Nová socha se starým obsahem

Sochařské realizace v architektuře a ve veřejném prostoru jsou často vnímány jako jejich takřka přirozená součást, které ovšem mnohdy není přisuzován odpovídající význam a věnována dostatečná pozornost. Některé z těchto památek mají přitom docela pohnutý osud a jejich odstraňování je přinejmenším stejně závažné jako jejich osazování. Nejen o tom píše v souvislosti s novou bustou profesora Josefa Sumce před rektorátem Vysokého učení technického v Brně Jana Kořínková.

Nová busta prof. Josefa Sumce od Jakuba Klimenta, foto: Klára Peloušková, 2016

Nová socha se starým obsahem

Brno má novou sochu: její odhalení nedoprovázela bouřlivá diskuze, jak je v tomto městě zvykem, opakuje již jednou použité téma a nemá ani původní sokl, přesto však dobře vypovídá o tom, jakou proměnou prochází vnímání pomníků v závislosti na měnící se společensko-politické situaci. Jedná se o bronzovou bustu Josefa Sumce [1] (1867–1934), zakladatele oboru elektrotechnika na brněnské české technice, jejího pozdějšího rektora a spolupracovníka Leoše Janáčka. Sumcova podobizna byla koncem června letošního roku osazena před budovou rektorátu VUT v Brně v Antonínské ulici a jejím autorem je čerstvý absolvent FaVU Jakub Kliment, který navštěvoval Ateliér sochařství 1 Michala Gabriela, jenž je známý svou orientací na figurativní vyobrazení. Příběh, který zhotovení nové busty provází, je poměrně spletitý a je podnětné vyprávět ho především v souvislosti s osudem dalších realizací v brněnském veřejném prostoru.

Původní busta prof. Josefa Sumce od Miloše Axmana, foto: Tomáš Hladík, 2006

Při svém výzkumu poválečného umění jsem někdy kolem roku 2008 začala věnovat pozornost tvorbě brněnského prorežimního sochaře Miloše Axmana [2] (1926–1990), která po sametové revoluci neobstála před komisí pověřenou odstraňováním ideologicky nevyhovujících realizací z veřejných prostranství ve městě. Protože měl Axman díky svému politickému angažmá na zdejší pomníky oslavující režim monopol, byla právě jeho tvorba v roce 1990 veřejně odsouzena a pověřená komise vytipovala díla určená ke svozu. Pro příklad uveďme monumentální sousoší Komunisté (1973) na bývalém Rudém, dnes Moravském náměstí, bustu V. I. Lenina (1973) před tehdejší Vojenskou akademií Antonína Zápotockého na Leninově, dnes Kounicově ulici, přezdívanou pro svůj výrazný architektonický rámec Lenin v křoví, monumentální pomník zakladatele místního dělnického hnutí Josefa Hybeše (1988) u Lužáneckého parku nebo bronzovou figuru Julia Fučíka (1965) v Černých Polích.

Socha Julia Fučíka v areálu brněnských sběrných surovin, foto: Martin Matoušek, 2016

Pozůstatky prvních třech zmíněných děl se dnes nacházejí v nenápadném remízku v poli u Šlapanic. Julius Fučík záhy po odstranění zmizel ze skladu firmy pověřené odvozem, aby se v loňském roce nečekaně objevil ve sběrných surovinách na Vídeňské ulici (ruce má socha stále ještě od krve, resp. natřené červenou barvou, patrně jako pozůstatek listopadových demonstrací…). Axmanova výzdoba čestného pohřebiště Rudé armády na brněnském Ústředním hřbitově podobným snahám zatím odolává, stejně jako zhruba desítka jím vytvořených soch, které jsou stále ještě rozmístěny po Brně a jejichž ideologický náměť je buď špatně čitelný, nebo absentuje úplně, což byl zhruba do roku 2014 i případ busty Josefa Sumce (1967). Po obsahové stránce nezávadnému pomníku se nakonec stal osudným použitý materiál: bronz. O důvodu krádeže nemám ani přes chybějící důkazy žádné pochybnosti.

Torzo Axmanova sousoší Komunisté v křoví za Brnem, foto: Aleš Řepka, 2015

Kdy přesně busta zmizela ze soklu nelze s jistotou určit, jisté ale je, že krádež usnadnily vzrostlé tisové keře, které podstavec obestíraly. Ukázalo se také, že zjistit majitele pomníku rektora umístěného před budovou rektorátu není tak snadné, jak by se na první pohled zdálo. Vrátit se zpátky do roku 1967, kdy byla busta jako připomínka sta let od Sumcova narození osazena, nebylo možné, VUT vlastnictví nepotvrdilo a stanovisko Odboru kultury Magistrátu města Brna také nepotěšilo: navzdory upřímně vynaložené snaze vypátrat, kdo byl tehdejším investorem, nezbývalo než konstatovat, že socha nemá majitele a přestože „zmizela“, nejedná se tedy o krádež.

Dalibor Chatrný, Družice, sídliště Brno-Starý Lískovec, 1982, foto: Zdeněk Porcal, 2015

V této souvislosti mě napadá, že dohledatelného majitele údajně nemá ani monumentální betonová plastika Dalibora Chatrného na dnešním sídlišti ve Starém Lískovci, a proto ho loni nechala jeho dcera Dana opravit na vlastní náklady z otcovy pozůstalosti. Od středy 21. 7. 2016, kdy jsem navštívila Moravský zemský archiv, již mohu bez obav říci, že Dana Chatrná investovala do oprav díla, jehož pracovní název byl nikoliv Pět segmentů kruhu, jak bývá uváděno, ale Družice (či Kosmos), a jehož investorem byla v roce 1982 Brnoinvesta, inženýrsko-investiční podnik Národního výboru města Brna, tedy tehdejší magistrát. Po opravě sousoší v roce 2015, za niž by měla veřejnost tleskat, vynikly pečlivě volené proporce sochy, výrazná barevnost i její citlivé zasazení – stručně řečeno: nutno vidět.

Jiří Marek: Bylo tu…, foto: Šárka Svobodová, červen 2015

Opačný problém se objevil loni v létě během rekonstrukce administrativní budovy bývalých Cihlářských závodů, která se nacházejí v těsném sousedství rektorátu VUT, a tedy i ukradené Sumcovy busty. Majitele se při troše snahy dohledat podařilo, jednat ale nebylo s kým – objekt zřejmě patří Marku Dalíkovi. Katastr nemovitostí sice říká něco jiného, ale indicie svědčící o Dalíkově vlastnictví přicházely z různých stran. Oficiálním investorem do oprav je firma Bramley s.r.o. [3]. Těžké zklamání z neúspěšné snahy o záchranu monumentálního keramického reliéfu Jiřího Marka zachycujícího zrod Země a pátrání po majiteli, s nímž by se dalo v této věci vyjednávat, pro mne dostalo zcela nový rozměr dne 2. června 2016 při čtení novinového titulku: „Dalík prodal poslední podíl ve svém byznysu. Těsně před verdiktem soudu.“ S chutí jsem se začetla dále, kauza prodeje Pandurů mě zaujala: „Polovinu firmy v hodnotě pěti miliónů korun prodal Dalík 20. května letošního roku, tedy jedenáct dní před pravomocným rozsudkem soudu. Vyplývá to z údajů ve veřejném obchodním rejstříku, podle kterého jeho část odkoupili jeho dva dosavadní společníci a také nový investor – brněnská firma Bramley“ [4]. Od této chvíle už nepovažuji za halucinaci, že jsem při obhlídce díla, které bylo osazeno v 80. letech během adaptace corbusierovsky podchozího parteru na interiér a muselo loni ustoupit nově budovanému parkovišti, před budovou zahlédla bývalou nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou. Cesty občanského aktivismu jsou zkrátka nevyzpytatelné, ale nyní zpátky k bustě.

Jiří Marek: Není tu…, foto: Šárka Svobodová, říjen 2015

Sympatie, které u mě Josef Sumec získal během dlouhých zasedání Akademického senátu VUT (jeho podobizna mě upoutala mezi fotografiemi ostatních rektorů na stěně zasedací místnosti a zaujal mě i svou renesanční povahou: mimo studia fyziky, matematiky, elektrotechniky a teologie získal v Římě také doktorát z filosofie), mě přivedly na myšlenku oslovit Archiv VUT s žádostí o rešerše dochovaných snímků zachycujících profesorovu podobu. Díky pracovníkům archivu a stopě, která mě dovedla až k Sumcově rodině, se v roce 2014 podařilo nashromáždit podklady, na jejichž základě bylo možné podobu rektora rekonstruovat. Autora doporučil Michal Gabriel z řad svých studentů, peníze na materiál zajistila univerzita. Odhalení busty proběhlo 29. 6. 2016, Brno má tedy novou sochu na starém podstavci, jehož vlastníka se nepodařilo dopátrat a tím pádem ani požádat o svolení k intervenci. Nastala kuriózní situace, která sice nikoho příliš netrápí, současně ale dobře vypovídá o nepochopitelných výpadcích paměti, jimiž naše společnost trpí.

Profesor Josef Sumec v pedagogickém vytržení, foto: Archiv VUT

[1] Prof. PhDr. Dr. h. c. Josef Sumec, Encyklopedie dějin města Brna, link, vyhledáno 3. 8. 2016.

[2] Prof. Miloš Axman, Encyklopedie dějin města Brna, link, vyhledáno 3. 8. 2016.

[3] J. B. stavební s.r.o., link, vyhledáno 29. 7. 2016.

[4] Jakub Troníček, Dalík prodal poslední podíl ve svém byznysu. Těsně před verdiktem soudu, Novinky.cz, link, vyhledáno 29. 7. 2016.