Vyznání starého avantgardisty

Podle mého názoru je to plynutí času, nikoli obraz, co dává pohyblivým obrazům vlastnosti reality.

Józef Robakowski

Galerie moderního umění v Hradci Králové je jedna z mála sbírkotvorných institucí, která má samostatné oddělení pohyblivého obrazu. Jeden z jejích výstavních prostorů, Černá kostka, je věnován právě prezentaci akvizic sbírky pohyblivého obrazu, která reflektuje vývoj tohoto druhu vizuální tvorby od experimentálních tendencí 60. let 20. století do současnosti a zahrnuje experimentální film, videoart, videoinstalace, diaprojektorové instalace, filmové eseje a dokumentace performancí.

Proč Józef Robakowski?

Zvolila si kurátorka výstavy Lenka Dolanová prezentaci umělce, teoretika a pedagoga Józefa Robakowského (Poznaň, 1939) především kvůli tomu, že povaha jeho tvorby odpovídá této umělecké oblasti? Podle svých vlastních slov zkoumala polský videoart pro plánovanou přehlídku středoevropského videoartu v jiné instituci. Práce tohoto autora však není v Hradci prezentována účelově jako jakýsi vedlejší výsledek výzkumu. Robakowski, jakožto významný představitel polské avantgardy 60. až 90. let minulého století, je klíčovou postavou východoevropského videoartu a strukturální a analytické kinematografie. Hradecká galerie bude po jeho výstavě pokračovat v prezentaci dalších autorů a autorek ze své sbírky pohyblivého obrazu, v plánu je výstava Ilony Németh.

Dolanová práce Robakowského záměrně zvolila jako úvod do polského videoartu, a to především pro jejich schopnost komunikovat s divákem. Autor vyzdvihuje jednoduchost média a využívá původní záznam s minimem úprav (vynechání elektronických efektů, často i střihu). Pracuje s humorem, smyslem pro absurditu a ostrou subverzí. Námětem jeho děl je každodenní život a video považuje za dobrý nástroj, jak na každodennost pohlížet, oproti narativnosti filmu nebo TV. Zároveň je jeho přístup neoavantgardní a neodadaistický, což je u něj vyzdvihováno jako čistý odkaz konceptuální tradice.

Výňatky z biografie avantgardisty a skupina Zero-61

Přehled osobností, vztahů, aktivit a inspirací Józefa Robakowského, včetně skupin, galerií, výstav a akcí, které spoluzakládal nebo se jich účastnil, si můžeme pročíst ve výstavě i v brožuře, kterou doplňuje hutný, zasvěcený text kurátorky. Umělec vystudoval historii umění na Katedře výtvarných umění Univerzity Mikuláše Koperníka v Toruni a Katedru kamery Státní filmové, televizní a divadelní akademie v Lodži. V Toruni spoluzaložil avantgardní skupinu Zero-61 (1961 až 1969), jejímiž dalšími členy byli Czesław Kuchta, Jerzy Wardak, Andrzej Różycki, Antoni Mikołajczyk a Wojciech Bruszewski.

Silná komunita mediálního umění se stala ve své době fenoménem. Čerpala inspiraci z metaforické montáže z meziválečné malby, fotografie a avantgardní kinematografie a svými experimenty ovlivnila vývoj fotografie v Polsku. Slovy Adama Mazura: „Za pouhých deset let byla polská fotografie svědkem přechodu od kusu visícího na stěně přes fotografické prostorové formy až po zpracování fotografie jako dokumentace pro tvůrčí proces [...] a prostředek k vizualizaci umělecké myšlenky, mediální analýzy.“[1] 

Vrcholem činnosti skupiny byla výstava v bývalé kovárně v roce 1969 v Toruni. Zchátralá a syrová architektura kontrastovala s uměleckými objekty, nalezenými předměty (hrábě, lopata, prkna…) a fotografiemi na podlaze, na stěnách, dveřích nebo na stropě. Byl to experiment, jak vytvořit – slovy Robakowského – mentální prostor.[2] Fotografie přišla o svůj estetický status, zacházelo se s ní jako s každým předmětem, byla objektivizována. Robakowski k tomu v rozhovoru s Adamem Mazurem dodává: „Všechny estetické odkazy ztratily smysl. Byl to skvělý začátek mnoha dalších problémů, které jsme řešili s dalšími lidmi WFF.“ ^[3] Myšlenka vstupu umění do reality dokonale zafungovala při recesistické akci Prodeji nábytku na Červeném trhu v Lodži (1971), kde Wacław Antczak prodával předměty, které zůstaly po smrti Robakowského tety. [4] Akce nebyla identifikována jako umělecká, ačkoliv vše bylo fotograficky zdokumentováno. Vstup do reality znamenal i „deklasování“ umělce, jeho stažení do pozadí.

V hradecké galerii je zastoupen i vztah fotografie a reálného objektu – například dílem Křeslo (1970), kdy židle polepená drobnými portréty starých lidí vyvolává nikoliv příjemný pocit pomníku nejasné masové události. Podobný fotoobjekt je Cedník (1960), kde fotografie cedníku přibitá dlouhým hřebíkem vyvolává dojem reálného předmětu.

Warsztat Formy Filmowej

Zero-61 změnila svůj profil a dala vzniknout umělecké skupině Warsztat Formy Filmowej, WFF (Dílna filmové formy), která byla zásadní pro polský videoart. Založili ji studenti Národní filmové školy v Lodži, kde měli přístup k profesionální technice. Analyzovali nový mediální jazyk (fotografie, film, video) ve snaze zbavit se literární formy vyprávění. Nejradikálnějším příkladem Robakowského odklonu od narativity a iluzivnosti je nekamerový film Test II (1971). Proražením tmavé filmové pásky byl divák atakován silným paprskem světla projektoru. V animovaném filmu Czerwony Rynek (1970) sestaveném ze statických snímků lidí na lodžském tržišti focených každých pět sekund mezi sedmou až šestnáctou hodinou autor posléze čas zhustil na pět minut.

V druhé polovině 70. let Robakowski sice vycházel z konceptualismu, ale zároveň jeho práce s videokamerou nebo jen nalezeným filmovým materiálem byla silně politická ve smyslu umělecké svobody a nezávislosti. Byl to čas horečné aktivity, výletů, sbírání kontaktů a možností vystavovat v několika státních galeriích, které vedli přátelé. Podle Robakowského stanné právo neznamenalo pro pokrokové umělecké hnutí jednoznačný zlom. Dalo se ale čekat, že tento „karneval“ dříve nebo později musí skončit.[5] Definitivním závěrem tohoto postkonceptuálního stylu byl lodžský festival Konstrukce v procesu (1981), který měl představit západní avantgardu.

Dělá si ten chlap blázny?

Samozřejmě, že si dělá blázny, ale v tom nejvážnějším slova smyslu v kontextu politického marasmu 70. a 80. let v Polsku. Takovým příkladem je akce Potřesení rukou (1981): „Motivem zahájení akce ‚Podání rukou‘ byl 13. prosinec 1981, tedy první den vyhlášení vyhlášky o stanném právu naší vládou. V naší ‚realitě‘ to byl okamžik, kdy jsme všichni ztratili pocit bezpečí. ‚Sdílení rukou‘ s lidmi, kteří jsou se mnou, bylo jediné gesto, které jsem v té době dokázal udělat. Dalo mi to příležitost spojit se s ostatními lidmi.“ Všechna díla byla mimořádně expresivní a politicky angažovaná. Autor se v nich vysmívá ideologickým fantasmatům. Jsou to filmy, které byly v té době natočeny na jednoduchém principu „secondhandových“ obrazů – found footage, např. Brežněvův pohřeb z roku 1982, Umění je síla! (přehlídka sovětské armády s hudbou skupiny Laibach) nebo videoklipy natočené pro lodžskou punkovou kapelu Moskwa.

Zoufalý infantilismus

Robakowski odchází v roce 1981 z univerzity a na více než 10 let ztrácí kontakt se studenty. Jeho další práce ​jsou více osobní, i když obsahují jasné odkazy na tehdejší společensko-politickou situaci. Zastavme se u časosběrného dokumentu Pohled z mého okna (1978 až 1999). V tomto díle se hrubá realita pozdního socialismu, pochody a policejní akce během stanného práva prolínají s malými příběhy obyčejných lidí. Autor to dovršuje mystifikujícími komentáři. Rozostřené šedivé záběry anonymního psíka absurdně komentuje slovy: „A tady je Murzynek, pejsek pana Narbutta.“ Podobné věty vtahují anonymní dav do pseudosousedských příběhů. Napadá mě zde asociace s časosběrným fotografickým cyklem Jiřího Hankeho Pohledy z okna mého bytu (1981 až 2003), který zůstává v pasivní rovině dokumentace otřesné šedivé reality v čase proměňujících se aktérů a kulis.

Stejný typ třeskutého humoru ukazuje Robakowski ve videu Moje videomasochismy (1990). Za podivného kvičení pomocí nejrůznějšího kuchyňského náčiní paroduje masochistické sebepoškozující se snahy body artistů testovat hranice těla. Sám tyto práce označuje za svým způsobem zoufalá díla: „Charakteristický postoj, který v těchto dílech zaujímám, bych označil jako zoufalý infantilismus, tedy určitou sterilní aktivitu reality socialistického Polska.“ Devadesátá léta pak charakterizuje jako jakési nesmyslné dohánění Západu.

Cum grano salis

Jsou mrazivé asociace mezi pozdním socialismem a pozdním kapitalismem zdánlivě jen náhodné? Najděte deset podobností a deset rozdílů v čase, chtělo by se říct.

Robakowski v hluboké totalitě zaujal nekompromisní postoj ke světu, k umění a jeho institucím, ke společenským rolím nabízeným umělcům a k sobě samému. Pro něj je umění synonymem svobody. Tento imperativ ho při mnoha příležitostech přiměl k různým pokusům o narušení přijatého řádu s cílem demaskovat umění, jiné umělce nebo umělecký svět.

Rok 2025, zdá se, bude plný hlubokých nejistot – vědecké predikce, věcné a střízlivé analýzy ekonomů, politologů a diplomatů, nic a nikdo nehýří optimismem. Výstava Józefa Robakowského nás staví před otázku, zda a jak má umělecký svět reagovat na současnou měnící se globální trajektorii.

Józef Robakowski / Chci vám všem říct, že umění je energie / kurátorka: Lenka Dolanová / Galerie moderního umění v Hradci Králové / 18. 10. 2024 – 19. 1. 2025

Foto: Jan Kolský