek opět umožnil účastnictvu prožít a sdílet své vlastní poznatky o krizi, resilienci, traumatu či adaptaci v podmínkách bezvýchodnosti. Případové studie zároveň rozehrály obecnější fenomény charakteristické pro současnou umělecko-výzkumnou tvorbu: komplexní postavení autorky zapojené do projektů v několika různých rolích a společenskou naléhavost coby hnací motor umělecko-výzkumné práce, v níž se prolíná osobní a kolektivní rovina.

Palo Macho, Jana Hojstričová, Neustále situácie / Permanent situations, Danubiana Meulensteen Art Museum, 20. 11. 2020 - 25. 4. 2021. 

Nesporným přínosem sborníku je začlenění příspěvků s případovými analýzami z rozmanitých uměleckých praxí, což umožňuje čtenářstvu sledovat, jak se výzkum dělá a myslí napříč obory. Zastoupeny jsou přitom nejen zavedené oblasti výzkumu výtvarnou či performativní tvorbou v příspěvcích Petera Michaloviče (kolektivně tvořená současná hudba), Davida Kollara (experimentální a elektronické hudba, live sampling jako performativní improvizace v reálném čase) či Jany Hojstričové a Pala Macha (experimenty s fotosklomalbou), ale i opomíjené obory textové či architektonické tvorby reprezentované příspěvky Nora Lacka (rukopisná praxe jako tělesné, poetické gesto myšlení rukou), Ondřeje Buddeuse (rozvoj textových strategií coby integrální součásti výzkumného procesu a jeho performativního vyjádření) a Moniky Mitášové (kritická architektonická tvorba na pomezí architektury, performance, instalace a urbanismu).

Naopak nepříliš prostoru je věnováno projektům s ambicí překročit hranice umění a zapojit se do adresování výzkumných výzev dneška po boku neuměleckých disciplín, zejména v oblastech, které si svým charakterem (AI, biotechnologie) a palčivostí (klimatická krize, válečné konflikty) vynucují přehodnocení výzkumných metod i etických rámců tradičně chápané vědy. Právě tato vykročení nejvýrazněji odhalují potenciál uměleckého výzkumu—a současně vyjevují třecí plochy a rozpory vyplývající z jeho odlišné modality, která se vzpírá instrumentalizaci v podobě „vědy jinými prostředky“.

Jediným zástupcem této tendence ve sborníku je příspěvek Jozefa Eduarda Masarika propojující poznatky estetiky vnímání s aktuálním výzkumem v oblasti digitálních médií a neurovědy. Masarik provádí neurovědecké experimenty s mimotělovými iluzemi založenými na záměně biologického těla za jeho obraz, kdy výchozím bodem je známá iluze gumové ruky přepisující mentální obraz těla tak, že subjekt začne pociťovat cizí model jako vlastní. Na tomto základě autor rozvíjí pokusy s virtuální realitou, kdy celé tělo nebo jeho části mohou být nahrazeny digitálním avatarem – neviditelným, zvětšeným, zmenšeným či fantasticky proměněným – s cílem demonstrovat, že subjekt dokáže přenést své prožívané „já“ do radikálně odlišných těl a těles, což má důsledky nejen pro pochopení tělesné identity, ale i pro medicínskou praxi například při léčbě bolesti či vývoji protéz. Masarik z těchto pokusů vyvozuje, že virtuální prostor není dán jen programátorským kódem, ale konstituuje se až v setkání s tělesností, jež určuje měřítko, orientaci, hranice i kvalitu prostoru a lze ji chápat jako tvůrčí nástroj designu. Dokládá, že virtuální prostor je vždy podmíněn vtělenou zkušeností, a načrtává tím nové způsoby práce s VR prostředími.

Jozef Eduard Masarik, Scaling virtual space, dokumentace pokusu přenášejícího pociťovavané vtělení subjektů do virtuálních těl různých délek.

Sborník doporučuji číst odzadu dopředu – filozofičtěji laděné texty se pak plodně navrství na konkrétní příklady postupů uměleckého výzkumu a vytvoří, alespoň v představách čtenářstva, dialogické prolnutí obou poloh, jehož potenciál zůstal ve sborníku nepříliš využitý. Vzájemné opylování těchto různých světů – ve skutečnosti spíše plodná inscenace střetů, ať už generačních či, neodpustím si dodat, i genderových (první část knihy zastupuje čistě maskulinní sestava autorů a citací, zatímco průkopnicemi umělecko-výzkumných tendencí jsou u nás převážně ženy-výzkumnice) – pomůže odhalit rozpory a napětí, ale zároveň i potenciál tohoto pole. Navzdory výtkám je Umelecký výskum v diskusi vítaným a inspirativním počinem pro doktorandstvo, pedagožstvo i kurátorstvo, jenž ukazuje, že úloha uměleckého výzkumu nespočívá v produkci hotových poznatků, nýbrž v tvorbě situací a testování forem, v nichž může poznání přicházet – jako událost, rezonance či sdílená zkušenost.