Je nutné to vidět

Vybombardované budovy, vojáci v tancích, emoce pramenící z lidského utrpení. To jsou obrazy z války na Ukrajině, které vídáme přes dva roky na stránkách českých novin a online serverů. Vzbuzuje v nás záplava fotografií ještě emoce a zájem, nebo už titulky a snímky jenom přeletíme očima? Proměnilo se naše vnímání válečné fotografie? Tímto tématem provází návštěvnictvo ukrajinská umělkyně Polina Davydenko v rámci výstavy If a tree falls in a forest and no one is around, does it make a sound?

„Co si počít s poznáním, jaké nám fotografie přinášejí o vzdáleném utrpení?“ ptá se Davydenko v expozici. Její otázka je vzhledem k současnému světovému dění více než aktuální. Společnost je dennodenně zaplavována explicitními obrazy zkázy, lidského utrpení a smrti z války na Ukrajině, přes rok sekunduje konflikt mezi Hamásem a Izraelem. Co se nedostane do médií, najde si cestu k lidem skrze sociální sítě, což především v případě Telegramu nebo „osvobozené“ platformy X (dříve Twitter) pod nadvládou Elona Muska není nic těžkého.

Do distribuce a publikace se přitom promítá politika, ideologie, propaganda i marketingové strategie. Přestože je kromě přinesení svědectví jedním z hlavních cílů válečných fotografií vyvolat šok a emoce, které nás mají vést k odsouzení konfliktů a soucitu s oběťmi, plní skutečně svou úlohu, ke které byly pořízeny? Nebo jsou jenom nástrojem pro tvorbu kliků, uskutečněním politických cílů či něčím, co nás zaujme, abychom si vzápětí překlikli s pocitem bezpečí na další video na oblíbené sociální síti?

Na výše zmíněné otázky částečně odpovídá Susan Sontag v knize S bolestí druhých před očima (Regarding the Pain of Others 2003, česky 2011). Dle ní nejprve přichází prvotní šok, někdy dokonce zhnusení, které je doprovázené úlevou, že se podobná věc neděje nám. S delším průběhem konfliktu ale postupně přichází otupění a únava, které vedou k tomu, že fotografie už neplní svůj původní účel. Svou roli přitom hraje také vzdálenost neštěstí – čím dále se událost děje, tím častěji média volí drastické záběry, které by si v případě domácí katastrofy nikdy nemohla dovolit.

Válečný spektákl?  

O fotografiích se hovoří jako o záznamech reality, nesou v sobě barthovské „tato věc tu byla“ a „toto bylo“. To kvituje i výše zmíněná Sontag, která ovšem upozorňuje, že je to jenom výsek reality. Přestože fotografii považujeme za otisk, někdo jej musel vytvořit, zarámovat, upravit a na závěr poslat do redakce k publikaci. I když se upozorňuje na omezené možnosti dalšího zásahu fotografů a fotografek, jsou těmi prvními, co udělají selekci, a pokládají tak základ válečného spektáklu. Přitom ale nasazují životy a riskují i následné psychické potíže způsobené prací v extrémně náročných fyzických a psychických podmínkách.

Fotožurnalisté jsou obviňováni z podvodů, manipulací, podjatosti, v rámci dezinformační války je zpochybňován každý obraz, který neodpovídá dominantnímu diskurzu. Místo soucitu tak dnes fotografie vyvolávají spíše spory, kdy se mediální konzumenti hádají o relevantnosti snímku znepřátelené strany a debata, jak válečným konfliktům předejít, upadá částečně do zapomnění. Příklad vítězného snímku World Press Photo od Mohammeda Salema z agentury Reuters z Palestiny mluví za vše – snímek kritikům nepřišel dostatečně „zajímavý“ a řešilo se hlavně Salemovo údajné napojení na Hamás. Pravdu najít nejde, o síle snímku ale pochyby být nemohou.

Existuje válka bez obrazových důkazů?

Částečnou pomůckou ale může být název výstavy s filozofickým podtextem If a tree falls in a forest and no one is around, does it make a sound? (volně přeloženo do češtiny „jestliže v lese spadne strom a nikdo to neslyší, udělá to vůbec nějaký zvuk?). Davydenko se tak mezi řádky ptá: Jestliže by nebyly žádné snímky z války na Ukrajině, byla by vůbec válka samotná?

Dnešní společnost chce důkazy, aby věřila tomu, co se stalo, a mediální pokrytí je nutné k šíření veřejného povědomí. Kam se nedostanou kamery (televizní nebo fotoaparáty), končí události v propadlišti dějin. Postavím se tak teď na obranu válečného fotožurnalismu – abychom se donutili k činu, musíme vidět, co se děje. I přes umělou inteligenci a stále lepší verze Photoshopu slouží fotografie jako forma svědectví, jejíž pravdivost by měla být díky etickým kodexům zajištěna.

Válečné fotografie jsou podle teoretičky Astrid Erll „znaky minulosti“, záchytné body, které ukazují na traumatizující okamžiky společnosti. Utrpení, jemuž dnes přihlížíme, vede k vytvoření dalších kulturních traumat, s nimiž bude nutné se vypořádat. Aby ale bylo utrpení společensky uznáno, musí být publiku nabídnuty přesvědčivé příběhy, jež vyžadují také fotodokumentaci. Jde tedy také o odkaz dalším generacím. Opět však narážíme na již zmíněný problém, který v rámci výstavy autorka otevírá – důležitá je forma.

Média mohou i ve fotografii téma expresivně dramatizovat, mohou ovlivňovat vyznění skrze výběr určitých verzí zachycení událostí vůči druhým. Málokterá redakce si ovšem v dnešní ekonomické krizi médií může dovolit vyslat do terénu vlastní lidi, spoléhají se tak na předplatné od Reuters, AP, AFP a dalších nadnárodních agentur, kde si bez práce udělají novináři fotogalerii z rozbombardovaných budov, politických jednání, občas i s přispěním lidských emocí. Detail na ruku s rudě nalakovanými nehty pořízený Zohrou Bensemrou pro Reuters v Buči budiž dalším příkladem.

Kde jsou oběti?

Masakr v Buči byl šokem. Média po celém světě zaplavily snímky obětí ležících se svázanýma rukama za zády uvnitř domovů nebo záběry ulic plných ohořelých aut a vojenské techniky. Do médií se dostaly nebývale explicitní ukázky smrti. Na Buči je zajímavé, že podobný postup zvolila většina médií, jelikož chtěla ilustrovat hrůzu události. Na tento masakr si kvůli hojnému pokrytí tak všichni i po více než dvou letech vzpomeneme. Co ale další příklady masového vraždění? Izjum, Kramatorsk?

Přestože mohou být česká média liberálnější v práci s explicitním materiálem oproti jiným krajinám, stále se setkáváme s podobnými obrazy, jaké jsme vídali v předchozích konfliktech. Rozbombardované sídliště, nemocnice, rodinné domy, vojáci. Na snímcích zůstávají jenom vyprázdněné zbytky příběhů, které už nemá kdo odvyprávět.

Panelový dům s dírou, který už je jenom skořápkou domovů, do výstavy přenesla také Polina Davydenko. Její plastiky představují obrazy, se kterými se stále i po více než dvou letech setkáváme. Skutečně jsou tak modelovou krajinou současné Ukrajiny, mají postapokalyptický nádech. Tomu napomáhají dvě projekce symbolizující čas a jeho roli, ať už se to týká věčnosti artefaktů přežívajících válečné běsnění, nebo okamžiků, jež nás dělí od zkázy způsobené pádem rakety. Výstava nabádá, abychom se zamysleli nad sebou jako nad diváky, kteří dnes už s apatií přihlížejí destrukci, smrti a ve finále i únavě těch, kteří žijí realitu Ukrajiny.

Je proto potřeba lidské svědectví? Ano. V současnosti roste zpochybňování zásadních dobových událostí, a to i přesto, že máme důkazy. Lidé v dnešní postfaktické době začínají mít tendence nevěřit ničemu. I proto jim musíme dát důkaz, který o tom, co se opravdu děje, přesvědčí alespoň část z nich.

Polina Davydenko / If a tree falls in a forest and no one is around, does it make a sound? / galerie etc. / Praha / 31. 10. – 15. 12. 2024

Foto: Jan Kolský