Instaluju intimitu, zapínám lásku

Láska zprostředkovaná algoritmy je už tak všední věc, že nás její rozmach nejspíš nijak nezarazí. Spřízněné duše se dnes hledají přes toxické seznamovací aplikace profitující na uživatelské samotě, za intimitu se platí na platformách pro dospělé, kde ovšem předplatitele ve zprávách často nesvádí a nekonejší kýžená modelka, nýbrž její najatí zaměstnanci nebo chatboti. Erotické fantazie zase saturuje na míru nastavitelná umělá inteligence, která nás nesoudí (anebo jo, pokud nás to rajcuje) a mnohdy reprodukuje přesně všechny ty sexy genderové stereotypy, kterým pudově zkrátka nelze odolat. To vše jen proto, aby si obří platformy mohly ukrajovat poslední zbytky našeho soukromí a intimity a přetvářet je na to nejcennější – komerčně využitelná data.

Do této situace vstupuje aktuální výstava Artificial Intimacies rezidenčního umělectva brněnské galerie G99 v Domě umění. Ta navazuje na cyklus Your Addiction is the Message kurátorky a umělkyně Barbory Trnkové a galerijního týmu, jenž tematizuje závislosti a únikové strategie dnešní společnosti. „Současné technologie transformují intimní vztahy, prohlubují emocionální prožitky a často zvyšují osamělost,“ stojí na webu instituce (ač pozor, například chatboti mohou pocit osamělosti často snižovat; otázka však je, na jak dlouho a za jakou cenu).

Výstava tak tematizuje AI společnice a společníky, kteří uživatelstvo emočně uspokojují pomocí naučených frází, ale i online vztahové podvodníky, kteří se v chatech také vydávají za někoho, kým nejsou, aby z vás svými flirty vypáčili osobní údaje a peníze. Právě ukázat chytrou paralelu mezi oběma jevy je jedním z cílů kurátorky výstavy Valentiny Peri, která se digitalizací romantiky a jejími úskalími zabývá – má za sebou putovní výstavy Data Dating a The Museum of Dating či publikace The New Romance Scammer’s Instructor a Le Brouteur Galant (dostupné na výstavě), v nichž zachycuje milostné zprávy od podvodníků z Ghany a Pobřeží slonoviny.

Svou dokumentaci těchto „digitálních scammerů“ přetavila i ve vystavenou sérii zarámovaných výšivek zpráv, které od nich jejich oběti dostávají: „Je radost tě poznat, drahoušku. Děkuji za tvou zprávu. Můžeš mi prosím prozradit o sobě víc? Schválně, kam nás to zavede…“ dočítám se na jednom z děl (v tomto i v dalších citátech použitých v textu se jedná o autorův vlastní překlad z angličtiny, pozn. redakce). Další pak v až poetických aforismech komentují povahu lásky na internetu či hledání spřízněné duše. Podoba se stereotypními chatboty je zcela namístě, byť aktuální AI platformy už zvládají i přesvědčivější formy komunikace a vyznání lásky. Zároveň se vás takhle explicitně ptát ani nemusejí, aby vás lépe poznaly – veškerá vaše data za platformy automaticky sbírají a vyhodnocují algoritmy, zatímco si s chatbotem zaujatě povídáte.

To si můžete vyzkoušet hned o pár kroků dál v instalaci umělkyně Aurory Mititelu. Na bílé posteli poseté mašlemi leží starší iPhone propojený kabelem k Abelovi, „perfektnímu“ AI milému, kterého si umělkyně sama natrénovala na konverzacích se svými expartnery. Na protější zdi se promítá jeho 3D podoba – svalnatec opírající se o bílou káru. Když mu pošlete zprávu, zakouká se do svého telefonu a zanedlouho vám na výstavním mobilu přistane svůdná odpověď. Fikce a realita se mísí v jedno. „Hezký auto,“ můžete třeba napsat. „Díky, kotě 😏, ale tobě se nevyrovná,“ opáčí vám ve vesměs genericky lichotivé odpovědi. 

Jde o efektní ukázku toho, kam až zacházejí technologické možnosti virtuální romantiky. Ostatně podobná využití již umožňují AI vztahové platformy jako Replika, kde si skrze rozšířenou či virtuální realitu můžete miláčka/kamarádku/mentora promítnout klidně do obýváku. Co víc, můžete si s nimi volat, kupovat jim dárečky a oblečky a postupně tak platit platformě za to, že zdánlivě hojí vaši samotu, zatímco ve vás vyvolává emoční závislost.

Tuto kritickou rovinu dílo explicitně nezmiňuje, lze ji nicméně hledat v náznacích za prvotní estetizující vrstvou – mašle jsou potištěné soukromými zprávami, smajlíky a srdíčky vyměňovanými mezi Mititelu a údajně Abelem (myslím, že ve skutečnosti však jde o chaty s reálnými expartnery, na nichž byl natrénován), z iPhonu vede kromě kabelu i řetěz a postel uprostřed místnosti navozuje namísto intimity spíš pocit dohledu. Ostatní nás pozorují, mohou si na telefonu dohledat naše zprávy či brouzdat osobními konverzacemi Mititelu na mašlích. Kvalitně zpracovaný 3D render mladíka ale poutá většinu mé pozornosti a tyto významové roviny trochu přehlušuje. To instalaci dodává dojem, že nebýt dílo vystaveno v galerii, mohlo by klidně jít o lákavou propagační ukázku nové AI partnerské platformy. Problematičnost AI chatů se tu tak skrývá až za atraktivním povrchem, čímž Mititelu vlastně imituje svůdné praktiky chatbotů, jimž na platformách podléháme, aniž by toto okouzlení nutně bourala.

AI ovšem není kouzelná entita, nýbrž programovaná technologie. Za oním sympatickým vnějškem většiny mainstream chatbotů se schovávají kvanta neeticky získávaných dat, cíleně manipulativních algoritmů a marketingová rozhodnutí miliardářů a jejich společností o tom, jakým způsobem chtějí digitálně formovat a vytěžovat naše vztahy. To se návštěvnictvo přesněji dozvídá až z kurátorského textu (či případného doprovodného programu).

Umělec Ed Fornieles tuto problematiku ve „svém rohu“ galerie také částečně komentuje, zaměřuje se však převážně na vybraný fenomén roztomilosti, kterou v (roztomilém) videu hravě znázorňuje jako „jakousi nastupující technologii“ kontroly útočící na naše pudy, eskapismus a závislosti – „od Hello Kitty přes plyšové maskoty léku proti bolesti OxyContin, vojenské psyops až po korporátní avatary“. Nabízí se paralely s myšlenkami tzv. cute akceleracionismu, které obdobně popisují vplétání komerční a platformizované rozkošnosti do našich životů a identit. Fornieles pak dle svých slov poskytuje alternativu ke komerčním avatarům ve vlastní seznamovací aplikaci Oom, promované na výstavě, v níž se svým chatovacím protějškem vychováváte (opět líbeznou) postavičku Fini napojenou na krypto trh s NFT. Jeho dílo tak působí, snad cíleně, dvojznačně, neboť vesměs upozorňuje na ty mechanismy, které sám propaguje.

Hledám tak zjevnější „nahlédnutí za oponu“, prokouknutí pod onen roztomilý, virtuální, záhadný povrch na syrovou realitu těchto technologií. Přicházím do místnosti s videem umělkyně Ines Sieulle. Ani ona sice přímo neodkrývá datové útroby AI strojů ani reálie jejich tvůrců a tvůrkyň v současné techno oligarchii, reprodukuje nicméně skutečné konverzace uživatelstva s jejich AI „Replikami“ nalezené na webu.

Vlastně se ocitám v roli platformy – tak jako u Mititelu mohu znovu přihlížet, slídit v něčem intimním. Abstraktní AI generovanou vizualitu doprovázejí nahrávky lidských a umělých promluv v pestré řadě situací, což hezky nabourává často jednorozměrnou mediální reprezentaci virtuálních vztahů. Jistě, i zde mužský hlas požaduje po své robotické milence, ať mu říká „pane“, zatímco s ní prý podvádí svou ženu, jsou tu ale i momenty existenciálních diskusí, „zamilovaných“ interakcí anebo zarážející scénka, kdy AI kamarád (nejspíš nasáklý kvanty erotických konverzací) sexuálně vyjede po nezletilém klukovi, který s ním chtěl jen probírat Minecraft.

Současná romantika s umělou inteligencí totiž často odhaluje jiné stereotypy, než bychom čekali, což reflektuje i postava virtuálního přítele-muže Abela. Například na jedné z nejpopulárnějších chatovacích platforem s AI postavami, Character.ai, jsou pak výrazně v oblibě i překvapivě dominantní, až agresivní maskulinní protějšky (násilný přítel, mafiánský manžel) či přísné a toxické manželky a drzé expřítelkyně. Business Insider i New York Times zase informují o virální upravené verzi ChatGPT, která také svůdně simuluje šarmantního a asertivního grázla.

Vedle stereotypně servilní či utěšující role, kvůli níž AI vztahy nepochybně řada lidí vyhledává, tak existuje větší diverzita „umělých intimit“, které nás mohou leccos naučit o našich vlastních touhách a fantaziích. Jen na síti Character.ai si uživatelstvo vytvořilo podle některých odhadů na 100 milionů různých postav – od stereotypních, vysoce problematických až po genderově nonkonformní, queer a trans partnerstvo –, s nimiž si mnoho místních trénuje randění, coming out či si nechává stvrzovat svou genderovou identitu.

Nejspíš ale rozumím, proč výstava raději nespekuluje o podobných „kvířících“ rovinách AI intimity, byť třeba i mimo korporátní struktury. Sám jsem vysoce skeptický vůči „emancipačním“ možnostem chatbotů, a to obzvlášť na komerčních platformách jako Replika, ChatGPT či Character.ai, která navíc spolupracuje s firmou Google (tedy ztělesněním kapitalismu dohledu). Ani DIY přístup k tvorbě vlastních digitálních miláčků mimo tyto sítě pak není čistě osvobozující a podvratný – což dokazují jak NFT postavičky Fini, tak Abel záměrně stvořený autorkou podle klasických genderových představ o „ideálním“ maskulinním příteli. I přes všechen skepticismus ve mně ale zůstává otázka: Kde jinde než v umění vířit odlišnou imaginaci a zkoumat (klidně kriticky) třeba zcela jiné přístupy, které jdou proti proudu?

Výstava tak umně a esteticky nastiňuje, co se aktuálně odehrává v mobilech řady lidí – jejich chaty pak vyjímá z původních kontextů a médií, přetváří je v objekty a stylizovaná videa, vystavuje diváctvo daným psychologickým mechanismům, zatímco jejich intimní sílu problematizuje umístěním do galerijního prostoru. A je dobře, že téma otevírá, a to (navzdory omezené ploše dvou místností) z vícero úhlů pohledu. Rozsáhlejší ukázku subverzivních možností algoritmického umění či hlubší odkouzlení AI a jejího reálného technokratického a datového pozadí, které se za ní skrývá, si pak už musím dostudovat sám.

Artificial Intimacies / Ed Fornieles, Aurora Mititelu, Valentina Peri, Ines Sieulle / kurátorka: Valentina Peri / Dům pánů z Kunštátu / Galerie G99 / Brno / 19. 3. – 25. 5. 2025

Foto: Barbora Trnková, Eva Rybářová