Na rozcestí: několik poznámek k portrétu Václava Havla

18. 12. 2013Adam HnojilRecenze

Jako připomínku úmrtí Václava Havla před dvěma lety přinášíme kritiku výstavy prezentující výsledky soutěže na bustu věnovanou zesnulému politikovi. "Nabízí se několik otázek, které jsou o to zásadnější, oč se rozevírají rozdíly mezi výtvarníky zastávající tradiční vyjadřovací metody a tzv. intermediály. Bohužel většina prací spíše znevažuje sochařství věcného zobrazování před širokou veřejností."

Po debatách, které probíhaly od loňského roku mezi sochaři Michalem Blažkem a Jiřím Sozanským, Knihovnou Václava Havla a publicistkou Janou Machalickou, došlo na vypsání - v Čechách nebývalé - soutěže, kterou z vlastních peněz financovalo Sdružení sochařů Čech, Moravy a Slezska. Jejím předmětem bylo vytvoření uspokojivého portrétu Václava Havla.

Tato akce měla být odpovědí na prezidentovu podobiznu, kterou zaplatila Knihovna Václava Havla a věnovala jí Radě Evropy v Bruselu. Sdružení bylo znechuceno kampaní všech zúčastněných stran. Iniciátorem akce se stal Michal Blažek, který formuloval petici adresovanou Knihovně Václava Havla. V ní byla Knihovna požádána, aby vypsala demokratickou soutěž na bustu bývalého prezidenta. Vzhledem k tomu, že ta tak neučinila, vyhlásilo Sdružení soutěž vlastní, která byla obeslána jak studenty výtvarných vysokých škol, tak akademicky graduovanými umělci.

Výsledky soutěže - 34 návrhů rozdílné úrovně - prezentovala ve svých prostorách Akademie věd ČR. Diváci měli po dlouhé době možnost spatřit na jednom místě práce našich sochařů a porovnat jejich kvality. Nabízí se několik otázek, které jsou o to zásadnější, oč se rozevírají rozdíly mezi výtvarníky zastávající tradiční vyjadřovací metody a tzv. intermediály. Bohužel většina prací spíše znevažuje sochařství věcného zobrazování před širokou veřejností. Příkladem může být legenda české umělecké scény Stanislav Hanzík, který zůstal hluboko za očekáváním.

Za zmínku však stojí zvláště kvalitnější práce. Mezi ně patří podobizny od Daniela Talavery, Jaroslava Bockera, Jana Bartoše a Michala Blažka. Z mladší a střední generace jmenujme především naděje českého sochařství Kryštofa Hoška, Tomáše Vejdovského a Marii Šeborovou. Ve všech případech se nicméně jedná o silně idealizované a zručně namodelované podobizny, které Havlovi nejsou podobné ani duševně ani formálně, autoři prezidenta většinou úmyslně idealizují.

Oproti výše zmíněným artefaktům vystavila osvědčená Vlasta Prachatická vynikající hlavu, která ačkoliv zdánlivě nenáleží k popisně nejpodobnějším Havlovým portrétům, patří k tomu nejlepšímu. Při delším pozorování zjistíme, že vnitřní výraz odpovídá osobnosti Václava Havla. Po sochařské stránce je podobizna vystavěna znamenitě a představuje vynikající projev moderního umění, strukturou rozlišuje měkké i pevné části obličeje.

Neméně skvělý je Adam Kovalčík. Ten v civilně koncipované kompozici vytvořil až italsky bravurní skicu srovnatelnou s některými voskovými díly Medarda Rossa. Jako jediná plně vystihuje Havlovu podobu s jeho tlustým rtem a malou bradou. Kovalčík plně pochopil Havlovu fyziognomii. Z jeho práce přímo vyzařuje obrovská radost z modelování. Ačkoliv jde o velice mladého autora, je jeho Havel vedle Prachatické nejlepším kusem celé expozice a alespoň trochu rehabilituje mladší autory zastoupené v této soutěži.

V minulosti se portrét běžně učil na středních školách uměleckého zaměření ve 2. a 3. ročníku, přičemž by dnes většina vystavených produktů vedle těchto středoškolských projevů neobstála. Současná diskuze o úrovni portrétu ukazuje, že potřeba věcného zobrazení je stálá. Málokdo si asi dokáže představit, že by Míkův Havel mohl reprezentovat Českou republiku v některé z evropských institucí. Nebo že by analogická kreace reprezentovala Václava Havla jako dramatika v Národním divadle. Jsou pomníky konkrétním osobnostem, kde podmínky a prostor vyžadují klasické pojetí. Bylo by těžko pochopitelné, že by na místě před prvním nádvořím Pražského hradu sochu Tomáše G. Masaryka nahradil videoart anebo pohyblivý, byť i povedený mobil.

Proto je udivující trend současného školství, kdy je potlačováno věcné zobrazování, ačkoliv je starou pravdou, že umění žádné vysoké školství nenaučí. Umění je výrazem postojů a životní filozofie, ke které člověk dojde po určitých zkušenostech. Ostatně nikde jinde ve světě není striktně dbáno o nové způsoby a metody tak jako v Čechách. Trochu s lítostí je možné pohlížet na jednostranné posuzování některých teoretiků, kteří závazný obsah a sdělení lehce zaměňují za zdánlivě originální a nic neříkající nápad. Tyto vysoce oceňované projevy jsou pak nesmyslně interpretovány současnými uměnovědci.

Na příkladu Prachatické lze ukázat jak je socha srozumitelná a jak může být progresivně moderní, ačkoliv je autorka již nespornou nestorkou českého sochařství. V tomto směru nelze nevzpomenout na soutěž o bustu Josefa Zítka z osmdesátých let 20. století, v němž tehdy s přehledem zvítězila stárnoucí a odepisovaná sochařka Marta Jirásková. Tehdy se stejně jako nyní ukázalo, že se tradice může vyvíjet moderně. Mělo by se přemýšlet o profesorském sboru českých vysokých škol, aby absolventi nebyli odkázáni jen na mimorealistické zobrazování. Tj. aby si mohli vybrat, jakou uměleckou cestou se budou ubírat. Dá se totiž předpokládat, že nebudou tak bohatí, aby mohli studovat a rozvíjet reálné sochařství po skončení studia, které jim např. umožňuje práci podle drahého modelu. Řemeslo bylo vždy základem kvalitního umění a kde ho není, neexistuje ani dobré umění.

Většina umělců, kteří obeslali zmíněnou soutěž, představuje mladší a střední generaci, takže výstava ukazuje na pravdivý obraz stavu sochařství v Čechách. Vypsání soutěže bylo skvělým nápadem a možným zdrojem informací pro potenciální investory, pokud se rozhodnou v budoucnosti některou z Havlových bust odlít. Lze jen litovat, že se nezúčastnili uznávaní portrétisté jako Jan Hendrych, Josef Klimeš, Milan Knobloch, Jiří Kryštůfek či Zdeněk Preclík. Podle dostupných informací vše proběhlo demokraticky a porota vybraná Sdružením byla složená z profesionálních sochařů (Kurt Gebauer, Jan Hendrych, Josef Klimeš, Zdeněk Preclík, Milan Vácha), teoretiků umění (Dušan Brozman, Marie Klimešová, Jan Kříž), architektů (Petr Fuchs, Zdeněk Lukeš) a přátel z okruhu Václava Havla (Vladimír Hanzel, Jan Ruml). Komise se závěrem dohodla, že žádný z portrétů kvalitativně nepřevyšuje ostatní vybrané natolik, aby byla udělena první cena, takže byla finanční částka určená jako odměna rozdělena rovným dílem mezi čtyři nominované (Jan Bartoš, Adam Kovalčík, Marie Šeborová, Jaromír Švaříček). Částka byla plně hrazena ze zdrojů Sdružení. Výstava bude po 19. prosinci 2013 prezentována v Hořicích.

Autor je historik umění

 

 

 

Adam Hnojil | Narozen 1976, studoval dějiny umění na Filozofické fakultě UK v Praze. V letech 2004–2014 působil v Národním památkovém ústavu v Praze. Spolupracoval s četnými institucemi a přispíval do řady odborných časopisů (Art+Antiques, Umění, Zprávy památkové péče atd.). Působí jako kritik a kurátor umění. Kromě univerzální specializace na umění 19.–21. století se zajímá o sochařství.