Minimální doba trvanlivosti

Kristýna Drápalová reaguje na diskuzi, kterou vzbudila její kritika výstavy finalistů Jindřicha Chalupeckého. Jako jedna z nejpalčivějších otázek, která z diskuse kolem letošních finalistů Chalupeckého vzešla, se jí jeví otázka pomíjejícnosti a trvalosti uměleckých děl.

Těší mě, že můj článek „Cena za díru v překližce“ vzbudil takový ohlas. Je rovněž velmi milé, že tolik diskutujících projevilo starost o kvalitu mého vzdělání a intelektuálního života vůbec. Díky moc. Ráda bych ovšem podotkla, že nejde o mne. Jde o témata, která v diskusích vykrystalizovala.

Jako jedna z nejpalčivějších otázek, která z diskuse kolem letošních finalistů Chalupeckého vzešla, se mi jeví otázka pomíjejícnosti a trvalosti uměleckých děl. Co znamená trvalost v umění? Co znamená v dnešním výtvarném umění? Znamená ještě vůbec něco?

Jak se mnohokrát ozývalo v diskusi − svět se po druhé světové válce radikálně proměnil. Umění s ním. Snad nejvíce se změnily nároky na jeden z jeho do té doby zásadních parametrů − právě trvalost.

Umělci dřívějších staletí svá díla zpravidla vytvářeli s ohledem na věčnost. Někteří z nich i sebevědomě přiznávali, že si svým dílem staví pomník. Ale nešlo jen o ambice. Významní umělci v první řadě nešokovali, ale často nově ztvárňovali staré příběhy, oživovali je svým pohledem, vytvářeli prostor pro jejich nové pochopení. I objednavatelé a stavebníci investovali do umění mimo jiné proto, aby si tím zajistili místo v paměti dalších generací − a dílo, které financovali, bylo leckdy dokončeno dlouhá léta po jejich smrti. Mistrná kvalita řemeslného provedení a schopnost díla přetrvat dlouhá desetiletí tak logicky byly základním požadavkem, podle kterého se odvíjelo hodnocení díla.

Zhruba od šedesátých let se ovšem rozvíjí konceptuální umění a s ním směry jako performance, body art, happening a podobně. Ty mají prchavost a efemérnost zapsanou přímo v genech − požadavek na trvalost díla a jeho řemeslné zpracování ustupuje zcela do pozadí. Změna v přístupu k časovosti díla se ovšem propíjí i do tradičních uměleckých disciplín, jako je třeba sochařství.

Skvěle se to ukazuje právě na výstavě finalistů Chalupeckého. Vítěz Dominik Lang je označován za sochaře: prakticky všechna jeho díla, o kterých píše Milena Bartlová v článku „Jak vysvětlit obrazy mrtvému zajíci“ (zde) jsou však site-specific. Tedy tvořena pro jeden konkrétní prostor − a také jen pro určitou dobu. Platí to například o zdi, kterou Lang postavil v jedné brněnské ulici: chodci si měli uvědomit, že průchod ulicí není samozřejmost. Platí to také o lešení v jedné brněnské galerii: návštěvníci se mohli na prostor podívat také odjinud než ze země. Platí to i o Langově poslední instalaci ve Veletržním paláci: dílo, které vyhrálo první cenu, mělo nevšedně propojit vnitřek Národní galerie s vnějším světem.

Životnost takových děl se neměří staletími, nýbrž týdny. (Anebo, v dalším Bartlovou uváděném případě, třeba dobou, po kterou vydržíte s hlavou namazanou medem něco vyprávět zdechlině zajíce). Dobře. A je to celé problém? Nebo je to jedno? A jaké to má dopady?

Být umělcem, který spíš než vytvářet trvalá a esteticky hodnotná díla touží svými činy burcovat, provokovat a kritizovat, je jistě legitimní volba. I jednoduchým gestem − a může být i vulgární či zdánlivě banální −, se dá trefně kritizovat určitá aktuální společensko-politická realita. Lidi, kteří mají talent se takových gest dopouštět, potřebuje společnost jako sůl. Technologické vymoženosti jako fotoaparát, kamera, televize a internet tomu dnes vytvářejí příhodné podmínky − jakoukoli událost lze zaznamenat, uchovat v paměti a sdílet s kýmkoli dalším. Právě díky tomu se iniciátoři nejrůznějších performancí a obdobných jednorázových akcí mohli prosadit jako umělci. Jinak ovšem nejde o výdobytek šedesátých let:  takoví jedinci byli součástí lidských společenství, kam až paměť sahá.

V pohádkách a mýtech se jim říká šašci. Tím vůbec nemám v úmyslu to shazovat. Úlohou šašků zdaleka nebylo jen obstarávat zábavu: ve skutečnosti jde o úřad mnohem vážnější. Díky svému zvláštnímu postavení si šašek mohl dovolit provokovat − a dobře volenými vtipy, inteligentní ironií a nadsázkou tak nastavovat vládcům zrcadlo. Jeho úkolem bylo odhalovat přetvářku a sebeklam dvorní společnosti − a ukazovat banality jako banality. Osvícení králové si chytrých šašků cenili − a pokud se šašek octl na popravišti, bylo to znamením, že přicházejí špatné časy.

Ať umělci hrají roli šašků. Příklad Pussy Riot či Plastic people ukazuje, že to může být nesmírně významné. Ne každé překročení konvencí má ale ozdravný efekt − samoúčelné provokace, v současném umění tak časté, jsou obvykle k ničemu. V relativně svobodné společnosti, kterou stále jsme, je navíc dost těžké umět vybrat ty správné hranice k překročení − a problémem mnoha současných kritických umělců je to, že často provokují jen formou; ve skutečnosti jejich názory zas tak menšinové či odvážné nejsou.

Není ovšem znepokojivé, že ze současného umění zmizely téměř všechny ostatní rozměry? Kde je pak přesně rozdíl mezi uměleckou performancí a zábavnou televizní show nebo vtipným videem na YouTube? A dneska živě diskutovaná otázka: jak rozlišit umění a aktivismus? Bude−li umění takto zaměnitelné, nezmizí ze světa?

Není od věci se zamýšlet i nad dalšími dopady. Velké umění není velké tím, že ho kdysi stvořil někdo z dnešní učebnice, ale tím, že umožňuje lepší porozumění. Porozumění sama sobě i člověku vůbec. Nad velkým dílem se mohou potkat různí lidé, s různými životnímu zkušenostmi i z různých dob - a přesto si být blízcí. To díla, která jsou jen glosou ke konkrétní situaci v konkrétním místě, zprostředkovat nemůže. Nestává se umění, které „rezignuje na věčnost“ a realizuje se jednorázovými akcemi, záležitostí do sebe uzavřených skupinek zasvěcených umělců a jim blízkých teoretiků? Nevede postoj, že umění je jen pro ty, „kdo tomu rozumí“, ke skutečnosti, že je všem krom umělecké komunity fuk?

O dnešní době se říká, že je  „tekutá“: vše se rychle mění, vše se zkracuje, vše se zrychluje. Naprostá většina současných umělců „jde s dobou“ − a pomalé tempo, které s sebou nese úsilí o řemeslnou dokonalost a myšlenkovou vybroušenost, je na překážku. Proč by se však umění tomuto trendu mělo podřizovat? Jsou díla, která k nám desítky či stovky let promlouvají o nejdůležitějších věcech člověka − a pak díla, která chtějí o čemsi mluvit měsíc a půl. V době, která nevěnuje pozornost ničemu, co není horce aktuální, by se však právě umělci měli pokoušet tvořit díla, která se vynořují nad pěnu dní − a zůstávají...

Autorka je studentkou dějin umění