Přirození institucionálně dezinfikovaní

Galerie výtvarného umění v Ostravě představuje tvorbu skupiny Přirození, která působila na umělecké scéně především v 80. a 90. letech. O tom, zda se kurátorce Renatě Skřebské podařil tento fenomén přenést do instituce, která byla ve své době Přirozeným uzavřena, píše Martin Drábek.

Přirození institucionálně dezinfikovaní

Žili v Ostravě na prahu devadesátých let 20. století. Čas od času postávali před jedinou skutečnou galerií ve městě a pravděpodobně to poslední, co si přáli, bylo vystavovat v ní. Byli mladí, představovali si, že jsou přirození a že to, co se děje uvnitř toho velkého cihlového domu, je nepřirozené. Že je Galerie výtvarného umění zrcadlením ostravského normalizačního a postnormalizačního hnusu, kterým se museli neustále prodírat. Je ale vlastně také dost dobře možné, že v souladu se svojí mladickou zběsilostí toužili ve skutečnosti po moci. Blouznili o chvíli, kdy ty výstavní prostory ovládnou, pokryjí je skutečně současným uměním a Ostrava konečně zase oněmí. To se ale nikdy nestalo, protože teď po třiceti letech se sice dovnitř skutečně dostali, už však jako archivovaný historický sediment podrobený pečlivé institucionální dezinfekci. Vstoupili sem jako relikt, jako připomínka faktu, že to oni stáli na počátku fenoménu „ostravské výtvarné scény“, jež je v tomto městě už tak dlouho oplakáván.

Po třiceti letech od rozpadu umělecké skupiny Přirození se zdejší nejstarší galerijní instituce, tedy Galerie výtvarného umění v Ostravě, rozhodla jejich aktivity zmapovat, vystavit, a to vše doplnit vydáním katalogu. Autorkou kurátorského konceptu a také katalogových textů je Renata Skřebská. Výstava je umístěna do velkého sálu v přízemí galerie, kde jsou ve formě maleb, kreseb, grafik a objektů prezentováni všichni členové této umělecké skupiny. Ta byla ustavena v roce 1989 a jejím teoretikem byl Jan Balabán. Mezi členy patřili jeho bratr Daniel, Jiří Surůvka, Zdeněk Janošec Benda, Petr Pastrňák, Pavel Šmíd, Helena Šmídová, Milan Krupa, Rostislav Němčík a Rostislav Šupčík. Se skupinou také vystavovala Hana Puchová, která se nicméně za členku nepovažuje. Hybatelem aktivit mladých začínajících tvůrců byl primárně protest proti stavu, ve kterém se umění a společnost na přelomu 80. a 90. let 20. století nejenom v Ostravě nacházely. Přirozenost deklarovaná v manifestu měla být především demonstrací neohraničené energie, která umožní ustavit nový smysluplný kontext. Tuto živelnost pak komunikovali formami, které měly nejblíže k postmodernismu, především pak jeho neoexpresionistickým projevům.

Bylo by pošetilé si myslet, že galerijní instalace dokáže plně rekonstruovat dynamiku prostředí a vztahů, v nichž skupina působila a pomáhala tak mimo jiné definovat půdorys budoucího dění na místní umělecké scéně. Přesto se o to kurátorka ostravské výstavy pokusila, a to tím zdánlivě nejméně komplikovaným způsobem. Činnost Přirozených na konci osmdesátých a počátku devadesátých let prakticky nikoho nezajímala, a tak jim nezbylo než fungovat především v off-space režimu. Setkávali se ve svých bytech, kde čas od času uspořádali výstavu a kde svými díly bez jakékoli kurátorské koncepce prostě chaoticky zaplnili stěny. Právě na tuto skutečnost navázala kurátorka, když ve své instalaci projevila snahu zrcadlit nahodilost těchto bytových výstav. Artefakty jsou zde rozvěšeny ve shlucích, které si však dovolí chaos pouze do té míry, do jaké jim to vychovaný institucionální rámec umožní. Aby však divák nezůstal na pochybách, kdeže se to ocitnul, zhruba v polovině instalace je na zdi připevněno slepé okno, před nímž stojí dvě křesla, konferenční stolek a na zdi vidíme nápis „bytová výstava“.

Pokus přenést pomocí zvolené instalační strategie do galerie autentický étos skupiny Přirození ale nepřináší očekávané výsledky. Výstava díky tomu není ani trochu postnormalizačně syrová a ani trochu podvratná. Je retrospektivou v tom nejkonzervativnějším slova smyslu. Je schématem, do kterého Renata Skřebská ve svých projektech vstupuje znovu a znovu. Je zavěšením artefaktů v uměřeném pořádku, občas narušeném asymetrickým nahuštěním, které ale neumí být ničím konfliktní a vede neomylně k divákově ztrátě pozornosti. Umělci a jejich díla se zde i přes zmíněnou snahu o autentičnost, ale možná právě díky ní, paradoxně ocitají ve sterilní roli, proti které se na počátku devadesátých let 20. století tak intenzivně vymezovali.

Na výstavě Přirození 1989–1992 / Ostravští divocí je přitom celé spektrum aspektů, které by si zasloužilo speciální péči. Ať už se jedná o akce realizované ve veřejném prostoru, ranou tvorbu Petra Pastrňáka nebo Daniela Balabána, kresby Pavla Šmída, autodidaktické experimenty Zdeňka Janošce Bendy, nebo objekty Jiřího Surůvky. Místo nepovedené institucionální hry na bytové výstavy by byl opravdu intenzivní fokus na jednotlivé artefakty možností, jak práci Přirozených skutečně znovu spatřit. Tomu ale také brání poněkud překvapivá skutečnost, že když už se Galerie výtvarného umění konečně pustila do mapování jednoho z nejdůležitějších fenoménů ostravské umělecké scény posledních čtyřiceti let, vyhradila mu velmi skromný prostor. Přitom by produkce této skupiny bez problémů zaplnila celou galerii.

Nedílnou součástí výstavy je také katalog, který zdařile graficky zpracovala Katarína Jamrišková a texty opatřila Renata Skřebská. Kurátorka v nich nejprve mapuje umělecký vývoj a historii skupiny, následně pak na stejné téma vede rozhovor s vybranými členy. Katalog je tak především dokladem důsledné badatelské práce Renaty Skřebské, je ale bohužel zároveň promarněnou příležitostí. Vzhledem k faktu, že v nejbližších letech k podobně komplexnímu zhodnocení skupiny Přirození nejspíše nedojde, je překvapivé, že se instituce tohoto typu, tedy krajská příspěvková galerie, vůbec nepokusila iniciovat nějakou formu multiperspektivní kritické platformy. Tedy, že v katalogu nevyhradila prostor pro analýzy dalších teoretiků a nevyvolala interpretační diverzitu, která je pro budoucí promýšlení tohoto lokálního fenoménu naprosto nezbytná.

Přirození / 1989–1992 / Ostravští divocí / kurátorka: Renata Skřebská / Dům umění / Galerie výtvarného umění v Ostravě / 21. 9. – 31. 12. 2022

Foto: Roman Polášek (Fotoreport zde)