Muda Mathis: Dnes je třeba říci to slovy

Dalšími hostujícími pedagogy/pedagožkami, kteří jsou od roku 2007 zváni Akademií výtvarných umění v Praze do Šalounova ateliéru, se pro tento semestr staly švýcarské vizuální umělkyně a performerky Muda Mathis a Sus Zwick. Rozhovor s první ze zmíněných autorek vedený Natálií Drtinovou se dotýká nejen jejich pedagogického působení a vzdělávacího systému na uměleckých školách, ale dostává se také k otázkám feminismu nebo role uměleckých institucí a jejich vlivu na současnou společnost: „Instituce jsou mocné a umění také, protože jsou nedílnou součástí každé společnosti. Já sama o sobě nejsem nic, ale pod záštitou umění mám větší moc.“

Muda Mathis, Sus Zwick, Sibylle Hauert, Fur or fear, 2017, performance v Boxclub Basel v rámci akce Umění v ringu. Foto: Georg Faulhaber

Co bylo vaší hlavní motivací stát se pro tento semestr hostující pedagožkou v Šalounově ateliéru?

Bylo to především díky pozvání naší kamarádky Anny Daučíkové, která nás v posledních pár letech zvala už několikrát a i přesto, že jsme chtěly přijet, nikdy na to bohužel nebyl čas. Před rokem jsme na její pozvání vystoupily na AVU s naší hudební skupinou Les Reines Prochaines. Letos nám řekla, že je poslední šance učit v Šalounově ateliéru, tak jsme na to konečně kývly. Takže hlavní motivací bylo přátelství.

Já jsem působila jako pedagožka dvacet let, ale tento rok jsem na Hochschule für Gestaltung und Kunst (HGK) dala výpověď. Jako mladá umělkyně jsem učila hlavně ve Švýcarsku, ale také v jiných zemích a na různých německých školách, na kterých jsem byla právě hostujícím pedagogem. Myslím si, že by člověk měl přestat učit, když nastane příležitost, a tak jsem to taky udělala. Je mnoho mladých umělců, kteří by tuhle práci chtěli – a je to vážně skvělá práce, kterou jsem dělala moc ráda – ale zabere hodně času, energie a přemýšlení. Takže rozhodnutí skončit jako pedagog bylo na místě i přesto, že to dělám ráda.

Mohla byste porovnat vzdělávací systém uměleckých škol ve Švýcarsku či Německu s tím českým?

Nevím, jestli jsem viděla dost na to, abych mohla porovnávat, ale způsob organizace ateliérů je rozhodně o dost jiný, než na co jsem zvyklá. Převládá tu akademický přístup ke kresbě, malbě a soše, na něž je kladen příliš velký důraz. Nemyslím si, že je potřeba, aby studenti napřed prošli naturalistickým, figurativním výcvikem a aby všechno ostatní – jako je abstrakce, konceptuální přístup či performance – bylo jen nadstavbou. Například pro vizuální rozvoj v mé tvorbě byla klíčová krása minimalismu. Umění silně formuje a ovlivňuje to, jak vnímáme svět, ale akademický pohled minulého století by neměl být základem tohoto vnímání.

Jak budete přistupovat k vašemu semestrálnímu projektu se studenty v Šalounově ateliéru? Spolu se Sus Zwick pracujete s performance, videem a fotografií. Vaše spolupracovnice Iris Ganz zase na úvodní přednášce na AVU ukazovala fotky z kurzu, v rámci nějž se studenty pracovali primárně s médiem kresby. Bude váš projekt v Šalounu zaměřen na nějaké specifické médium?

V tento moment není ještě nic jisté, ale ideálně by měl vzniknout jeden větší skupinový projekt a také individuální díla. Zatím jsme hlavně diskutovali, nadhazovali nápady a psali. Ukončili jsme první ze dvou desetidenních bloků s workshopy. Teď mají studenti prostor a klid na přemýšlení a na práci na vlastních dílech. Tyhle workshopy jsou založené převážně na komunikaci, je tam hodně stimulů a zábavy. Člověk potká nové lidi, baví se – nebo taky ne – ale máme celodenní programy, což může být poměrně vysilující a nezbyde moc prostoru na vlastní práci. Takže je dobré si dát pauzu.

Co se týče média, tak například kresba v mé práci není důležitá, takže ji nemůžu ani učit. Pro mě je mnohem podstatnější psaní a s tím jsme taky pracovali v rámci brainstormingu, ale to byl zrovna nápad studentů. Pracujeme převážně s performance, všichni dohromady – hraní, akce, zapojení každého. Mělo by to být primárně o kolektivu, o fungujícím kolektivu, ve kterém nestojí nikdo na okraji a žádná skupina nezabírá víc prostoru než ostatní. Každý musí být zapojen.

Muda Mathis, Sus Zwick, Sibylle Hauert, Fur or fear, 2017, performance v Boxclub Basel v rámci akce Umění v ringu. Foto: Georg Faulhaber

Zaměřujete se převážně na kolektivní tvorbu, ať už je to například vaše hudební skupina či spolupráce se Sus Zwick. V čem spatřujete největší výhody práce ve skupině?

Mnoho společných projektů vychází ze sdíleného ateliéru, kde neustále vznikají nové kolaborace; stále spolupracuji s různými umělci a umělkyněmi. Občas jde o „brand“, což se týká naší skupiny, nebo o umělecký pár, jako jsem já se Sus. Teď už jsem mnohem více zvyklá pracovat ve skupinách než individuálně. Ale i když umělec pracuje s někým jiným, nápady přicházejí z každé hlavy zvlášť. Když se spojí tři špatné nápady, vznikne z toho jeden velký, ultra špatný nápad, ale každý člověk má nějaký potenciál. A to je vlastně to, o čem umění je – o individuální kreativitě, jež se projeví v kolektivu. Společné projekty jsou pro dobré umělce. Výhodou je jistě i to, že každý ve skupině má jiné schopnosti a dovednosti, každého baví jiná práce, takže je to občas prostě jednodušší. Ale když se to tak vezme, tak umělec nikdy nepracuje sám – vždycky potřebuje další lidi. Dá se tedy říct, že svým způsobem vždy pracuje ve skupině nebo alespoň ve spojení s ostatními. Je nemožné udělat profesionální umělecké dílo o samotě, protože je to na jednoho prostě moc. Člověk by musel být superžena a myslím si, že být dobrým umělcem dá úsilí, a je proto třeba schopností více lidí dohromady.

Hrajete v kapele Les Reines Prochaines po boku dalších umělkyň. Vedle hudebního aspektu v ní kladete důraz také na umělecký či performativní projev, ve kterém je – stejně tak jako ve velké části vaší umělecké tvorby – důležitý humor. Vnímáte Les Reines Prochaines jako umělecký projekt a dá se vůbec stanovit nějaká hranice mezi tím, kdy jde o umění a kdy o zábavu?

Já to rozhodně vnímám jako umělecký projekt, ale je pravda, že ne vždy jej prezentujeme v uměleckém kontextu. Občas jde o kontext hudební či divadelní, občas víc politický a aktivistický. Je nesmírně zajímavé proniknout do jiných oblastí, ale je také velmi důležité brát ohled na to, kde jste a co prezentujete. Když se ocitnete v zábavním průmyslu – vaše představení je úplně stejné jako jindy, jen je vnímáno jinak – máte najednou větší moc a vyděláváte víc peněz, což se v umění nestává. Je pozoruhodné, že jedna věc dokáže mít různorodý dopad.

Jednou jsme udělaly performance, o které nám kamarádi a diváci říkali, že vypadá jako z cirkusu. Tak jsme ji pak prezentovaly v cirkusu a tam na nás jen zírali a vůbec nechápali, co se zrovna stalo. Takže kontext je klíčový – člověk musí dílo vnímat a chápat i s kontextem, ve kterém se nachází. Abychom pochopili vliv prostředí na konkrétní dílo, tak s ním musíme experimentovat a přenášet ho z jednoho kontextu do druhého, protože jen tak bude stále viditelný.

Řekla byste, že vaše performance můžou mít větší vliv, když jsou prezentovány mimo umělecké instituce?

Řekla bych, že máme větší vliv ve feministickém, aktivistickém prostředí než v prostředí uměleckém, protože jsme v aktivistických kruzích známější. Umění je občas spíše zábavou pro intelektuály. Když člověk překročí hranice uměleckého světa, může se dostat k jiným skupinám, ať už skrze hudbu, aktivismus či cokoliv jiného. Je dobré být na více místech.

Vaše umění je explicitně feministické a poukazuje na umělost genderových rolí. Prvek vypravěčství, který používáte, by se dal vnímat jako tradiční feministická metoda. Jak přistupujete k feminismu v souvislosti s vaší tvorbou?

Pro mě bylo feministickým počinem samotné rozhodnutí začít dělat umění a říct „jsem umělkyně“. Je důležité, aby ženy tvořily umění a aby se identifikovaly jako umělkyně. Když jsem byla mladá začínající umělkyně, nepřišla jsem si nijak zvlášť inteligentní nebo talentovaná. Cítila jsem se jako normální, obyčejný člověk. Tak proč bych zrovna já měla dělat umění? Právě z feministických důvodů.

Jsou podle vás umění a umělecké instituce vhodným prostředkem pro sdělení vašich často transgresivních feministických myšlenek veřejnosti?

Umění je skvělá platforma právě pro tyto účely. Do uměleckých institucí chodí lidé z různých společenských skupin. Umění stmeluje společnost, protože se skrze něj můžou potkat mladí i staří, bohatí lidé nebo umělci, již jsou převážně chudí. Nemyslím si, že by návštěvníci muzeí byli příliš stejnorodou skupinou. A v naší společnosti je důležité mít instituce jako platformy. Instituce jsou mocné a umění také, protože jsou nedílnou součástí každé společnosti. Já sama o sobě nejsem nic, ale pod záštitou umění mám větší moc. Nemusí nás znepokojovat, že všichni do muzeí nechodí. Podstatné je, že díky umění se lidé mohou setkat, spřátelit se nebo se navzájem inspirovat. Já se zničehonic můžu ocitnout vedle špičkového manažera, chvilku s ním mluvit a třeba ho trochu ovlivnit. Nebývá to nejjednodušší, ale je to důležité. Instituce jsou významné právě i pro tento socializační aspekt.

Muda Mathis, Sus Zwick, Sibylle Hauert, Fur or fear, 2017, performance v Boxclub Basel v rámci akce Umění v ringu. Foto: Georg Faulhaber

Švýcarsko má poměrně komplikovaný vztah s feminismem – bylo poslední evropskou zemí, která až v roce 1971 udělila ženám právo volit. Jak si stojí feminismus ve Švýcarsku dnes?

Naše země si z toho nese následky dodnes, je to národní trauma. Bylo to zapříčiněno hlavně systémem přímé demokracie a vládnoucí skupinou konzervativních mužů. Genderové uspořádání bylo v 60. letech velmi konzervativní a v kombinaci s ekonomickým blahobytem vedlo k mylné domněnce, že tohle uspořádání, kdy jsou ženy v domácnosti, prospívá státu. S událostmi roku 1968 a 1971 se to konečně začalo měnit. Řekla bych, že v současnosti je to jako kdekoliv jinde. Naše mateřská není moc dobře zorganizovaná a stát neposkytuje velkou podporu, takže stále není úplně jednoduché zkombinovat práci a rodinu.

Pravice stále vytváří dusno, ale už se nezaměřuje na ženy ani na sexuální menšiny. V současnosti je jejich diskurz zaměřen proti imigrantům a lidem s postižením. Je to ostudné. Nejvlivnější krajně pravicová strana vzrostla v devadesátých letech a v nultých letech byla stále docela silná. Až dnes její popularita konečně klesá. Teď přichází čas na to obnovit levici, která je u nás, jako všude jinde, v troskách. Ale vše má svůj čas.

A jak reaguje vaše umění na tyto společenské změny?

Zrovna teď pracuji na jednom díle, do kterého je zapojena spousta lidí. Zabýváme se v něm tématem práce. V současné době zatím diskutujeme a promýšlíme texty. V porovnání s devadesátými lety je naše umění více otevřeně politické. Naše tvorba byla vždy politická, ale nepřímo. V devadesátých letech jsme naše názory nevyslovovaly – vše bylo v našich akcích, v našem konání. Ale v současnosti je třeba to říci slovy. Protože když to nikdo neříká, tak to musíme říct my – naše hnutí potřebuje mít hlas. Když se něco opakuje stále dokola, zvlášť když jde o nějaká slova či fráze, které jsou zrovna módní, lidi to omrzí a přestanou poslouchat. Osmdesátá léta byla politicky bouřlivá, takže i nás ty slogany přestaly brzo bavit. Musely jsme najít jiný způsob, jak něco říct, aniž bychom byly doslovné a přímočaré. Namísto toho jsme se zaměřily na to, jak se chováme.

Muda Mathis (*1959) je švýcarská umělkyně, performerka a aktivistka žijící v Baselu. Tvoří umělecké duo se Sus Zwick (*1950) a je členkou dalších uměleckých, performativních nebo hudebních kolektivů. Studovala na F+F Schüle für experimentelle Gestaltung v Curychu, Leeder School of Dance v Herisau a také audiovizuální design na Schüle für Gestaltung v Baselu. Je členkou a spoluzakladatelkou skupiny Les Reines Prochaines, členkou VIA AudioVideoKunst a Performance Chronik v Baselu. Do letošního roku byla profesorkou na Hochschule für Gestaltung und Kunst v Baselu.