Lorem ipsum dolor

Neposlušná těla

8. 1. 2025Natálie DrtinováRecenze

Galerie hunt kastner představuje již podruhé dílo polské feministické umělkyně Ewy Partum, tentokrát v dialogu s tvorbou Lenky Klodové.

Žižkovská galerie hunt kastner zahájila v polovině listopadu výstavní projekt Disobedient Bodies pod kurátorským vedením Karoliny Majewske-Güde. Výstava představuje dialog dvou významných feministických umělkyň z dvou různých zemí a generací: polskou Ewu Partum a místní Lenku Klodovou. Partum a Klodovou spojuje zejména téma emancipace žen a ženských těl od systematického útlaku a stereotypů.

Není to poprvé, co hunt kastner vystavuje díla Ewy Partum – v roce 2019 uspořádala její první českou sólo výstavu, pro jejíž název si kurátorka Majewska-Güde vypůjčila jméno díla, na kterém konceptuální umělkyně pracuje kontinuálně od roku 1971: Poem by Ewa. Tehdy byla zaměřená zejména na práci s jazykem a představila díla starší i novější. Tentokrát jsou v galerii vystavena díla Evy Partum převážně z raných tvůrčích let – ze 70. a 80. let minulého století. Partum se začala umělecké tvorbě věnovat v polovině 60. let a mimo performance a práce s tělem se zabývá konkrétní a vizuální poezií, mail artem a konceptuálním uměním. V roce 1980 se nechala slyšet, že bude performovat už jen nahá, protože v umění a jeho dějinách je místo pro ženy jen jako pro modely umělcům-mužům či jejich manželky. Tento postoj zaujala i k politickým performancím, jelikož tehdejší veřejný a politický život ženy vytěsňoval úplně stejně jako svět umělecký. Tento kontext rámuje a definuje její velmi údernou a dodnes provokativní tvorbu.

Lenka Klodová začíná svoji uměleckou aktivitu o několik dekád později v 90. letech minulého století, tedy v období politické a společenské transformace. Toto divoké období se tak stalo velmi odlišným kontextem a podhoubím – Klodová se v reakci na náhlou přemíru tvrdé pornografie, volně dostupné na všech novinových stáncích, začala zabývat právě předmětem porna a exploatace ženského těla v reklamě a veřejném prostoru. Jedno takové dílo vycházející z tohoto kontextu vítá publikum, stejně jako náhodné kolemjdoucí, rovnou ve výloze galerie: plakát Libát/Kiss (2006/2024) zobrazuje ženskou tvář situovanou v reklamě na pleťovou kosmetiku, s předimenzovanými nafouklými rty, které jako by líbaly okno galerie.

Uvnitř galerie jsou práce obou umělkyň spojené do volných tematických celků nebo zde tvoří dvojice děl, která spolu jasně komunikují – ať už konkrétním tématem, či formální stránkou. V první části výstavy se tak setkávají díla úzce spjatá s manželstvím, rodinou a s nimi spojenou byrokracií. Dvě ze stěn místnosti jsou zabrané fotografickou dokumentací dvou performancí Ewy Partum pojednávajících o manželství: Strój Ślubny z roku 1981 a Private Performance z roku 1985. V první zmíněné performanci představovala umělkyně svatební šaty na módním molu, po kterém posléze pochodovala již nahá s transparentem s nápisem „Kobiety, małżeństwo jest przeciwko wam!“ (Ženy, manželství je proti vám!). Fotografie doplňuje krátký zarámovaný text, jednoduchý manifest proti manželství, ve kterém Partum tuto instituci definuje jako zdroj útlaku žen a past. Svatební šaty pak popisuje jako pouhý relikt patriarchální kultury a mužské civilizace.

Toto dílo se dá interpretovat naprosto vážně prizmatem radikálního feminismu, a i dnes by dokázalo rozvířit vody mnohých rybníčků – stačí si jen vzpomenout, jaký rozruch u nás předminulý rok vyvolal překlad knihy Zrušte rodinu od Sophie Lewis či jak kontroverzní je korejské hnutí 4B, ve kterém ženy odmítají jakoukoliv družbu s muži pro svůj prospěch a klid.

V druhé akci Private Performance, kdy Partum pozvala divačky a diváky na svou vlastní svatbu (vystavené dílo sestává z fotografií ze svatby, pozvánky na performance a oddacího listu), však vidíme, že ona sama manželství neodmítla a předchozí dílo se najednou jeví spíše jako hyperbola, či snad až satira. Jako nepochybně satirické působí i dílo Lenky Klodové vystavené v prostoru mezi díly Partum nazvané OP (2007/2024): tři zvětšené kopie autorčina reálného občanského průkazu mají jedinou grafickou úpravu, a to že na místě identifikační fotografie jsou fotky nahého těla umělkyně, sloužící jako komentář k vlezlosti státního byrokratického aparátu.

Přední části hlavní místnosti dominuje dílo Zmiana/Change: My Problem Is a Problem of a Woman (1974 a 1979), ve kterém si Partum nechala maskérkou kosmeticky „zestárnout“ polovinu obličeje a těla. Výsledkem je video z roku 1974, ve kterém jsou promítnuté snímky postupně se měnícího ženského obličeje, v druhém, pozdějším videu vidíme záznam performance. Stejně jako u díla Strój Ślubny je vedle videí vystaven zarámovaný text, kde umělkyně objasňuje své stanovisko. Vysvětluje, že jakožto ženy v patriarchální společenské struktuře žijeme v systému vytvořeném muži pro muže, který je nám tudíž cizí. Místo kamufláže a snahy zapadnout do této nepadnoucí struktury vyzývá ženy k vytvoření nového, autentického systému, ve kterém si budeme moct být plně vědomy problémů, které se vážou k naší žité zkušenosti. Feministické umění je pro ni nástrojem, který toto umožňuje a vytváří prostor od ženy pro ženy.

Po boku tohoto díla je vystavená fotografie z roku 1987, na které je zachycena umělkyně s modře podlitým okem. Titul díla Marriage Disaster vysvětluje vše. V zadní části místnosti nás na první pohled upoutá práce Lenky Klodové – maketa s demonstrací těhotných žen, které protestují proti menstruaci, již umělkyně vytvořila původně v roce 2004 pro výstavu v organizaci Gender studies detabuizující menstruaci. V díle Knihovna (2021/2024) se pak Klodová věnuje menopauze, rozvodu a rakovině prsu – třem vážným tématům, která samotnou umělkyni niterně zasáhla. Knihovničky vytvořené z odlitku těla umělkyně, jehož spláclá prsa evokují vyšetření mamografem, drží naučné knihy na daná témata. Formální zpracování je však i přes svou palčivost obrací spíše do vtipné, odlehčené roviny.

Výstava ukazuje, že ačkoliv se obě umělkyně zabývají závažnými tématy postihující převážně ženy a ženská těla, často je zpracovávají odlehčeným způsobem. Každá jinou měrou. V mnoha dílech Lenky Klodové vizuální vtip silně převažuje nad samotným sdělením díla, což se o pracích Partum říct nedá. Ta většinou udržuje vážnost a vtip v perfektní rovnováze, kdy není vždy zcela jasné, jestli se jedná o nadsázku, či ne. Výsledkem je zajímavé propojení dvou umělkyň, které se zdají být si poměrně blízko – ať už geopoliticky, tematicky, v práci s vlastním nahým tělem, či například v dílech zobrazujících s něhou jejich potomky. Každá z nich si však osvojila velmi odlišný vizuální jazyk. Paradoxně na mě radikálněji působí starší díla Ewy Partum, protože se v nich často obrací k samotnému jádru problému, k systému a jeho institucím, které ženy drží na okraji. Při procházení touto výstavou je jasné, že musela a dodnes musí být východiskem a inspirací pro mnoho feministických umělkyň. Byla velkou inspirací také pro tvorbu Lenky Klodové a jistě by nebylo na škodu na výstavě vidět i díla dalších současných umělkyň, které z odkazu Partum vycházejí – jen v Česku nás může napadnout celá řada, od Veroniky Šrek Bromové přes Kaču Olivovou až třeba po Markétu Garai. Stále aktuální problematika by se tak mohla rozvíjet do větší šíře.

Ewa Partum & Lenka Klodová / Disobedient Bodies / kurátorka: Karolina Majewska-Güde / hunt kastner / Praha / 16. 11. 2024 – 18. 1. 2025

Foto: Jan Kolský

Natálie Drtinová | Narozena 1993, absolvovala program Liberal Arts and Sciences na University College Utrecht, během kterého strávila semestr na stáži na Universidad Iberoamericana v Mexico City a poté pokračovala ve studiu teorie umění na pražské UMPRUM a genderových studií na FHS UK. Zajímá se o průsečík umění se společenskými problematikami, utopistickými imaginacemi a novomaterialistickým bádáním. Věnuje se galerijní produkci a výtvarné kritice, přispívá do médií jako Artalk, Flash Art, Fotograf Magazine či Artyčok.TV a příležitostně se věnuje kurátorství. Mezi lety 2019 a 2021 působila jako redaktorka výtvarného umění v kulturním čtrnáctideníku A2. Je členkou českého spolku ABCD věnovanému art brut a spravuje archiv Anny Zemánkové.