O pomalém čtení Kolektivního manuálu

Vracet se ke knihám má svůj smysl. Se situovaností, proměnlivostí světa, individualit čtenářstva a jejich aktuálních naladění, akumulovaných zkušeností, zážitků a dalších „parametrů“ se proměňuje také to, jak text ke konkrétnímu jednotlivci promlouvá.

Knihu A Collective Manual for Sustainable and Inclusive Art Institution (dále Kolektivní manuál) jsem si pořídila záhy po jejím vydání. Bylo to zhruba před rokem – v létě 2024, a přede mnou bylo hodně očekávaných cest. Z obavy nechtěných oděrek, které by kniha mohla nezáměrně posbírat, a snad také kvůli jejímu většímu rozměru a váze naskenovala jsem si publikaci po dílčích kapitolách a pročítala ji tehdy během svých cest na tabletu. Mělo to svá pro i proti.

Ač jsem se k některým pasážím později vracela, s přípravou tohoto textu jsem se pochopitelně rozhodla publikaci přečíst celou znovu. Na své cesty vlakem z domovských Pardubic do dalších odlehlých koutů Česka jsem tentokrát odvážně brala tištěné vydání. Vícehodinové cesty vlakem svědčí pomalému čtení, vstřebávání, poznámkování, přemítání, odbíhání v myšlenkách i pohledem do okolní ubíhající krajiny a vracení se očima zpátky k rozevřeným stránkám. Nehltala jsem a dala si na čas.

V těchto pomalých cestovních rozpoloženích, v ročním odstupu od prvního čtení, se mi text publikace otevřel v jiných fazetách, detailech či kontextech. Nutno dodat, že drobné flíčky, šmouhy či škrábance deskám z hladké lepenky navzdory dřívějším obavám vskutku sluší. Pórovitý papírový recyklát do sebe vsakuje doteky prstů a okolního prostředí a spoluvytváří tak celkovou individualitu knihy. Na levém růžku zadní strany desek se člověk dočte: „After reading, please donate, swap, or recycle the book.“ – tedy: Po přečtení knihu daruj, vyměň či recykluj.

Celá publikace je tištěná na zbytkovém papíře, který by jinak skončil v odpadu. Proměnlivé typy gramáží a barevností papíru nás proto provází celou hmotou obsahu. V bloku knihy se v drobných poznámkách dozvídáme o původu, jméně a váze jinak zbytného materiálu, který takto našel své patřičné uplatnění. Jde o zdánlivě nenápadný a sympatický detail, který však v kontextu obsahu knihy nabývá širšího významu a nenásilně nás podbízí k hlubšímu uvažování nad knižní produkcí a distribucí. Podobně funkční a smysluplnou je také sazba, vazba a velikost bloku. Kniha o rozměrech 20x24x2,5 cm není apriori kapesním formátem na cesty. To však není tak důležité jako fakt, že v této velikosti se kniha stává čitelnější pro osoby s horším zrakem, respektive manipulovatelnější pro osoby se sníženou motorikou. Velikost písmen, volba fontu, šířka řádků, šitá měkká vazba pro snadnější rozevírání a listování – to vše napomáhá přístupnosti napříč čtenářským spektrem.

Mohlo by se zdát, že se až příliš dlouho věnuji věcem vedlejším, až příliš technickým, efemérním a snad i nedůležitým. Forma však souvisí s obsahem a je evidentní, že v tomto případě o ní autorský kolektiv velmi pečlivě a poměrně důsledně uvažoval. Procesu řešení vizuální stránky publikace a jejího tisku se ostatně kolektiv autorstva dotýká také v samotném úvodu knihy, čímž důležitost těchto jinak spíše opomíjených faktorů podtrhuje.

Co však dosud jednoznačně nezaznělo, je skutečnost, že celá publikace je psána v anglickém jazyce – je to samozřejmě pochopitelné jak ve smyslu rámce projektu, v jehož souvislosti kniha vznikala, tak ve smyslu strategie širšího dosahu v mezinárodních vodách. Na druhou stranu zde pro mě vyvstává otázka, zda se má takto kniha šanci dostat k jinému, než již přinejmenším částečně poučenému čtenářstvu (i tomu má však jistě co říci). Na rozdíl od diskutovaného Kolektivního manuálu se například autorstvo obdobně zaměřeného Glosáře po kolektivní fungování rozhodlo pro výhradně elektronickou publikaci, a to hned v šesti jazykových mutacích. Glosář je možné si bezplatně stáhnout jak ve verzi pro tisk na domácích tiskárnách, tak ve formátech vhodných pro čtečky či jiná mobilní zařízení. Díky této strategii by mohla existovat větší šance, že se materiál dostane do rukou lidem pohybujícím se v umění a kultuře i mimo větší města.

Vraťme se ale zpět ke Kolektivnímu manuálu a zaměřme se nyní na jeho obsah. Kniha na více než 360 stránkách shrnuje zkušenosti a výstupy dvouletého projektu Islands of Kinship (Ostrovy soužití), na němž úzce spolupracovalo šest středně velkých uměleckých institucí z různých evropských měst a regionů (Prahy, Bratislavy, Skopje, Kolína nad Rýnem, Helsinek, Rigy). Kniha, kterou vydala Společnost Jindřicha Chalupeckého ve spolupráci s Mousse Publishing, je rozdělená do čtyř tematických kapitol: New Agora (Nová Agora), Kinship and Family in the 21st Century (Soužití a rodina ve 21. století), Beyond Ecology (Za hranice ekologie) a Inclusive Curatorial Strategies (Inkluzivní kurátorské strategie). Každou kapitolu uvádí text od kurátorstva některé z participujících institucí, následován je manuály a příklady uměleckých realizací, které během projektu vznikly. Tzv. manuálů v knize nalezneme celkem devět, záznamů a reflexí uměleckých projektů pak osm. Jelikož se jednotlivé kapitoly ve svém obsahu logicky doplňují a částečně i překrývají, manuály i podkapitoly věnované uměleckým realizacím tématy prostupují spíše napříč, než aby se dotýkaly pouze konkrétních programových sekcí.

Způsob psaní a forma předávaných informací a zkušeností je různorodá. Někdy je jazyk snad až příliš „projektový“ a obecný, jindy jde více do hloubky osobních zkušeností. Osobně ke mně nejvíce promlouval text Pauliny Seyfried (Manual #2: The Arena of Contemporaneity – Step-by-step Manual to Institutional Opening through Collaborative Microprojects), který poskytuje dostatečně tvárný, imaginativní, avšak nikoli nekonkrétní návod k tomu, jak dosahovat větších institucionálních změn skrze drobné participativní projekty vycházející z každodenní praxe a rutiny institucí samotných. Může jít například o zavedení genderově neutrálních toalet nebo iniciaci klubu či zahrady fungující pro okolní komunitu. Důležité je, aby zájem o konkrétní téma vycházel zevnitř pracovního kolektivu a podporoval tak přirozenou angažovanost. Součástí manuálu Pauliny Seyfried je také ilustrativní mapa (ke které se čtenářstvo dostane přes QR kód, ke stažení rovněž zde), glosář k vybrané terminologii, návrh kodexu, jak budovat a kultivovat spolupráci v rámcích uměleckých institucí, a mimo jiné také široký soupis další doporučené literatury.

Podobně funguje také Manual #6 Anety Rostkowske (Toward Permacultural Institution). Ta ve svém textu popisuje principy fungování tzv. permakulturní instituce – tedy instituce, která se věnuje komunitám, jež jí obklopují, současně je však pozorná a solidární také k mezinárodním prostoru. Permakulturní organizace je schopná decentralizace, kontinuální sebereflexe, diverzity a budování přístupnosti.

K většímu detailu, například tématu pracovních podmínek neurodivergentních osob nás dostává Manual #3 (Fran Trento: Thinking Kinship beyond Coupledom and Neurodiversity in Artistic Residencies [And Other Settings]). Zdá se mi až mrazivé, že v textu zmiňované podněty k větší inkluzivitě dávno nejsou součástí běžné každodenní praxe. Jde o poskytování alespoň základní zpětné vazby o formalitách spjatých s procesem výběru a výsledcích výběrových řízení na rezidenční programy či pracovní pozice, umožnění přítomnosti doprovodu či asistence během rezidencí (partnerů, dětí, pečujících a jinak asistujících osob či nelidských bytostí) apod. Vzhledem k prekarizovaným podmínkám v kultuře vím, že mohou existovat systémové, finanční a jiné limity hospitality, které však, věřím, nejsou nepřekonatelné. Udržovat jasnou a transparentní komunikaci, být empatický a otevřený individuálním řešením je to minimální, co mohou instituce nabídnout.

Další manuály otevírají témata svobodnějších způsobů práce a spolupráce v internetovém prostředí, přístupnosti jazyka či v neposlední řadě metod cyklického kurátorství. Každý z textů ve mně zanechává vlastní stopu a nutí mě přemýšlet o obecnějších i bytostně osobních zkušenostech z kulturního a uměleckého provozu. Musím se přiznat: k manuálům jsem vždy poněkud obezřetná. Ač otevírají cesty k jiným způsobům fungování a řešení problémů, mohou také uzavírat imaginaci dalším cestám interpretace, uvažování a koexistence. Kolektivní manuál jistě není tento případ. Šíře přístupů, zkušeností a artikulací nabízí možnost si vytvořit vlastní zónu toho, jak jako udržitelná a inkluzivní organizace fungovat, a k některým popisovaným podnětům se kriticky vymezit.

Sama například uvažuji o kapacitách a limitech tzv. „access rider“ – tedy soupisu specifických potřeb konkrétního umělectva, o kterém hovoří Fran Trento v Manualu #8 (A Short Manual on Ableism and Neurodiversity for Art Instituions). Formalizace požadavků na jednu stranu dokáže předcházet nechtěným nedorozuměním, stejně tak je ale může spoluvytvářet a do jisté míry také osekávat oboustrannou empatii a pochopení. O vzájemné provázanosti tvůrčích a netvůrčích rolí v uměleckém provozu v tomto kontextu píše například Tereza Stejskalová ve svém článku pro CEDIT 15: Infrastruktury. Dialog je pro dosažení porozumění nezbytný a čím specifičtější podmínky na obou stranách jsou, tím více může přespřílišná formalizace vzájemnou komunikaci uzavírat.

Až po druhém, komplexnějším pročtení knihy jsem si uvědomila, že mi zde chybí hlubší popis pozice koordinátorstva inkluzivity. Již v úvodu knihy je zmiňováno, že tuto pozici subjekty zapojené do projektu ve svých strukturách ustanovily zcela nově. Velká část textů v knize vychází z praxe a sesbíraných zkušeností jednotlivých osobností, které tuto pozici zastávaly. To je skvělé. Koordinátoři a koordinátorky inkluzivity se v rámci svých domovských organizací zaměřovali na témata spjatá s přístupností, sociální spravedlivostí, environmentální udržitelností institucionálního fungování, genderovou diverzitou či problematikou neurodiverzity různých dotčených skupin (návštěvnictva, pracujících, umělectva). Ráda bych se však dozvěděla více o procesu ukotvování, rytmu fungování v pracovních kolektivech, rozdílnostech náplní pozic či toho, v čem (ne)naplnily očekávání apod. To vše především proto, že advokacie takové pozice by českému kulturnímu a uměleckému provozu prospěla.

Kolektivní manuál s řadou záložek, drobných poznámek a osahanými deskami vracím zpět do knihovny. Jistě se k němu budu dále vracet a za ta opakovaná setkání a možnosti návratů jsem ráda. V mém případě kniha v recyklaci zatím nekončí.

Barbora Ciprová, Tereza Jindrová, Karina Kottová, Nikola Ludlová (eds.), Islands of Kinship: A Collective Manual for Sustainable and Inclusive Art Institutions, Společnost Jindřicha Chalupeckého, Mousse Publishing 2024, 364 stran.

Foto: Společnost Jindřicha Chalupeckého