Jako ve snu

Ke konci minulého roku vyšla výtvarné umělkyni Magdaléně Kašparové autorská kniha s názvem Hlavně se těším na sny: Moje zkušenost s anorexií. Jedná se o kompilaci deníkových zápisků, lékařských zpráv, plánů a záznamů, výstřižků z dívčích časopisů, dopisů, esemesek a facebookových statusů. Vše zmíněné vykresluje barvitý obraz o dospívání umělkyně, během kterého zápasila s anorexií, způsobenou normativním vnímáním ženského těla širokou veřejností, ale také jejím nejbližším okolím.

Kniha se zaměřuje na období mezi lety 2008 a 2011 – na časy prvních lásek, intenzivních přátelství a experimentování s omamnými látkami – a především na počátky boje s poruchou příjmu potravy. Poslední ze sedmi kapitol se věnuje současnosti (2022–2023), tedy autorčině zpětné reflexi a zhodnocení událostí jejího dospívání. Po formální stránce, která není o nic méně důležitá než ta textová, si publikace vypůjčuje dobovou estetiku, vycházející z dostupných médií a komunikačních prostředků. Například už na obálce knihy se setkávají fotografie tlačítkových telefonů (kde se do určité doby odehrávala veškerá komunikace mezi teenagery) společně s podomácku vypálenými a lihovkou popsanými CD s mixy písniček nebo ikonou mp3 souboru se songem Numb od Linkin Park, které jsou charakteristické pro dobu, kdy se společnost a mladá generace s nástupem nových médií teprve sžívala.

Vnitřek knihy obsahuje především koláže: Textová část se v různých formách potkává s výstřižky z dívčích časopisů, jež se pohybují v rozmezí od čistých absurdit (Jsi profi balička? – Sbal ho svým mobilem! – Jak se balí sexy borci? – 14 hlášek, které od něj (nejen) v létě neuslyšíš: Sex není přece vůbec důležitý.) až po propagaci nebezpečných idejí týkajících se ženských těl (Rozhodla ses hubnout? Chtěla bys mít o své váze přehled? Pořiď si stylovou osobní váhu, na kterou budeš stoupat s velkou chutí. – „Jak mám zhubnout i já?“ – 14 hlášek, které od něj (nejen) v létě neuslyšíš: To nevadí, že jsi přibrala 20 kilo. Hlavně, že jsi pořád fajn.). Kromě výstřižků jsou v knize také přepsané nebo nafocené zápisky, dopisy či SMS, také je tu nespočet ofocených lékařských zpráv, záznamů, léčebných plánů, předpisů na antidepresiva a jídelních deníků z dětského psychiatrického oddělení v Motole, kde byla umělkyně na nějaký čas hospitalizovaná. Najdeme tu i drobné kresbičky, většinou zaměřené na normalizovanou představu o tom, jak by dívčí tělo mělo „ideálně“ vypadat, či vyobrazení zoufalých depresivních stavů a pocitů osamocení. Posledním střípkem koláží jsou fotografie rádoby náhodně seskládaných předmětů, které v sobě nesou vzpomínkovou osobní hodnotu připomínající umělkyni danou etapu, jako jsou samolepky a jiné drobnosti s motivy marihuany, přáníčka k narozeninám nebo fotografie sešitů či sbírky ochucených čajů.

Stejnou metodou autorka pracovala již ve svých předchozích uměleckých projektech, například v (dosud) trojdílném projektu Osobní archeologie (2020–2023). Ten se vedle výstav skládá i z webové části, kterou autorka popisuje jako stránku „pohybující se na hranici interaktivního deníku, coming-of-age story, výčtu předmětů a e-shopu jakožto pomyslného tržiště vzpomínek“. Když tento projekt veřejnosti představila poprvé během festivalu 4+4 dny v pohybu v roce 2020, kurátor Milan Mikuláštík k vitrínám plným plechovek od nápojů, cigaretových krabiček, přírodnin a suvenýrů napsal, že tyto předměty slouží jako jakési relikvie nesoucí zvláštní význam, který se váže k důležitým životním událostem Magdalény, jakkoliv by se návštěvnictvu mohly zdát „neobvyklé, banální, či nezajímavé“. K samotnému aktu sbírání uvádí následující: „Zevrubnou, i když principálně fragmentární analýzu vlastního dospívání mohla umělkyně uskutečnit díky faktu, že se již od dětství zabývá až obsedantní sběratelskou a archivářskou činností,“ k čemuž také dodává, že se tyto tendence mohou vázat k samotné zkušenosti s mentální anorexií.

Kniha Hlavně se těším na sny se tedy určitě nečte jednoduše. Výkyvy nálad dospívající křehké duše, která se chvíli cítí úplně sama, nepochopená, opuštěná, zmatená, chvíli pak na vrcholu světa s až naivní nadějí, že všechno bude skvělé, jsou bolestivé i ve zprostředkované podobě se zpětnou reflexí. Přesto se jedná o poutavé čtení, ve kterém je místy také špetka humoru – jako když Magdaléně v dopisech psaných během hospitalizace v Motole 15letý chlapec, se kterým se tam seznámila, na otázku, zda je sukničkář, odpovídá: „ne sukničkář ale přímo děvkař =D“. Podobné střípky vypovídají nejen o portrétu dospívající dívky, ale také trefně vykreslují danou dobu, ve které nejen autorka, ale i já a celá naše generace Y vyrůstala – od médií, která nás obklopovala, přes vizuální kulturu kolem až po způsob komunikace (pro jistou dobu velmi specifické smajlíky s rovnítkem místo dvojtečkových očí, bezdůvodné zaměňování písmena W místo normálního V a podobné). Je to tak strašně autentický obraz, až z něj cítím čirý cringe. Není mi však trapně za autorku a její kamarády a kamarádky, se kterými si píše, ale cítím cringe vůči sobě samotné, když prostřednictvím této knihy vzpomínám na časy, kdy jsem komunikovala stejným způsobem a prožívala podobné emocionální houpačky. 

Pro mě osobně je nejzajímavější poslední kapitola s názvem Příběh neskončil: zápisky z let 2022–2023. Autorka v ní popisuje, jak své tělo vnímá nyní – podniká tu kritickou reflexi dávné i nedávné minulosti, která z pochopitelných důvodů v předchozích kapitolách zcela absentuje. Je patrné, že i s dostatečnou sebereflexí se jedná o nekončící boj. Po rozchodu s přítelem v roce 2021 se ocitá na dně a během jednoho léta opět zhubne 15 kg. Hořkosladkým dovětkem je fakt, jak na autorčino náhlé zhubnutí reaguje blízké okolí, které by mělo být již její nemocí poučené: „Rozcházíme se, jsem v prdeli – přes léto zhubnu 15 kg – všichni mi říkaj, jak mi to sluší – říkám, že to není dobrý, že jsem fakt nešťastná – ale skoro to vypadá, jako by to nikdo neslyšel, a jediným měřítkem je, že vypadám líp.“

Je příznačné, že se Kašparová odhodlala k vydání svojí knihy nyní: V poslední kapitole vzpomíná na covidové lockdowny jako na období, kdy měla „nejvíc kilo, co jsem kdy v životě měla – je mi to jedno“. Nejenom, že se jedná o situaci, se kterou se pravděpodobně hodně z nás dokáže ztotožnit, ale po tomto prapodivném období, kdy tempo světa a s ním spojený konzumerismus i přehnaný důraz na vzhled trochu ustal, přišla silná zpětná rána. Boom byl například lék Ozempic: Toto léčivo na cukrovku se ve velkém začalo užívat pro dosažení rychlého úbytku váhy a v roce 2021 řada celebrit, včetně těch, které se do té doby hlásily k hnutí body positivity, záhadně rychle zhubla. Skinny is back, Thin is in, hlásaly opět časopisy – a módní značky představující své kolekce pro jaro/léto 2025 zařadily na mola podstatně méně plus-size modelek než v předchozích sezónách.

V době vzrůstajícího fašismu tomu ostatně není divu: Kult těla je s represivními ideologickými režimy pevně spjat. Je však třeba, abychom tlak na ženy k udržení si „štíhlých“ a „atraktivních“ těl vnímali právě v sociopolitickém kontextu, a ne jen jako pouhý módní trend, odtržený od širšího společenského dění – nebo nedej bože jako něco přirozeného a neškodného. Esme Hood ve svém nedávném článku pro magazín Dazed psala o potřebě rozeznat také radikalizaci dívek. V kontextu Netflixového seriálu Adolescence, který upozorňuje na mechanismy radikalizace dospívajících chlapců a jejich příklon k extrémní misogynii, Hood upozorňuje na to, že se radikalizace nedá okleštit pouze na ně, týká se také mladých dívek. Hood vzpomíná na zlatou éru sociální sítě Tumblr, jež roztočila obrátky v roce 2011 a ročně z ní vycházely stamilióny nových blogů. Mimo feministických, queer a emo příspěvků však podstatnou část obsahu tvořila i explicitní zobrazení sebepoškozování, porno a takzvané pro-ana blogy – tedy proanorektické blogy, které poskytovaly inspiraci a motivaci dospívajícím dívkám k vybudování poruch příjmu potravy. Hood k tomu dodává: „Zatímco tento obsah nebyl přímo rámován jako misogynie, pomohl normalizovat násilí konané na ženských tělech.“

Jsem vděčná, že tato kniha vyšla v době, kdy jsou poruchy příjmu potravy opět na vzestupu, stejně jako represivní ideologie, které jejich vznik přiživují. Autorská kniha Magdalény Kašparové skvěle ukazuje, že ačkoliv se jedná o bolestivou zkušenost a poruchu vnímání na osobní úrovni, její příčiny je třeba hledat v naší společnosti, médiích a bohužel často i v našem nejbližším okolí.

Magdalena Kašparová, Hlavně se těším na sny. Moje zkušenosti s anorexií, Praha: Akademie výtvarných umění 2024.

Náhledové a titulní foto: Táňa Lvovská, ostatní fotky použité s vědomím autorky.