Navodit určitý druh otázek

Projekt Jána Perneckého Asking Architecture zastupuje Českou a Slovenskou republiku na 13. Bienále architektury v Benátkách, které začalo tento týden. Československý pavilon zůstal prázdný, virtuální výstavy je možné si prohlížet pomocí tabletu. V následujícícm rozhovoru Pernecký přibližuje ideu i cíle ojedinělého projektu.

Můžete prosím popsat hlavní myšlenku projektu? Expozice má ambici být přirozeným a veřejným pokračováním již existujících aktivit, děl a projektů v prostředí Bienále. Vystavené projekty jsou zejména krokem vstříc návštěvníkům, první větou při rozhovoru se světovou veřejností. Složení expozice by tedy mělo otevírat architektonická témata, nikoliv však zaujímat definitivní stanoviska. Pro tento účel se zdály být lepší artikulované nearchitektonické projekty, přesto, že to často nebyl jejich primární záměr. Výstava ale určitě není reprezentativní nebo vyčerpávající sbírkou určitého druhu děl, ani prezentací alternativní kulturní scény či aktivismu.

Necháváte prostor pavilonu takřka fyzicky prázdný. Je pavilon jen prostředkem, nebo je jeho prostor automaticky zahrnut do projektu? (Je jen boudou pro projekt, nebo je součástí projektu?) Na otázku nelze odpovědět jednoznačně. Expozice je po každé stránce experimentem. V této rovině je to experiment, jak vystavovat různá média (architekturu, výtvarné umění, hudbu, happeningy nebo společenské aktivity) v jednom médiu, s možností interakce a modifikace výstavy. Ta se sestává z více než dvacítky paralelních expozic. Některé pavilon používají jako obálku, jiné jako kulisu nebo s ním přímo pracují. Důležitý je ale zejména společenský kontext události, jehož součástí pavilon je.

Co je hlavním cílem projektu? Vybrané díla a projekty, nebo forma, kterou nabyly, jsou většinou samomotivované. To, co je na nich pro expozici (a většinou i pro projekty samotné) zajímavé, nebylo důvodem jejich vzniku. Přesto, že záminkou jsou často okolnosti, skutečným důvodem byla potřeba zpracovat problém nebo téma. Projekt Asking Architecture není jen expozicí v Pavilonu České a Slovenské republiky, je zároveň jedním z projektů vystavených v této expozici (je to rekurzivní nebo samoreferenční princip). Proto by ani samotná výstava neměla mít cíl, ale zejména téma, které zpracovává.

Přizvaní autoři se mnohdy pohybují na pomezí architektury a volného umění, resp. širšího vnímání architektury jako kulturního fenoménu. Očekáváte, že tím můžete oslovit širší spektrum návštěvníků? Nebo naopak, neobáváte se, že projekty mohou být pro mnohé návštěvníky nesrozumitelné ? Neobávám a zároveň nemám takový druh očekávání. Vystavená díla mají navodit určitý druh otázek a jiným se mají vyhnout. Používají k tomu různá média a nabývají různé formy - ty by měly být výběrem v českém a slovenském kontextu převážně pokryté (to bylo jedním z kritérií výběru). Některé chybějící formy takového uvažování o architektuře se pokusíme pokrýt živými vystoupeními domácích, ale zejména zahraničních hostů. Na platformě Asking Architecture tak vytváříme nové osobní, ale zejména tematické propojení světové a lokální scény. Celý projekt je tak velký a má tolik paralelních aktivit, že nepředpokládám, že by jednotliví návštěvníci mohli přijmout vše, co nabízí. Některé projekty například fungují ve vzájemné konfrontaci, jiné jsou seřazeny do skupin podle různých kritérií. Není ale potřeba komunikovat celou komplexnost Asking Architecture, protože je to stejně výzkumný, jako výstavní projekt. Už během příprav a zejména během Bienále se například znovu otevřou, restartují a rozpracují stávající projekty. Vzniká množství nového obsahu na straně autorů původních projektů, autorů expozice Asking Architecture, ale i na straně návštěvníků Bienále, který bude možné dále zpracovávat. Samotná expozice by ale měla být pro návštěvníky atraktivní v každém měřítku - od technického řešení, přes jednotlivé projekty, až po strukturu a koncept výstavního projektu.

Chybí Vám ve společnosti více diskuze o architektuře? Ne. Otvírám ale vlastní diskuse na vlastní témata. Důvodem je potřeba zpracovávat tato témata přímo v kontextu svých aktivit.

Můžete specifikovat, jaká témata jsou pro Vás důležitá? Vím, na co se ptáte. Pro mě ale nejsou důležitá konkrétní témata, důležitější je přístup kladoucí zásadní otázky architektury. Dokážu je vymezit spíše negativně. Tedy, nezajímá mě postavení architekta v rámci ekonomického, legislativního, stavebního sytému, ani architektonická praxe. To nejsou velké otázky architektury, jen aktuální byrokratické a jiné zatížení. Většina aktivit na poli architektury se jimi zabývá, společnost to tak pravděpodobně žádá. Já se jim ale snažím vyhnout například v rese arch už od začátku. Zajímá mě představa, co kdybychom všechny tyhle každodenní obtíže překonaly, jak by naše architektura vypadala. Co by architekti řešili, jaké metody by využívali? Pracujeme s představou ideálního architektonického světa.

Konkrétní podoba na Bienále tedy je... Jde o takovou kolekci, která nastoluje témata, která odpovídají požadavkům výše zmíněným. Měly by být vnitřně architektonické, umělecké. Jsou to témata, řekněme, stojící nad každodenností.

Sledujete digitální architekturu ve světě podrobně? Asi před třemi lety jsem se rozhodl přestat sledovat, co se děje v architektuře. Dospěl jsem do stavu, kdy jsem byl zahlcený obrazovým materiálem. Pomalu se k tomu nyní vracím. Ovšem, když mě něco zaujme, tak se snažím s tvůrcem dostat přímo do kontaktu, mluvit s ním přímo. Možná je to moje lenost, ale mám dojem, že tak lze věci ovlivňovat, je tam vzájemný vliv.

Řada teoretiků a architektů kritizuje zplošťování architektury. Třeba Juhani Pallasmaa hovoří o hegemonii oka. Vnímáte, že se něco takového děje? Na začátek bych měl asi uvést něco stranou. Když jsem si myslel, že se budu věnovat teorii, všiml jsem si, že existují skupiny jmen, které jiné skupiny citují. Jsou to docela uzavřené skupiny. Pallasmaa zrovna nepatří do mého referenčního rámce. Architektura je zplošťována, redukována na pragmatickou disciplínu. S tím naprosto souhlasím. To může být dědictví modernismu; možná desinterpretace modernismu. Estetické koncepty v architektuře jsou dost složité a komplexní. Někdo tvrdí, že jde jen o vizualitu, já bych mluvil až o vizualitě. Teoretici také dnes často používají termín afekt. Ve smyslu, když něco na člověka zapůsobí, je zde rozumové uvědomění, ale věc je tak složitá a komplexní, že nejde plně rozumem pojmout. Třeba Jeffrey Kipnis mluví o kapacitě architektury zbavit slov.

Odráží se to v mainstremové architektuře? Mám dojem, že i lepší mainstreamová architektura, tedy ta, kterou mnozí za dobrou považují, používá koncepty. Jde je však snadno pochopit. Je tam cosi skryté, ale lze to snadno dešifrovat. To architekturu degraduje. Může být více než jen to. Třeba Rem Koolhaas si s praktickými věcmi hraje („hraje“ možná není ten pravý termín, protože je tam kritický přístup k věci), ale není snadno dešifrovatelný. Přitom mám pocit, že se často konceptuální věci redukují jenom na ty pragmatické. Celé se to zabalí do eye candy. Podle vlastní zkušenosti vím, že studenti to považují za konceptuální. Já bych to označil za podivné řešení jednoduchého problému. Pro mě osobně je důležitější dobrý úmysl, než výsledek. V tom se liším. Je důležité podporovat ty, kteří se snaží to dělat jinak a dělat to dobře.

Na závěr ještě jednou k pavilonu na Bienále. Popište, prosím, co vstupující návštěvník uvidí. Uvidí prázdný pavilon. Uvidí čtyři nápisy, které jsou nečitelné. Jsou to části kurátorského textu. Vpravo je 9 tabletů se zapnutou kamerou. První se dívá na nápis, další v řadě se dívají na předchozí, na každém je vidět to stejné. První a poslední ukazují stejný nápis. Návštěvník dostane do ruky tablet a může si vybrat ze zhruba 20 instalací (to číslo není konečné, ještě budou přibývat), jednu zvolí a dívá se na virtuální expozici. Skutečný prostor doplněný virtuálním. Prohlídky jsou interaktivní, reagují na to, co divák sleduje. Když bude chtít, může zapnout nahrávání. Můžeme tak komunikovat s odbornou veřejností, se 170 000 lidmi z celého světa. Jsou to kvalifikovaní návštěvníci, většina přijala vědomě za architekturou a komunikace s nimi nás zajímá. Ze získaného materiálu můžeme nasbírat zajímavé podněty a pokračovat dále. Třeba zjistíme, že témata řešená v ČR a SR se jinde vůbec neřeší. Na konci návštěvníci mohou povědět, co chtějí a tím se vytvoří velká databáze názorů. Ale expozice má více rovin. Třeba forma, řešení je unikátní, z hlediska technického, pokud vím, nikdo nic takového nemá, ani neměl. Důležitá je komunikace. Expozice je začátek rozhovoru se světovým publikem, jak jsem již říkal na začátku. Na tomto projektu pracujeme půl roku a již jsme vytvořili síť aktivních lidí, kteří tvoří věci zajímavým způsobem. Jedním z důsledků je, že se jim dostane další podpory. To považuju za důležité.

______________________________________________________________

13. Bienále architektury / Benátky / 29. 8. – 25. 11. 2012