Mezidruhová sounáležitost všemi smysly

Jak přemýšlet a orientovat se v probíhajících paralelních krizích – nejčastěji spojených s klimatickým rozvratem, politickou imaginací nebo limity poznání rigidně uzavřených vědních disciplín? Já osobně nacházím útočiště a nástroje ke zvládání a uchopení těchto problémů v současné kritické posthumanistické teorii. Často se tak obracím k textům Rosi Braidotti, která nejenže nabízí konkrétní možné kroky při transformaci humanitních věd,^[1] ale především přistupuje k politickému i etickému rozměru současnosti skrze afirmativní praxi a vybízí tak nejen ke kritice nebo odmítnutí stávajících podmínek, ale také artikulaci jiné realistické budoucnosti.^[2] Patrícia Chamrazová ve své aktuální výstavě představuje na základě úvah o mikrobiologii, technologiích a posthumanistické filozofii vlastní afirmativní praxi a to vše zvládá realizovat v jedné výstavní místnosti zahalené do červenorůžového světla.

Autorská sólo přehlídka Resensing – Za hranicí symbiózy, což je ve Vašulka Kitchen Brno méně obvyklý formát, přináší hojně skloňované téma posthumanismu a jeho uchopení v současné tvorbě této slovenské autorky. Dominantou prostoru je digitální animace: Videoinstalace vyobrazující scenérii v hlavní roli s bakteriemi tvořícími symbiotické prostředí společně s dalšími entitami žijícími v této imaginární krajině. Snahu o vytvoření multisenzorické instalace vybízející k přehodnocení lidského smyslového vnímání a naladění se na vnímání více-než-lidské, nebo zkrátka jiné než lidské, autorka umocňuje nejen atmosférickým osvětlením. Návštěvnictvo se může posadit na parfémované hebké chlupaté koberečky, až na úroveň objektů z mycelia, které díky postupnému růstu začínají vzdáleně připomínat lidské ruce držící chytré telefony. Lze tu sklopit zrak na kresby z prášku, odkazující na vzor základní desky; na úroveň nití z organického materiálu, které se jako pavoučí síť roztahují od objektů až k plátnu promítajícímu imaginární scenérii. Ležím a přemýšlím nad propojením bytostí v imaginárnu…

Na koberečku vedle sebe si všímám stříbrného přebalu útlé publikace. Po bližším pročtení zjišťuji, že je to pojednání k autorčině výzkumu spojenému s aktuální výstavou, představuje v ní teoretické zdroje a předpoklady, z nichž vychází. Text není odbornou publikací, v kontextu výstavy působí spíše jako manifest či průvodce skrytými motivacemi tvůrčího procesu. Dalším objektem, který mě vytrhnul z rozjímání, je 3D model, který se mi na obrazovce telefonu objevil po načtení QR kódu umístěného na jedné ze stěn. Digitální objekt tvořený z jemných vláken působících organicky i vláken opět připomínajících základní desku můžu v rozšířené realitě blíž prozkoumávat, nějak mi ale uniká jeho místo a ukotvení v instalaci jako celku.

Autorka nepřináší jen snahu o rekonfiguraci smyslového vnímání nebo imaginaci možného světa, kde se lidská subjektivita rozšiřuje do subjektivity posthumanistického „my“. Diváctvu představuje možný svět soužití nových entit, jako jsou zmíněné bakterie. Sama chvíli váhám, jestli tuto imaginární realitu zařadit mezi utopickou, nebo dystopickou, a nakonec soudím, že na tom nezáleží. Přemýšlím v této binaritě skrze lidskou zkušenost a cítím, že ta v tomhle scénáři nemá místo. A tak se ocitám na rozporuplném místě divácké zkušenosti.

Promýšlení posthumanistických budoucností jde ruku v ruce se snahou o imaginaci skrze nástroje spekulativní fikce nebo designu. Tato snaha odráží reartikulaci vztahu přírody a kultury, živého a neživého, lidského, ne-lidského, více-než-lidského – a odtud pramení moje znejistění. Snažím se v instalaci najít způsoby, jak se přiblížit a naslouchat jiným entitám, ale jako by pro mě – lidskou aktérku – už nebylo místo. Videoinstalace představuje krajinu a soužití bez člověka, mycelium uprostřed místnosti se stává aktivním procesuálním prvkem, který (trans)formuje lidské končetiny vlastním růstem. A já sedím se svou lidskou zkušeností separovaná na huňatém koberečku, bez vodítka, jak se zapojit do imaginace, ve které jako by se na mě nemyslelo. Přitom posthumanismus není o překonání nebo vyloučení člověka – poskytuje nástroje, jak žít ve společné vzájemnosti s ostatními druhy. Donna Haraway myslí „sympoiesis“ jako spoluvytváření;^[3] Karen Barad pojmem „intra-acting“ označuje proces, kde subjekty vznikají a formují se v rámci vzájemného působení;^[4] Rosi Braidotti mluví o posthumanistickém subjektu jako subjektu přesahujícím tradiční představu individuálního, odděleného člověka a klade důraz na propojení s ne-lidskými bytostmi, technologiemi a životním prostředím.^[5]

Z doprovodného textu k výstavě vyplývá, že jednou z jejích motivů je znejistění diváka a jeho lidské zkušenosti – a to se povedlo. Odcházím a jsem pořád na vážkách, co si z galerie odnést pro „zkoumání budoucnosti“ a nakolik je tato umělecká realizace tou skutečnou afirmativní praxí, jež může přispět k návrhům změn a odpovídat na některé současné výzvy a krize. Přispívají tyto realizace opravdu k rovnocennému mezidruhovému soužití, nebo jsou spíše reziduem antropocentrické snahy o ovládání přírody? A do jaké míry nás může nespoutaná imaginace smyšlených scenérií posunout blíž ke spravedlivějším zítřkům?

Patrícia Chamrazová / Resensing – Za hranicí symbiózy / kurátorka: Viktória Pardovičová / Vašulka Kitchen Brno – Centrum umění nových médií / 29. 10. – 24. 11. 2024