Kultura na Špilberku: Se stim smiř!

Po Kláře Pelouškové, která se ve svém příspěvku zabývala výstavou Andyho Warhola, se Muzeu města Brna věnuje také Jana Kořínková. Jak hodnotí dosavadní působení Pavla Cipriana ve funkci ředitele instituce, stálé expozice zaměřené na kulturní historii města či výstavní dramaturgii muzea?

JAZ, autor komiksů Opráski sčeskí historje, na hradě Špilberku, foto: Muzeum města Brna

Kultura na Špilberku: Se stim smiř!

Zatímco dnes na Husově ulici v Brně Moravská galerie velkoplošnou reklamou inzeruje výstavu Vše za 39, od června do prosince loňského roku na protější straně vozovky avizoval billboard Muzea města Brna pivo ke vstupence za 10 korun. Obě na dohled vzdálené instituce si však dlouhodobě nekonkurují – na příkladu přehlídky prací Maxima Velčovského a výstavy Žít pivo věnované historii pivovarnictví na Brněnsku je dobře patrné, že přeci jen cílí na odlišné typy návštěvníků. Činnost Moravské galerie je zcela běžně vystavena komentářům odborné veřejnosti, nejčastěji formou recenzí výstavních projektů, ale výjimkou není ani hodnocení celkové dramaturgie – zdá se také, že se vedení galerie zpětné vazbě nebrání. Názor veřejnosti na aktivity Muzea města Brna, jež je podobně jako místní Dům umění příspěvkovou organizací města, však příliš čitelný není. Vysvětlení je prosté – o instituci se v médiích kriticky nepíše. Zde musíme pravděpodobně hledat vysvětlení pro dramaturgickou bezradnost a s ní související rozkolísanou kvalitu výstavních projektů, které ve svých prostorech muzeum prezentuje. Kde není konstruktivní diskuse, není ani prostor pro zlepšení – situace se stává stabilně neúnosnou, přitom však neotřesitelnou.

Historie instituce je dlouhá – o zřízení městského muzea rozhodl obecní výbor města Brna už v roce 1900. O šedesát let později se z prostoru Nové radnice přesunulo na hrad Špilberk. Od roku 1994 Muzeum města Brna kromě „žaláře národů“ a Muzea hraček v Měnínské bráně spravuje také památku UNESCO, Vilu Tugendhat. Zřizovací listina definuje jeho poslání jasně: „Muzeum je vědeckoodbornou a kulturně-vzdělávací institucí, která pečuje o kulturní dědictví města Brna a přispívá k rozvoji kultury tím, že […] získává, shromažďuje, ochraňuje […] a zpřístupňuje veřejnosti doklady historického, stavebního a uměleckého vývoje města, případně Moravy […].“ Sbírkotvorné a tesaurační činnosti muzea si hluboce vážím, jsem totiž přesvědčená, že jeho role ve všech kulturně-historických aspektech, které s městem spojujeme, je naprosto klíčová. Domnívám se však, že potenciál, jenž spočívá v kulturně-vzdělávací činnosti, tedy v prezentaci dějin města formou kvalitně zpracovaných krátkodobých i dlouhodobých expozic, není ještě ani zdaleka vyčerpán.

pohled do expozice Brno na Špilberku, foto: Muzeum města Brna

Titulky tiskových zpráv, které během posledního půl roku přicházejí ze Špilberku do redakce Artalku, ostatně již delší dobu vzbuzují mou zvědavost, namátkou vybírám některé z nich: "Špilberk žije 12 měsíců v roce a má i svoji tramvaj! Svezte se taky" (3. 11. 2015), "POP-ART a skotačící andílci. Na Špilberku začíná výstava Andyho Warhola" (10. 2. 2016), "Současná malba světové úrovně [Prague Stuckists, pozn. autorky] míří na Špilberk" (17. 2. 2016), "Zamilované páry soutěží o romantickou svatbu na Špilberku" (5. 4. 2016), "Za Lucmbruky aš narohu na Špiblerg? Se stim smiř!" (20. 4. 2016). Návštěva hradu Špilberk a jeho současných expozic, kterou jsem podnikla minulý týden, abych se ujistila o stavu věcí, mě pak dovedla k tomuto zamyšlení nad působením současného ředitele Pavla Cipriana na pozici, která mu byla obnovena na základě výběrového řízení v březnu loňského roku. Vedoucí post zastává (bez ohledu na vývoj politické situace na radnici) již dvanáctým rokem a během posledního konkurzu mu komise dala přednost před – s ohledem na odbornou činnost – potencionálním favoritem, někdejším ředitelem Sbírky starého umění Národní galerie v Praze, Vítem Vlnasem. Verdikt komise jsem tehdy očekávala s nebývalou netrpělivostí a doufala přitom, že její členové vezmou v potaz především kvalitativně i tematicky roztříštěnou výstavní činnost, která u odborné veřejnosti dlouhodobě vyvolává spíše údiv než profesionální zájem, a vyžádá si proto jasně definovanou strategii, která bude podložena dobře odůvodněným finančním plánem. Čekala jsem, že se objeví kandidát, který dá kulturním aktivitám Muzea města Brna dle mého tolik potřebnou transfuzi... Ciprian však svoji pozici obhájil a zdá se tedy, že město je s činností muzea spokojeno.

pohled do expozice Špilberk - Žalář národů, foto: Muzeum města Brna

Co se týče výstav, které jsem osobně navštívila, hodnotím při pohledu zpět bez výhrad kladně pouze kurátorský projekt Petry Gajdové Růžena Žertová – architektka, designérka, výtvarnice (12. 9. – 20. 10. 2013). K záslužným počinům patří i výstava Brněnská osmdesátá (13. 5. – 1. 8. 2010) věnovaná zdejší výtvarné scéně 80. let, kterou uspořádala Marcela Macharáčková. Její pracovní místo ředitel v říjnu 2011 z důvodu dočasných úsporných opatření zrušil a kurátorka byla propuštěna. Brněnská výtvarná obec obratem reagovala vypsáním petice na její podporu – neúspěšně. Pozice kurátora Oddělení dějin umění Muzea města Brna byla po čase obnovena – od roku 2014 ji zastává Ilona Víchová. Na postu vedoucího oddělení vystřídal v únoru 2016 zástupkyni ředitele Janu Svobodovou historik umění Robert Janás. Jeho kurátorský projekt Prague Stuckists, který byl na Špilberku do včerejška ke zhlédnutí, mě přivádí k otázce, kam bude výstavní činnost muzea zaměřená na prezentaci výtvarného umění dále směřovat. Přehlídka prezentuje umělecké sdružení, které po vzoru britských zakladatelů stuckistického hnutí odmítá dominanci „konceptualismu“ v současném umění a staví se proti hodnocení umělecké tvorby na základě prestiže autora. Existence stuckistů a jejich tvorba je založena na protestu proti něčemu, co ani přesně necharakterizují: jejich pojetí „konceptu“ je velmi vágní a silně reduktivní. Od vratkých základů hnutí se odvíjí také banalita kurátorského projektu, jehož jediným společným jmenovatelem je nepříliš kvalitní a místy do velké míry odvozená malba. Na výstavě se však objevuje také fotografie, médium, s nímž pracuje kurátor a zároveň „umělecký vedoucí“ pražských stuckistů Robert Janás, který na výstavě prezentuje své takřka insitní snímky, jež v zásadě dovádějí ad absurdum postoj představitelů hnutí hlásajících demokratičnost umění: zdá se, že umělcem může být opravdu každý. Výstavu přitom zaštítil svým jménem současný primátor města Brna. Znamená to, že prezentace podprůměrných či z průměru nevybočujících výstav patří ke kulturním prioritám města? Protože je zde řeč o pevnosti Špilberk, vnucuje se mi v této souvislosti bohužel přirovnání „s kanónem na vrabce“.

pohled do výstavy Prague Stuckists (fotografie Roberta Janáse), foto: Jana Kořínková

Dobrou vizitkou současného vedení je bezesporu dlouhodobá a úspěšná rekonstrukce areálu s přilehlým parkem, který v posledních letech prochází komplexní revitalizací a stává se tak uživatelsky příjemnějším místem, jež spolehlivě poutá zájem obyvatel i návštěvníků města. Častěji než akce pořádané v prostoru hradu, jako jsou ohňostroje či nejrůznější festivaly, mě však na Špilberk přivádí badatelská činnost. Oddělení architektury a urbanismu muzea spravuje rozsáhlou a průběžně se rozrůstající sbírku archivních dokumentů, které mapují meziválečný a poválečný vývoj Brna. Jádro tvoří pozůstalosti architektů a stalo se také dobrým zvykem, že autoři odevzdávají své soukromé archivy do péče muzea již po ukončení aktivní profesní dráhy, čímž se dostávají „do dobré společnosti“ brněnských funkcionalistů. I přes vstřícnost a ochotu odborných pracovníků však badatelskou činnost komplikují prostorové podmínky – samostatná badatelna nebyla dosud zřízena a v budoucnosti situaci dále ztíží skutečnost, že Muzeum města Brna přesunuje své sbírky do nově adaptovaného skladového objektu ve Vyškově, kam budou muset zájemci o studium spolu s pracovníky muzea dojíždět. V praxi je pro mě realizovatelnost této situace jen velmi těžko představitelná.

Z respektu, který chovám k výzkumné a publikační činnosti zaměstnanců tohoto oddělení, pramení také skutečnost, že výstavní expozici O nové Brno věnovanou meziválečné architektuře města jsem ještě před zahájením dlouhé prohlídky automaticky považovala za její pomyslný zlatý hřeb. Celkový dojem ze zdánlivě nekonečné řady bývalých vězeňských cel a prosluněných výstavních prostor s překrásným výhledem na město v nejvyšším poschodí byl však jedním slovem – analogový. Tento pocit se definitivně potvrdil, když jsme s kolegyní míjely potemnělé monitory několika málo počítačů umístěných právě ve výstavě věnované funkcionalismu. Projekce na velkoplošné obrazovce byla v době naší návštěvy také mimo provoz, a tak jediné pohyblivé obrazy, na které jsme v pevnosti Špilberk narazily, patřily Woody Vašulkovi a Filipu Cenkovi. Další překvapení přinesla výstavní část věnovaná tvorbě brněnské meziválečné moderny. Popisky i úvodní tirážní panel umístěný v závěru výstavy potvrdily naše podezření, že se sice pohybujeme po směru prohlídky, ale proti proudu času: instalace dosud nestihla zareagovat na situaci, kdy byl vchod do expozice přesunut na opačný konec v důsledku přemístění vstupu do muzea z jižního křídla hradu. [1] Prohlídka všech výstav se ukázala jako vyčerpávající. Sebeodhodlanější návštěvník nakonec odpadne fyzickým vyčerpáním a ani finanční dopad není zanedbatelný. Jednorázové vstupné v režimu „Poznejte celý Špilberk“, které se vztahuje na stálé expozice Vulcanalia, Žalář národů, Od hradu k pevnosti, Od renesance po modernu, Od moderny po současnost, O nové Brno, Brno na Špilberku spolu s návštěvou kasemat, přechodných výstav a za příznivého počasí také rozhledny vyjde rodinu na neuvěřitelných 645,- Kč.

Pavel Ciprian si v konceptu strategie činnosti Muzea města Brna pro období 2016 až 2020, která byla součástí přihlášky do konkurzu, posteskl, že se Špilberk podobně jako jiné instituce potýká s poklesem návštěvnosti mladé generace. Ano, upoutat pozornost mladých lidí dnes jistě není jednoduché, Ciprian přesto doufá, že řešení přinesou vhodně cílené doprovodné programy: „Na mladé lidi by rovněž velmi mohly zapůsobit zmiňované prohlídky se zážitkovými prvky, nebo zcela samostatné zážitkové akce (jako např. bylo nocování v kasematech aj.). K celkovému oživení hradu Špilberku mohou přispět i drobné akce, například již existující fotopoint, zavedení kostýmovaného průvodce – informátora, a třeba i produkce dravých ptáků a řada dalších.“ V této věci si dovoluji Pavla Cipriana poopravit a navrhuji v textu zaměnit formulaci „mladé lidi“ za „malé děti“. Místním školám by mělo muzeum bez ohledu na doprovodný program přece sloužit jako místo, které jim rychle a výstižně zprostředkuje svědectví o přelomových událostech v dějinách města. Zatím se tak ovšem neděje. V rámci expozic není plně využit potenciál sbírkových fondů muzea, naopak se v přílišné míře pracuje s reprodukcemi či prezentací artefaktů „na plastových figurínách“. Místo prezentace na principu „vitrína – exponát – popisek“ by se vedení mělo pokusit odolat pokušení obsadit expozicemi celý hrad a přestat dále přešlapovat nad zapojením aktuálních trendů ve výstavnictví (vynikajícím příkladem je ne příliš rozsáhlá, zato emocionálně působivá stálá expozice Lidického památníku A nevinní byli vinni… z roku 2006, jejíž trvanlivost navzdory multimediálním prvkům prověřil čas) a mělo by jistě zapomenout na historické kostýmy a na ptáky, tedy na animace, které se hodí spíše na státní hrady. Aby však muzeum beze zbytku naplňovalo své poslání a dokázalo mladé generaci sdělit to podstatné pro jejich orientaci nejen v historii, ale i současnosti, mělo by kromě forem zprostředkování informací osvěžit své expozice také po obsahové stránce: V prostoru hradu Špilberku se například nesetkáme s expozicí věnovanou významným brněnským osobnostem, není zde zprostředkován fenomén židovského Brna, tragédie vyhnání brněnských Němců, politické represe 50. let a dokonce ani činnost brněnského výstaviště, jehož provoz formoval podobu města už od roku 1928.

Do budoucna si nelze než vysnít představu o sebevědomé výstavní sbírkotvorné instituci, která zaujímá strategickou polohu ve městě, jehož historie a současnost je předmětem kvalitně zpracovaných krátkodobých i dlouhodobých expozic, a jejíž výstavní prostory nemůže žádný z návštěvníků (bez ohledu na jazykové vybavení) minout. Co však od Muzea města Brna dále očekává jeho zřizovatel – statutární město Brno?

pohled do expozice Brno na Špilberku, foto: Jana Kořínková

[1] Expozici Vulcanalia jsme s kolegyní z časových důvodů vynechaly.