Jak se Opava ubránila artivismu Tamary Moyzes

V opavské Galerii Cella představuje „svůj mediální profil“ umělkyně a aktivistka Tamara Moyzes. Stejnojmenná výstava je oproti jejím předchozím aktivistickým a performativním akcím spíše uměleckým výzkumem, ve kterém se ale opět vztahuje ke kritice rasismu, xenofobie nebo antisemitismu v současné společnosti. „Velmi jednoduše řečeno zde umělkyně zkoumá, jakým způsobem se v mediálním prostoru formuje její obraz,“ shrnuje Martin Drábek, jenž se kromě samotné výstavy kriticky zaměřuje na lokální kulturní kontext „ospalé perly Slezska“, kterou podle něj projekt této umělkyně bohužel neprobudí.

Jak se Opava ubránila artivismu Tamary Moyzes

Na Masarykově třídě v Opavě jsou do průčelí budovy bývalé pošty zabudovány dva oprýskané vykachličkované výklenky – tzv. hovorny, jejichž funkci veřejných telefonních míst připomíná už jenom německý nápis na fasádě. Právě do těchto dvou kójí vlepila Tamara Moyzes plakáty, které si přivlastňují estetiku nacistické propagandy a doplňují je nenávistné citáty Adama B. Bartoše. Zobrazují tuto aktivistickou umělkyni jednou jako reprezentantku židovské nadřazenosti a podruhé jako Židovku, která si dovolila natočit svůj porod. Tato intervence do veřejného prostoru Opavy je součástí výstavy Můj mediální profil Galerie Cella sídlící v nevelkých prostorách na Matiční ulici.

Opavská prezentace je úspornější variantou stejnojmenné výstavy, jež proběhla v prosinci 2018 v pražské Artivist Lab, kterou Tamara Moyzes založila a také ji sama provozuje, přičemž kurátorem obou akcí byl Jiří Ptáček. Projekt Můj mediální profil je jednou z forem výstupu jejího doktorandského studia na Akademii výtvarných umění v Praze, a zřejmě právě proto je konstruován spíše analyticky. Oproti předchozím akcím se v tomto případě jedná spíše o umělecký výzkum, ve kterém chybí přímý aktivismus a performativita. Velmi jednoduše řečeno zde umělkyně zkoumá, jakým způsobem se v mediálním prostoru formuje její obraz.

Kromě již zmíněných plakátů v hovornách jsou ve dvou malých místnostech Galerie Cella vystaveny části internetových diskuzí obsahující antisemitské, dezinformační a nenávistné texty zmíněného Adama B. Bartoše nebo Lukáše Lhoťana a dalších, které jsou doplněny velkoformátovými fotografiemi, na nichž je Tamara Moyzes zobrazena ve třech podobách – jako židovská matka s dětmi, demonstrující aktivistka, a nakonec jako muslimská žena. Autorkou těchto manipulovaných fotografií je sama umělkyně, kdy jí jako primární zdroj posloužila fotobanka a jako nástroj postprodukční software. Její profil tak nakonec neobsahuje pouze pasivní reflexi informací, které generuje mediální prostor, ale také snahu autorky tento proces „přiživit“ stvořením zón, kde agresivní subverze umožňuje vidět Tamaru Moyzes jako médium, jako nervózní hranu mezi intimním a veřejným. Projekt má však ještě jednu rovinu, neboť umělkyně oslovila několik odborníků napříč nejrůznějšími obory jako například kurátora a teoretika umění Víta Havránka, odborníka na vzdělávání Bohumila Kartouse nebo politologa a publicistu Ondřeje Slačálka, aby okomentovali její „artivistické“ počínání – tedy mix aktivismu a umění – a reagovali také na proces formování jejího mediálního obrazu.

V jedné z těchto analýz, které si můžeme přečíst přímo na výstavě, píše politolog Ondřej Slačálek: „(…) je tu ještě otázka, jak vnímat samotné umění Tamary Moyzes, postavené do značné míry na provokacích. Není to forma, která se v epoše ‚komunikačního nadbytku‘ (Václav Bělohradský) a rozpadu sdílených kontextů trochu přežila? Co je vlastně úspěchem takového umění – vyprovokovat nebo nevyprovokovat? A není v tom pokrytecký prvek – tak dlouho provokuji xenofobní reakce, až si pak stěžuji, že přijdou? (…)“ Podstatou artivismu Tamary Moyzes je aktivizace společnosti, která je realizována prostřednictvím agresivně přímočarých prostředků – nejčastěji performance nebo videa. Rasismus, xenofobie, mediální manipulace a diskriminace menšin jsou pak témata, skrze která umělkyně vstupuje do veřejného prostoru. Nezastíraná je zde také osobní rovina, neboť Tamara Moyzes je kvůli svému pestrému multikulturnímu původu (Slovenka s maďarskými, židovskými a romskými kořeny), izraelskému občanství a – na základě přímé zkušenosti s izraelsko-palestinským konfliktem – také mírovému aktivismu za Palestinu přímo sociálním minovým polem plným potenciálních konfliktních situací.

Když Martin Klimeš – hlavní postava spolku Bludný kámen, který Galerii Cella provozuje – na úvod vernisáže vyjádřil obavu o to, jak dlouho v hovornách vydrží viset provokativní plakáty Tamary Moyzes, vypadalo to, že by si tento sociální konflikt ve skutečnosti velmi přál. I přes fakt, že Opava se svými bezmála šedesáti tisíci obyvateli není malé město, současné umění se zde, kromě Galerie Cella, prakticky vůbec neobjevuje. Radnice zde zřídila OKO – Opavskou kulturní organizaci, jež v roce 2017 hospodařila s bezmála sedmnáctimilionovým rozpočtem a která provozuje Obecní dům a Dům umění. Jedním z účelů této organizace je přinášet do města současné vizuální umění, což se ale bohužel neděje. Skutečnost je totiž taková, že její dramaturgie, v čele s hudebníkem Janem Kunzem, sice představuje v současnosti tvořící autory, ale rozhodně neprezentuje současné umění, které by se kriticky vztahovalo k aktuálnímu sociálnímu nebo politickému dění – tedy nic, co by bylo schopno nasměrovat diváka na území, kde se bezpečná schémata rozpouštějí pod nohama. V reprezentativní historické budově Obecního domu tak například momentálně vystavuje svoje velkoformátové „dynamické“ kresby Věrka Vybíralová, která je podle slov Jana Kunzeho velký talent současné české umělecké scény. Právě tato konzervativní umělkyně, jejíž dílo ve vás vedle nudy vyvolá ještě ospalou pasivitu, je typickou reprezentantkou zdejší dramaturgické linie. Opavská politická reprezentace a většina veřejnosti je nicméně se současnou situací spokojena. OKO existuje již deset let, politici pravidelně přidělují peníze, vernisáže jsou hojně navštěvovány, a Opava tak z perspektivy současného vizuálního umění nadále zůstává ospalou „perlou“ Slezska.

A jaká je opavská odpověď na výše citovanou Slačálkovu otázku, co je vlastně úspěchem umění Tamary Moyzes? V kontextu tohoto města je jím zřejmě něco zcela jiného, než umělkyně očekávala. Vlastně se jí zde dopad na realitu vymyká z rukou velmi podobně jako její mediální profil. Místo agresivní manipulace zde ale hlavní roli hraje netečná lhostejnost. Možná nejlépe vystihuje situaci obraz, který se vám naskytne, pokud ke Galerii Cella přijdete za denního světla. Uvidíte unaveně vyhlížející historickou budovu namáčknutou na silnici, která za dvěma okny ukrývá miniaturní výstavní prostor, jehož je lehké si nevšimnout. Přes skutečnost, že i spolek Bludný kámen je městem finančně podporován, kontrast mezi dotacemi je asi podobně zdrcující jako kontrast mezi nákladně rekonstruovanými budovami Domu umění a Obecního domu a léty zašlými prostorami Galerie Cella. Opava si zkrátka Tamary Moyzes skoro vůbec nevšimla a útoku jejího artivismu se tak hravě ubránila. Plakáty v hovornách si klidně visí dál a ve městě je bohužel stále všechno tak, „jak má být“.

Tamara Moyzes / Můj mediální profil / kurátor: Jiří Ptáček / Galerie Cella / Opava / 26. 3. – 26. 4. 2019

Foto: Jakub Kožiál