Obejmout naleštěného medvídka

Jako jednu z prvních věcí jsem v instalaci Congratulations, You Have Just Lost! Markéty Slané v pražské galerii Hunt Kastner pořídil selfie. Nic naplat: pochromovaný plášť nadživotního Pandora náramku byl svůdný. Nebylo to ale jen blyštivým leskem; stejně tak za to mohla majestátnost, způsobená velkolepým měřítkem objektu. Co by pod zářivkami obchodních center bylo vysmívanou cetkou, působilo s necelými dvěma metry v průměru téměř hrozivě.

Ostatně, není to poprvé, co Slaná ve své práci bere jinak běžné předměty a zvětšuje je – monumentální péče se dostalo tužce (Pencil, 2023) nebo okrasným kancelářským sponkám (Paper Clips, 2024). Jako kdyby se před našima očima odehrávalo snad disneyovské divadlo: Konzumní komodity ožívají, kynou, vypadávají nám z rukou a hrozí nás zašlápnout svou fyzickou hmotností i přepjatými afekty.

Stříbrná krabička technokapitalismu

Při pohledu na obří náramek si představuju, jak se propriety na původní verzi sunou pohybem ruky ze strany na stranu, cinkají o sebe, zvoní o domovní klíče. Objekt přede mnou jako by svou přítomností nejen zastavil čas, ale také opanoval prostor – jako vetřelec z jiné dimenze. Mezitím v odraze sleduju, jak do galerie přichází další dokonale upravené návštěvnictvo v trendy oblečení.

Umělkyně Tavi Meraud ve starším textu pro zvláštní číslo e-fluxu věnovanému lesku píše o duhovými barvami hrajících (angl. iridescent) površích: „Už nejde o prostou rovinu kontaktu mezi dvěma tělesnými povrchy, blízkost a kontrolu vypořádanou skrze doteky, ale o přivlastnění, které má mnohem penetrativnější podstatu – přivlastnění, které nese dvojitý význam: vlastnit, ale také stát se vlastněnými, pronásledovanými.“ Lesklý povrch (displeje, náramku, objektu v galerii) pak není jen něco, co si přejeme vlastnit, protože jsme se tak svrchovaně rozhodli – stejně tak vládne nad námi.

Slaná si musí být téhle ambivalence vědoma, když v poťouchlé „koonsovské homage“ na obvod svého lesklého náramku navíc připevňuje zvětšeného ozdobného medvídka. Amy Ireland a Maya B. Kronic ve své knižní eseji Cute Accelerationism vykládají totiž roztomilost nejen jako estetický popis, ale i jako proces, který rozpíjí naši zdánlivě pevnou subjektivitu – všímají si, že anglické „cute“ vychází z latinského „acute“, označujícího něco ostrého, násilně náhlého, bodavého. Malého medvídka bychom nejraději objali tak pevně, až by puknul (Ireland a Kronic v našem vztahu k roztomilosti vždy vidí trošku násilí). Role se převrací a médiem našeho vztahu se stává lesklý povrch – ostatně Meraud zmiňuje, že lesk má ve zvířecím světě často co do činění s predátorstvím. A písmena na korálech zatím dávají dohromady nápis MANIPULATE nebo ALUMINATE (označuje směs iontů hliníku). Bonmotová hra, která jako by vypadla z úsečné internetové komunikace, navazuje rovněž na dřívější práce autorky (Ballet Stick, 2023).

Okouzluje nás vnějšek, povrch a zrcadlový povlak, který pokrývá nejen kostru uměleckého díla, ale také naše vlastní já v době algoritmického spektáklu. Kurátorka Eva Slabá instalaci mezi kvádrovitými stěnami Hunt Kastner ukotvuje odkazy na současné pop-teorie týkající se internetového dívkovství Alex Quicho. Quicho si půjčuje motiv dívky od Deleuze a kolektivu Tiqqun jako symbol subjektivity prostoupené konzumem i osvobozující gesto: Přiznáním, že je nakonec každá částečka naší existence proměněna v datový bod sloužící jako palivo platformového kapitalismu, se můžeme zbavit bláhového lpění po autenticitě a skrze kyborgskost sami sebe přeskládat. Slabá skrze motiv dívky (jemuž se Slaná věnuje dlouhodobě) vykládá především další součást instalace: potištěnou cihlu s obrázkem make-up produktů a rotující paletku s očními stíny v barvách čtyřech kvadrantů politického kompasu. Slaná jako by naznačovala podobnou věc, o které píše třeba Joshua Citarella, a sice že politické ideologie se staly v době sociálních sítí identitami, které performujeme online – stejně jako si nandáváme oční make-up (podle beauty tutoriálu), abychom podstupovali vlastní, fyzickou transformaci. Snad mě až trochu mrzí, že dílo v podobě rotující paletky není interaktivní…

U vstupu do instalace přemýšlím, jestli kurátorský text dílo Slané zbytečně nezplošťuje, třeba když popisuje, že „překládá teoretické koncepty [týkající se teorie dívkovství] do hmatatelných objektů“. Místo afektů a kontemplace mu podsouvá ilustrativnost – a tak když k němu přistoupím, začínám pochybovat o teoriích samotných. Místo bázlivého prožitku před obrovským náramkem nakonec uvažuju nad limity trendy dívkovství: Třeba nad tím, kde je v takové koncepci místo pro crip a nenormativní těla. Mám chuť vzít červenou barvu symbolizující tradiční levici a s úhlednými očními víčky přemítat nad tím, jak zjednodušující může být představa politiky jako hry s identitami (kterou totiž nikdy nelze oddělit od materiálních, třídních a ekonomických struktur).

Když Meraud píše, že se nacházíme v době „jiskření mezi virtuálním a skutečným“ (jestli je takové rozdělení ještě platné, nechme na jindy), a když Slaná ukazuje propriety jednoho ze způsobů online sebeprezentace ženství, nutí mě to uvažovat nad infrastrukturou, která to vše podpírá – nad datovými centry, kde se ukládají naše selfie, algoritmy, co z nich pak konstruují seznamy doporučených příspěvků, For You stránky na TikToku a Explore na Instagramu; neuronovými sítěmi, jež se díky nim učí generovat ženská těla nápadně podobná převládajícím dominujícím ideálům krásy. Lesk a povrch nejdou oddělit od často neviditelných míst, procesů a materiálních vztahů.

Technologický substrát má naštěstí v instalaci Congratulations, You Have Just Lost! svoje pevné místo. Kulturu černých skříněk symbolizuje především čidlo pohybu skryté ve vroubkovaném srdci s klíčovou dírkou. Pozoruje nás, ale nevíme proč: Dokonalý black box, u kterého nelze zjistit ani to, jestli je vlastně zapnutý, nedejbože co s daty dělá. Chvíli jsem uvažoval, jestli není škoda, že něco v instalaci neaktivuje – teď se ale kloním k tomu, že právě nedořečenost a zarputilá tajemnost vypovídají o zmiňovaném mnohem víc, než by činila snaha o nějaké kritické mediální umění. Umělecké dílo a jeho autorka se tak stávají nespolehlivým vypravěčstvem a nám nezbývá nic než jim důvěřovat – stejně jako platformám, kterým svěřujeme svoje digitální životy výměnou za pochybný sociální a kulturní kapitál.

Na hraně blyštivé politické ekonomie

Celou instalací prostupuje nádech upřímné ironie – protikladné pnutí, v němž se sarkasmus propíjí s odevzdaností a odstup občas uvolní místo pudovému ukojení vizuálních/emocionálních potřeb. Těžkost cihly zdá se komentovat onu automatickou lehkost, kterou má upravená žena vyřazovat – jako by za jejím spořádaným vzhledem nebyla žádná námaha před zrcadlem skládaná na oltář patriarchátu. Překroucený motivační citát z názvu výstavy naznačuje, že nikdy úplně nejde uspět a přestat hrát tuto společenskou hru. A pak je tu industriální čistota instalace v rozporu s vřelostí, kterou symboly konzumu z billboardů a placených reklam ve feedu slibují.

Jedná se o rozpor jako tvůrčí taktiku. Umělkyně rozmlžuje jednoznačné významy a hranice mezi symbolickou hrou a autorskou výpovědí: Postup, který je, zdá se, symptomatický pro generaci Slané a jenž se odráží třeba i v literatuře. Osobní se v obdobně nerozeznatelné polévce mísí s politickým, když hledím na lesklé povrchy uvnitř kovových rámů, které představují nesetřenou vrstvu výherních losů. Váhám nad jejich adjustací i lehce neforemnou konstrukcí, zároveň ale vím, že skutečně oživnou až při performanci, která v galerii teprve proběhne – právě během ní dojde k jejich setření. Je jen trochu škoda, že bez doprovodného programu slouží jen jako rekvizity, které si diváctvo bez podrobnějšího přečtení doprovodného textu ani jako losy nemusí vyložit. Jsou nicméně prvkem, který do situace přináší motiv kapitalistické nahodilosti (nejen kdo vyhraje ve sportce, ale také kdo se kde narodí, kolik bytů podědí a podobně) a hmatatelnější úklonek směrem k politické ekonomii, na jejímž pozadí se všechny ty oslňující tanečky odehrávají.

S nejnovější instalací Slaná pokračuje v zájmu o techniky (sebe)reprezentace i ve snaze ohledávat, jak lze v umělecké tvorbě zůstat upřímnou, aniž by výsledek působil sladkobolně nebo návodně – s trochou nadsázky pokračuje v budování vlastního uměleckého loru, penza informací o postupně utvářeném světě. Tento umělčin svět je sice inspirovaný děním a trendy teoretizováním v zahraničí, udržuje si ale svébytnost a poplatnost místu svého vzniku (čím by stírací losy byly bez existence České pošty?). Navzdory jiným, tuze doslovným dílům tematizujícím konkrétní koncepty si Congratulations, You Have Just Lost! ponechává příkrov tajemství, podobně jako nás nechávají tápat neodhalitelné algoritmy usměrňující naše chování online i offline. „Když vám oči z duhových barev přechází, jde o konkrétní blyštivé uskutečnění kamufláže, která doslova oslepuje potenciálního predátora. Je to demonstrace určitého typu vyjednávání mezi vnitřkem a vnějškem, jehož výsledkem je nakonec rozpad rozdílu mezi skutečností a tím, jak se jeví,“ píše Meraud. Congratulations, You Have Just Lost! je mapou vztahů, které zaujímáme vůči mediálnímu spektáklu, graf siločar, jež spektákl vysílá směrem k naší vratké subjektivitě. Instalace Slané se schovává ve vizuálním žánru nablýskané roztomilosti, aby náš pohled odrazila a čipem detektoru z nás vysála drahocenná data. A skrze pochromovaný povrch se role oběti a predátora obrací.

Komodifikace osobního stylu tu jde ruku v ruce s představou politické/genderové/společenské identity jako zboží poplatného technologickému kapitalismu. Mezi postironickými gesty ale zůstává místo pro naději, že uprostřed toho všeho jde najít nebo znovu vystavět sebe sama.

Na e-shopu Pandory by mě miniaturní verze objektu stála bezmála deset tisíc korun.

I když tohle srdce senzor nemá, datovou stopu o mně začalo shromažďovat od chvíle, co jsem ho vložil do košíku, a nepřestane ani potom, co se s náramkem vyfotím do Stories a budu doufat, že vyhraju v loterii pozornosti.

A zatímco pečlivě aranžuji svoje tělo ve správném úhlu, dochází mi, že je tu jistý rozdíl: jestliže u stříbrného předobrazu mám chuť ho opečovávat a ochraňovat, upřený pohled nápisu na monstrózní podobě na mě kouká zpoza rámů všech zrcadel v bytě.

Možná jde ale o totéž.

Možná má i Uroboros podobu lesklého Duhovce jednobarvého, jehož šupiny hrají mnoha blyštivými odstíny.

Markéta Slaná / Congratulations, You Have Just Lost! / kurátorka: Eva Slabá / Hunt Kastner / Praha / 28. 6. - 16. 8. 2025 

Foto: Jan Kolský