Jaká revoluce je teď potřeba a co by měla přinést?

Jakub Adamec, kurátor PLATO Ostrava

Je potřeba nebýt zticha, když se někomu děje křivda, někomu se ubližuje, někdo je zneužíván nebo ponižován a nemá dost síly, dost silný hlas nebo pozici k vlastní obraně. Je potřeba rovnat pokřivené, odhalovat faleš a lež. Je potřeba zavírat nůžky. Je potřeba léčit nemoc a trauma. Je potřeba vzdělávat se, kriticky myslet (směrem ven i dovnitř). Je potřeba být aktivní, i kdyby to mělo znamenat změnu k lepšímu „jen“ v mikroměřítku. Je potřeba mít odvahu. Je potřeba komunikace a dialogu. Je potřeba (hledat) spojenectví. Je potřeba solidarity a spravedlnosti. Je potřeba emancipace. Je potřeba se poučit z chyb. Je potřeba laskavosti, tolerance a empatie. Je potřeba stát si za svými hodnotami. Je potřeba spolupráce, úcty k živým bytostem, respektu. Je potřeba pít to, co kážeš. Je potřeba zpochybňovat pochybný status quo. Je potřeba jít tomu napřed a nečekat, že to za tebe udělá někdo jiný. Je potřeba snít o lepší společnosti a bojovat za ni. Výčet není ani podle důležitosti, není ani kompletní, doplň si, co ti chybí.

Mária Beňačková Rišková, kultúrna manažérka, kurátorka a editorka

Potrebná je zásadná zmena vzťahu ľudí k prostrediu smerom od dravého k zdravému vzťahu. Nemusí byť dosiahnutá revolučnými prostriedkami a jej podstata sa môže javiť revolučnou len niekomu. Ak ale chceme použiť slovo revolúcia, tak má ísť o environmentálnu revolúciu. S tým, že nad prostredím uvažujeme v rozmanitých významoch – ide o diverzifikované životné prostredie, slobodný verejný priestor, mestá a ich originálny charakter, prepojenú ochranu kultúrneho aj prírodného dedičstva, medziľudské vzťahy uznávajúce rozmanitosť, súkromné prostredie a jeho kvalitu, o individuálny mentálny priestor. Zmena má nastať v zdravšom vzťahu z hľadiska zníženia konzumu, zvýšenia empatie a prístupnosti pre všetkých, v otvorenosti kreatívnym prístupom k riešeniu problémov, ktorým čelíme. Environ(mentálna) revolúcia.

Celestína Minichová, umelkyňa

Keďže disponujeme privilégiom možnosti poučiť sa zo svojej histórie, mali by sme ho využiť. Odpor je na mieste, no rovnako je na mieste neustále sa pýtať, aký typ vzdoru je žiaduce využívať. Napriek tomu, že žijeme v globalizovanej spoločnosti, v ktorej sa vyskytuje faktor nepopierateľných vzájomných závislostí, stále prevláda trend vytyčovania vlastnej „národnej identity“, vyhradzovania sa proti „nebezpečenstvu zvonka“ a mýtus kultúrnej nadradenosti. Návštevy neprijímame, len sprostredkúvame, pretože si nechceme nechať vziať svoj  pomyselný komfort známeho. Osobne si myslím, že je potrebná subverzívna (r)evolúcia, ktorá ako nástroj neoblomne využíva inkluzívny jazyk, a ako výsledok, možno naivne, dúfa v jemný tras a aktivovanie reakčných sietí, vyvolávajúci posun v myslení. Mohli by sme sa stať duševným nomádstvom, kriticky sa stretať sami so sebou, byť aktívnymi, zostať v pohybe, objaviť spoločné póry. Kriticky sa zaujímať o to, odkiaľ pramení náš hnev i strach, ktorý nám autority podsúvajú a ozýva sa ako echo ďalej rôznymi spôsobmi a typmi násilia. Spoločne sa hýbme ulicami a komunikujme, po čom túžime. Zostaňme v náročnej konverzácii.

Michal Pěchouček a Rudi Koval / unconductive trash

Revoluce musí být především sociální, zaměřená na solidaritu a soucit. Je třeba řešit bytovou krizi, xenofobii, krizi vzdělávání a materiální bídu. Ekonomický neoliberalismus vede k dramatickému růstu nerovností, což je jádro současných problémů. Hybatelem revoluce je změna myšlení, kdy nebudou masivní progresivní zdanění miliardového kapitálu a konec daňových rájů považovány za ideologicko-třídní boj, ale za čistě lidskou nutnost. Kdo má peníze, má vliv, kterým ovlivňuje celou společnost a její kulturu. Na opačné straně je například práce umělce, stejně jako práce žen v domácnosti, která se často předpokládá jako akt lásky, a proto je vnímána jako samozřejmá a bezplatná. Tento romantický obraz je iluzí, která prospívá pouze těm, kdo těží z takové neplacené práce. Je nutné osvobodit se od tlaku a vykořisťování plynoucího z ideálu nukleární rodiny nebo postnormalizačního pohledu na umění. Požadujme, aby taková práce a péče byla sdílena, podporována a adekvátně oceněna.

Tereza Stejskalová, tranzit.cz

Myslím, že dnes potřebujeme revoluci pozornosti. Čemu věnujeme čas a pozornost a proč? Dnes většinou věnujeme pozornost tématům, které nás podle mého názoru odvádí od toho důležitého. Jsme v zajetí sociálních sítí a ekonomiky pozornosti. Od skutečných problémů utíkáme. Nevěnujeme se materiální politice deregulace, privatizace, těžby, všemu, co tak ničivě koncentruje bohatství, co prohlubuje společenskou nerovnost, co ničí životní prostředí a lidské životy. Oprávněný vztek lidí míří špatným, často fašistickým směrem: nikoliv na mocné, kteří se mají zodpovídat za zničené životní prostředí a čím dál četnější přírodní katastrofy nebo mizerné podmínky k životu čím dál většího počtu lidí, ale vůči slabším – migrantům, LGBTQ+, Romům, umělecké komunitě, neziskovkám, které suplují slabý stát, nebo komukoliv, kdo se odlišuje. Není náhodou, že tyto fašistické tendence dnes v sobě skrývají i dva největší agresoři, kteří vedou dvě ničivé války, jednu v Evropě a druhou na Blízkém východě. Vztek vůči slabším živí ti, kteří nechtějí, abychom skutečné problémy řešili, nebo se toho bojí, a chrání tím své zájmy a své postavení. Někdy vědomě, jindy nevědomě. Revoluci v tomto směru potřebujeme, jinak se bojím toho, kam se to řítíme.

Max Máslo, Jaká revoluce je potřeba?, 2024.

Peter Tajkov, archeológ a teoretik umenia

Z môjho pohľadu práve zažívame kontrarevolúciu: na Slovensku voči ideálom revolúcie z roku 1989 a v globálnom meradle jednoducho proti civilizačným výdobytkom osvietenectva, humanizmu a elitám, ktoré ich reprezentujú. Preto potrebujeme revolučný obrat opäť smerom k ideám, ktoré aspoň časť sveta vyviedli z rozkladu feudalizmu a následných temnôt totalít 20. storočia. Slobodné umenie je iste jedno zo svetiel, ktoré podobné temnoty zaháňa, ale samo na to nestačí. Každá revolúcia totiž potrebuje aj charizmatické osobnosti, ktoré dokážu osloviť masy. Ak chceme hovoriť o spoločenskom obrate, bez más, a teda i nejakej dávky populizmu (v pôvodnom zmysle ozajstného záujmu o potreby bežných ľudí) to nepôjde. Líderstvo však, ako ukazuje história, generuje často až hlboká kríza. A obávam sa, že sme ešte nedosiahli „požadovanú“ hĺbku.

Lucia Tkáčová, umelkyňa

Hodila by sa nám kortizolovo-adrenalínová revolúcia. Keď sa začneme báť, aktivuje sa nám v mozgu amygdala, ktorá zalarmuje nervový systém, nadobličky začnú vyplavovať stresové hormóny kortizol a adrenalín. Zvýšia nám tep a tlak, zrýchlia dych a ženú krv preč od srdca  do končatín. Niektoré časti mozgu vyburcujú, iné, naopak, utlmia. Cerebrálny kortex, časť mozgu zodpovednú za jasný úsudok, odstavia – preto nevieme v strachu premýšľať a robiť dobré rozhodnutia. Ochromenie strachom sa nám deje ako jednotlivcom a jednotlivkyniam, aj ako spoločnosti. Kolektívne sa bojíme neznámeho, iného, neistoty, straty kontroly a zániku. Fyziologická revolúcia, vďaka ktorej by sa naše telá a mysle stali odolnejšími voči účinkom kotrizolu a adrenalínu, by nás naučila nepoddať sa strachu. Prestali by sme mať obavy z dôsledkov, z trestu, zo straty pohodlia, z hriechu, z mocných a bohatých a mohli by sme konečne začať konať.

Šárka Zahálková, kurátorka a umělkyně

Při otázce na revoluci se mi vybaví citát z knihy Svět nenásilí: Obnovování tkaniny lidského společenství od Miki Kashtan, americké myslitelky a osobnosti zasazující se o společenskou transformaci: „Vše, co je třeba změnit vně, je třeba změnit uvnitř.“ Myslím, že způsob přemýšlení o nás samých v rámcích světa, který obýváme, je to, co si žádá nejzásadnější změnu. A to i u těch, kteří se domnívají, že takovou proměnou myšlení již úspěšně prošli. Ten zdánlivě jednoduchý princip totiž skýtá mnoho vrstev a je vlastně nikdy nekončícím usilováním o budování otevřené imaginace a angažovanosti, v níž jsme s to vnímat širší vztahy a souvislosti. Krizím a konfliktům se tímto procesem asi nevyhneme, ale mohli bychom jím alespoň přispět k otevřenému zvědomování problémů a úzkostí, ale i toho, oč se jako dílčí entity i jako společnost v dobrém slova smyslu opřít – jak o tom ostatně hovoří také Alice Koubová v knize Odolná společnost, kterou v loňském roce vydala společně s Barborou Baronovou a která jistě stojí za pozornost.

Medard Zeman, umělec a kurátor

Na rovinu: se všemi těmi sračkami, které se poslední dobou dějí, jako je teror v Gaze, válka na Ukrajině, obecně vzrůstající fašismus a neokonzervativní debilita, si raději žádnou revoluci nepřeji. Nebylo by zdravé vytvářet si iluze o tom, jaká revoluce by to v takové konstelaci byla.
Asi jako většina cítím častou frustraci a hněv. Hlavní otázkou pro mě je, jak z toho pocitu úzkosti ven. Odpověď může mít možná i docela kulturní charakter: Hledání průniků a cest, které zvládnou vytvořit pocit smyslu uvnitř toho všeho a občas i vzácný záblesk štěstí, mi osobně v tuto chvíli jako cíl stačí.

    .-"""-.  
   /         \ 
  |            |
  |  (o o)   |
   \   ~    /
     '-...-'

Třeba z toho někdy vyroste něco, co se bude hodit nám všem.