Někdy z dálky doléhá vše tiše, přesto slyšitelně

V prvním patře výstavních prostor bývalých libereckých lázní vyrůstají z plechových barelů pahýly větví ze svařovaných kovových trubek a nedaleko nich dlí na zemi stonky stejného nerostného původu, které svým tvarem připomínají přesličky. Tři menší místnosti Oblastní galerie Liberec se proměnily v krajinu obydlenou industriálně-přírodními tvory od umělkyně Dagmar Šubrtové. V site-specific výstavě, nesoucí název Někdy z dálky doléhá vše, autorka navazuje na svou předchozí tvorbu a na témata postindustriální krajiny i její rekultivace, kterým se věnuje dlouhodobě.

Šubrtová, pocházející ze severočeského Duchcova a žijící v současnosti v průmyslem silně zasaženém Kladně, má k motivům a otázkám spjatým s danou problematikou blízko. Ať již díky svému celoživotnímu pobývání v těchto lokalitách, nebo své profesi kurátorky, kterou několik let zastávala v Galerii Mayrau situované v části dřívějšího dolu ve Vinařicích na Kladensku. Právě tamější krajinu, její proměny a procesy, ke kterým zde dochází především v důsledku průmyslové těžby, reflektuje pravidelně. V loňském roce tematizovala dění v tamní krajině prostřednictvím instalace Zkouška ohněm, kterou vytvořila specificky pro ústeckou Filovu galerii, na niž se rozhodla částečně napojit také aktuální výstavu v Liberci. V té se ale tentokrát o něco výrazněji soustředí na motivy pozorování a vciťování se do prostředí těžebních hlušin a jednotlivin, ať již (ne)lidských, či více-než-lidských, které v nich můžeme objevit. Bílá, hluchá ne-místa v krajinách a na mapách, kterými těžební hlušiny jsou, nepředstavují totiž mnohdy pouhé seskupení již nezužitkovaného a nepohodlného materiálu a surovin z útrob dolů, které se zde člověk rozhodl navršit ve snaze je kamsi ukrýt a pohřbít. Naopak jsou spíše mikrosvěty plné neviditelného života rodícího se ze zpustošeného a zdánlivě odumřelého – život tady raší i přes snahu člověka jej umlčet, vzniká jakoby všemu navzdory.

Na výstavě Šubrtové se tedy lze setkat nejen s již jejími dřívějšími díly, kterými jsou zmíněné sochy rostlinstva, ale také s novými objekty. Mezi ně patří i železné trubky obrůstající černě se blyštícími kousky uhlí nebo menší muzeální expozice fosilií, kterým utváří příštřeší skleník očištěný pouze na svou hrubou konstrukci. Uvnitř železného rámu jsou zde na podlouhlém stole prezentovány podrobně zdokumentované a popisky opatřené otisky milionů let vymřelých plavuní, kapradin a listů javorů, které umělkyně sesbírala u několika hald a dolů. Tato přehlídka artefaktů je zejména dokladem o snaze člověka vše vědecky a rozumově obsáhnout, zaškatulkovat a popsat, možná aby měl větší moc a přehled nad procesy, které se v přírodě dějí. Zároveň je ale i upozorněním na naši částečnou ztrátu schopnosti se k nalezeným předmětům i okolní přírodě vztáhnout pocitově, vnímat je jinak než jako pouhé kusy neživé, umrtvené hmoty.

Neutuchající život a kreativní potenciál měsíčních krajin plných výsypek a rozličných pozůstatků, jež tu vyčkávají v tichosti a opuštěnosti na své znovuprobuzení z dlouholetého spánku, se ve výstavě Šubrtové ukazuje jako možný. Snad nejvýrazněji pak k tomuto vyznění diváctvo dovádí poslední výstavní prostor. Na jeho zemi leží v jemném poprašku uhelného mouru nejen hrudky černohnědé horniny, ale i drobné větvičky obalené v krustě zvláštní šedavé hmoty. Ty zde dohromady vytváří jakési podhoubí pro ohořelý a zdánlivě neživý trychtýřovitý výrůstek, který se tyčí uprostřed místnosti zahalené v tlumeném bílém světle. Černá plocha kuželu vstupuje do kontrastu se svým okolím. Na svém vršku se ale proměňuje – rozpuká, zesvětluje a vrství se. Vytváří drobný zárodek pro cosi nového a živoucího, stejně jako půda odvalů. Právě různorodé půdní kousky, které Šubrtová sesbírala a umístila do miniaturních přepravek v blízkosti tohoto výjevu, zde začínají obrůstat mechem a další vegetací.

Regeneraci a proces recyklace představuje Šubrtová jako zcela zásadní hnací sílu v dobách krize. Upomíná na ně nejen v rovině reálné a symbolické, ale i materiální. Odpadní ready-made, který často využívá pro svá díla, se může jevit jako již vytěžený a nepoužitelný. Šubrtová však v této výstavě ukazuje, že i on je ve svém skrytu stále (a občas i na svém povrchu) plodný a tvárný. Z odsunutých reliktů a domnělého odpadu totiž mohou znovu vzniknout a obnovit se křehká tkaniva života, zvláště pokud zdánlivě nepotřebnému a vytěženému věnujeme svou pozornost. Toto vyznění celé intervence naznačuje, že Šubrtová vidí cestu ze současných environmentálních strastí v uvědomění si našich širších a komplexnějších vazeb, a vybízí tedy k hlubšímu zamyšlení se nad naším vztahem ke krajině.

Právě tyto vazby se stávají hlavní otázkou, kterou výstava pokládá. Daný dotaz je ostatně přímo formulován i v kurátorském textu Tey Zachové. Z něj, ale i ze samotných děl, lze také rozeznat, že Šubrtová se svými křehkými počiny ze surových materiálů nesnaží předestírat apokalyptické scénáře vývoje budoucnosti v době klimatické krize. Mnohem spíše se návštěvnictvo výstavy pokouší skrze kontemplaci dovést k vcítění se a k návratu provázanosti s přírodou. Poskytuje totiž možnost se na chvíli zastavit a ocitnout se ve zvláštním meziprostoru galerie a přírody, který umožňuje zakusit jiné než naše uvyklé vnímání a bytí v krajině.

Šubrtová ve své vlastní krajině nechává srůstat dohromady antropocentrické, nelidské i více-než-lidské perspektivy a vytváří působivý obraz zničené krajiny, který nás nutí podrobit kritice nejen sebe samé a naše působení v přírodě, ale také vztahy, které zaujímáme vůči živému i neživému, jež nás obklopuje. Výstava je cenná, jelikož nabízí jiné úhly pohledů na způsob, kterým se ke krajině chováme a jak ji obýváme. Především se ale stává podstatnou díky tomu, že kromě kritiky nám přináší také naději v časech špatných zpráv. V těžkých, neudržitelných a často také nesnadno obnovitelných podmínkách se totiž jako zásadní ukazuje vstoupit s naším okolím do empatického a nenásilného dialogu. Ať to již znamená pouhý návrat do neutěšených krajin, které můžeme v tichosti sledovat a naslouchat, co vše k nám z jejich zašlé minulosti i vzdálené budoucnosti dolehne. Možná, že pak uslyšíme klíčit tenké štětinky mechů na dohořívajících kypách.

Dagmar Šubrtová / Někdy z dálky doléhá vše / kurátorka: Tea Záchová / Oblastní galerie Liberec / 14. 6. – 13. 10. 2024

Foto: Matěj Kania