Jde to bez vysvětlování?

Na prknech u okna svítilo, ba zářilo jako v biblickém podobenství několik desítek malých rudozlatých jablíček.

W. G. Sebald, Saturnovy prstence. Anglická pouť

Zeptala jsem se Martina Zetové, zda by chtěl něco říct ke své výstavě Nesouhlas v ostravském PLATO. Připustil, že by případně mohl odpovědět na nějaké otázky, ale je radši, když výstava působí sama o sobě. Pochopila jsem to tak, že každé vysvětlování musí někdy skončit. Možná je to i výzva.

Umberto Eco v interpretaci rozlišoval tři přístupy, autorův záměr, názor vnímatele a intenci díla samotného, přičemž autorův záměr nevyčerpává veškeré významy díla ani budoucí situace výkladu. Nějaký trickster by mohl zlomyslně podotknout, že význam uměleckého díla ustavuje teprve kritický pohled. Ale ne, stále si myslím, že je třeba věcem ponechat jejich složitost, i když nás to při interpretaci patrně vystaví potížím.

Vycházím proto jen z vlastního vnímání výstavy a z kurátorského textu. Možná je to ošemetná situace, ale běžná pro diváky. Vlastně mám něco navíc – navýsost diskutabilní odbornost, znalost předchozí tvorby umělce a pár fotografií z výstavy. Vyjdu z teze Borise Groyse, že dnešní současné umění spíše demonstruje způsob, kterým současnost ukazuje svoji podstatu,[1] což se mi zdá u tvorby Martina Zetové relevantní.

Sochy

K výstavě jsem přišla poněkud zmateně patrně od konce. Divné bednění, stojky s policemi z hrubě nařezaných prken lemují vnější obvod sálu. Čistý a působivý interiér galerie, předem stanovený institucionální kontext zde dostává zřetelnou trhlinu. Na bednění jsou ještě divnější malé podstavce z kovu, dolní polovina matná, horní soustružená, hladká a leštěná. Vzbudily ve mně nepochopitelný instinktivní estetický odpor, se kterým si nevím rady ani při psaní recenze. Na fantazmatických podstavcích stojí drobné, filigránsky propracované mužské akty z jednobarevného fialovorůžového plastu.

Podle textu kurátorek Daniely a Lindy Dostálkových jde o autoportrétní 3D sochy, jež Zetová nazývá DNR, Do Not Resuscitate (Nezahajovat resuscitaci). Sošky zaujímají rozličné postoje s výraznými, až agresivními gesty rukou. Nu, ano, drobounké mužské potvory se tu zlobí a vztekají. V dalších sálech ukazují „dlouhý nos“ nebo vyplazují jazyk. Poněkud nevěřícně na ně hledím s myšlenkou, že sochaři vždy pracují s měřítkem. Zkoumám potměšilý, subversivní aspekt, jímž „sochy“ neverbálně promlouvají; konstelaci, která se z určitého úhlu mění v rytmický sled pohybů, skoků, jako je přemisťování figurek na šachovnici.

Dekódování znaků, fotografie, hlína a čas

Omámeně jsem vstoupila do prvního sálu, jehož atmosféru určuje rytmus řady malých a velkých oken. Jako barevné výplně v nich fungují fotografie náhodně snímaných lidí v městských ulicích. Jejich postoj, zkřížené nohy nebo ruce autor vykládá jako tělesně vyjádřený nesouhlas. Mimoslovní sdělování je součástí sociální komunikace. Umožňuje předávat citově zabarvené sdělení a zrazuje nás, když je v rozporu s tím, co vyslovujeme. Zda postavy na fotografiích nesouhlasí a s kým, není zřejmé.

Druhá noční verze fotografické instalace se otevírá do vnějšího prostoru, kde okna září jako barevné vitráže se zlomky každodennosti a zapojují se do nočního života města. Lidi a vlaky ze stanice Ostrava-Stodolní vítají anebo vyprovázejí světelné znaky Nesouhlasu.

Střed sálu zabírá instalace z masivních hliněných fragmentů s ostrými hranami. Estetika ruiny dává najevo, že ji stvořil čas, ale na nové podobě už leží stín zániku. Architektonická struktura jako duch nějakým způsobem reprezentuje historii – ale čeho? Bez kontextu tady zůstáváme sami, autorem opuštěni. Není zbytí, musíme hledat vodítka v kurátorském textu. Jde o sochu-stůl z nevypálené hlíny, kterou jako edukační zázemí výstavy Dočasné struktury (2019) v galerii PLATO vytvořil Martin Zetová. Vznikala klasickým postupem modelování a přidávání hmot. Všechna díla byla tehdy pojata jako dočasná, určená ke zchátrání.

Umělec se rozhodl k radikálnímu procesu „zániku“ podmíněnému těžkou fyzickou námahou, což je častý prvek zvláště v jeho performancích, které se protínají s raným body artem. Sochu-stůl rozřezal, fragmenty odvezl do pece a přesunul v podobě nového instalačně proměnlivého objektu. Obešli bychom se bez tohoto dodatku, nebo je pro porozumění dílu nezbytný? Sochu-stůl v původním tvaru najdeme jako jednu z plastových miniatur na podstavci.

Vůně a participace

V druhém sále vnímám jako první vůni. Na jednoduché konstrukci v rohu opět z hrubě opracovaných prken leží desítky jablek, některá nakousnutá, pár s hnědými skvrnkami počínající plísně. Po obvodu pokračují stojky s policemi. Zažívám tzv. Proustův efekt, paměť mi nabízí venkovskou půdu s jablky uloženými na zimu. Sluneční světlo prosvítající škvírami mezi prkny vytváří na podlaze pod půdou pruhy a vytváří dojem voňavého přístřeší. Znepokojivé pastorále ve výstavní instituci. Text nabádá ke snězení jablek z místních odrůd s podmínkou, že ohryzek se vrátí na místo. Autor tu vybízí diváky, aby spoluvytvářeli, proměňovali instalaci. Myslím, že by Zetová měl radost, kdyby na konci výstavy na polici zbyly jen ohryzky.

Jablka jsou mnohovýznamovým symbolem, ale umělec zjevně odkazuje na kus kulturní historie a udržitelné ovocnářství. Dříve bylo běžné rok co rok pěstovat rostliny z vlastních zdrojů. Vznikly tak také odrůdy jabloní přizpůsobené místním podmínkám, které jsou staré nejméně 50 let. Jablka starých odrůd jsou na rozdíl od výnosných komerčních hybridů obvykle malá, sklizeň menší, ale vynikají svou bohatou chutí. Zda vystaveným jablíčkům předcházela setkávání s místními lidmi, kdo ví…

Instalace

Nonverbální komunikace je výtvarnému umění vlastní, ale v případě více či méně konceptuálního přístupu je funkčnost tohoto promlouvání beze slov podle mého názoru na pováženou. Vtisknout uměleckému dílu svébytnou myšlenku, a tím atakovat kognitivní vnímání recipientů – jak ošidné. Jak bylo zpočátku řečeno, autorův záměr nevyčerpává veškeré významy díla.

U Martina Zetové vzhledem k multimediální šíři jeho tvorby je důležitá výchozí sochařská pozice a s ní spojená citlivost k materiálu. Materiálním nosičem média instalace je prostor. Podle Groyse existovat v prostoru (být prostorově rozlehlý) je nejuniverzálnější definice toho, co znamená být materiální.[2] Také sochy, jablka nebo hlína patří mezi materiální linii tvorby Zetové, ale v ostravské instalaci významy krouží z jednoho média k druhému, stejně tak pohyb diváka výstavním prostorem nemůže být zastaven, protože se jedná o podstatnou performativní součást vnímání instalace.

V tomto myšlenkovém a fyzickém pohybu tu krouží obrazy anonymně cirkulující v našem světě stejně jako každodennost, ale i pozůstatky démonična a mýtu. Ale dotýká se také politiky. Zkuste si skloňovat Martin Zetová a nemyslet jen na heuristickou rozkoš hry s jazykem, ale i na cis a transgender, dnešní současné bubáky, fungující alespoň na určitou část veřejnosti. A jak se vztahuje k výstavě? Inu tak, že s každým použitím mužského křestního jména a příjmení s přechylující koncovkou -ová, která je užívaná v češtině pro ženská příjmení, všem možným významům jako autor výstavy přitakává. Když se vrátím na začátek k tezi Borise Groyse, podle mého soudu tu současné umění relevantně demonstruje způsob, kterým současnost ukazuje svoji podstatu.

Martin Zetová / Nesouhlas / kurátorky: Daniela a Linda Dostálkovy / PLATO / Ostrava / 20. 2. – 27. 4. 2025

Foto: Martin Polák