Nezáleží na tom, čí je to postel

V Galerii FaVU vystavují aktuálně bývalý pedagog a jeho absolvent, dnes přátelé Václav Stratil a Martin Cáb. Silvie Šeborová se v recenzi zamýšlí nad tím, jak je možné zhmotnit osobní vztahy přímo ve výstavě, a dodává, že možná právě podobné experimentální formáty jsou pro školní galerie nejvhodnější.

Nezáleží na tom, čí je to postel

„Vidíš, zrovna teď mi Vašek volá,“ říká Jiří Ptáček, kurátor výstavy Martina Cába a Václava Stratila Ležíš na mé posteli, ve chvíli, kdy jsem jej poprosila, zda mi mohl odpovědět na pár otázek k roli, kterou při přípravě výstavy sehrál. V určitém slova smyslu tahle věta obsahuje esenci celé výstavy založené na dlouholeté spolupráci, přátelském vztahu a každodenním kontaktu. Stratilův telefonát tedy nebyl náhodným, ale je důkazem pravidelného styku: oba jeho aktéři se dlouhodobě znají a jejich vztah se odehrává nejen v profesní, ale také osobní a dříve i mentorské rovině. Podobně blízko k sobě mají Václav Stratil a třetí protagonista výstavy, Martin Cáb. V minulosti Stratilův student je dnes pro svého pedagoga přítelem a oporou, člověkem cítícím sounáležitost. Všechny tři pak spojuje láska k umění, které se „odehrává někde u piva, umění, jehož součástí je verbální poezie a rozvíjení metafor“, jak říká Jiří Ptáček.

Byl to však překvapivě právě Martin Cáb, který výstavu inicioval. Překvapivě proto, že Cáb téměř nevystavuje – mimo jiné protože výstavy pro něj nepředstavují důležitý výstup jeho tvorby. Ležíš na mé posteli je pro něj výjimkou, která však dává smysl nejen v kontextu zapojených aktérů, ale i instituce, kde je prezentována. Jedná se o Galerii FaVU, jež je součástí stejnojmenné fakulty. Fungování školních galerií by si zasloužilo samostatný text, kterým bychom utekli od vyznění této recenze, přesto si dovolím malou odbočku. O chod Galerie FaVU se dlouhodobě starají absolventi Fakulty výtvarných umění VUT v Brně, respektive doktorandka Judita Levitnerová a absolvent Tomáš Plachký. Ti nejsou ani tak kurátory, jako spíše manažery galerie, o výstavním plánu rozhoduje na základě open callu školní galerijní rada složená převážně z pedagožek a pedagogů. Galerie tak nemá kurátorské téma, naopak se snaží obsáhnout co nejvíce projektů různých zaměření, kterým škola může nabídnout zázemí pro výzkum i výrobu prezentovaných děl. Přesto je cílem jejich provozovatelů přitáhnout co největší publikum, výstavní sály jsou umístěny ještě před hlavním vstupem do školy v prostorách, do kterých se dostane i veřejnost. Galerie tak má ambici být plnohodnotnou galerií a jejím cílem je, aby co nejvíc komunikovala a zároveň byla experimentální.

Přesto si myslím, že širší veřejnosti zůstává existence Galerie FaVU stále spíše skrytá a rezonuje nejvíce u studentů a odborné veřejnosti, často i díky tomu, že do školy míří za účelem externí spolupráce; zvláště v době klauzur a diplomek přicházívá do školy řada umělkyň i teoretiků. V tomto ohledu je školní galerie pro výstavu Ležíš na mé posteli naprosto dokonalým zázemím. Její umělci i kurátor na FaVU v minulosti pracovali či studovali – fakulta je tudíž pro ně svého druhu obývákem bytu, do kterého se s odstupem času vracejí. Tento odstup jim dává svobodu a nadhled nad fungováním školy i galerie na straně jedné a pocit bezpečí otevřít intimní téma na straně druhé.

Samotná výstava začíná místností se zvukovou instalací: ze vzájemně propojených malých reproduktorů rozmístěných do prostoru se ozývají hlasy Václava Stratila a Marina Cába zachycující úryvky z jejich telefonických hovorů. Druhá místnost je věnována drobným fotografiím zachycujícím oba umělce v často intimních situacích (Stratil na nemocničním lůžku, Cáb s rozbitým okem) nebo v situacích pracujících mimoděk či záměrně s tělesností (příliš přerostlé nehty na nohou, ochlupení na hrudi vyholené do tvaru kravaty apod.) Není to však jen fotografický autoportrét s podlitinou na oku, který vyvolává konotace na tvorbu Nan Goldin. Ani její snímky totiž nejsou založeny na pouhém pozorování, ale i na hlubokých osobních souvislostech a dávají nám nahlédnout do intimity světa jiných lidí.

Fotografie Cába a Stratila doplňují nápisy na protější zdi, některé, načmárané přes celou stěnu, atakují pozornost diváka svou velikostí, jiné jsou napsané drobným písmem na malých lístečcích, přilepených instalatérkou páskou. Od Stratilovských tagů „všude dobře doma gauč“ přes lyrické „měsíc při úplňku voní“ se dostáváme i ke krátkým básním jako „Umělec může při umění / znecitlivět a zhrubnout / úplně zblbnout / přestože si myslí, jak má oči otevřené / jeho okolí to pozná / ale on ne“. Výstavu završuje instalačně náročná postel umístěná nohama dolů u stropu galerie, jejíž přítomnost podtrhuje bílé světlo projektoru namířené přímo na ni a malý tabel s dalšími, tentokráte ještě více básnickými texty.

Přestože každý z autorů používá své prostředky, jak se prostřednictvím textu či jiného média vyjadřovat, ať již je to lyrická poloha Cábovy básnické tvorby, nebo sarkastické Stratilovy tagy, není potřeba pátrat po tom, co který z autorů výstavě přinesl. Klubko, do nějž jsou oba – respektive všichni tři i s kurátorem – vzájemně propleteni, není možné ani nutné rozmotávat. Za ty roky nabylo příliš na objemu a je v něm řada nerozsukovatelných uzlů. Ani samotná výstava není výstupem, ke kterému by snažení umělců dlouhodobě směřovalo a které by veřejnou prezentací mělo uzavřít určitou etapu jejich práce. Je jen okamžikem, průběžným zastavením na cestě, po které Cáb se Stratilem jdou.

Z pohledu recenzentky je marná i snaha zachytit jejich vzájemný vztah skrze text, který k výstavě napsali samotní umělci: „Modlíme se za sebe. Blízkost chápeme nejenom jako intenzitu a křehkost, ale také jako stav, ve kterém se může rozostřovat status pozice a individuality. Čistý průstřel spřízněností – umění spolupráce. Mlčení se počítá, má své místo. Každý den si voláme, říkáme si texty. Nebo jen funíme.“

Je zřejmé, že ne vždy se galerii fungující při škole podaří vychytat situaci, kdy dojde k takovémuto napojení aktérů výstavy s institucí i publikem, nicméně snaha o propojení studentek a studentů s pedagožkami, pedagogy (ať již současnými, nebo minulými) a „světem venku“ může být smysluplnou odpovědí na fungování takovýchto výstavních prostor.

Martin Cáb & Václav Stratil / Ležíš v mé posteli / kurátor: Jiří Ptáček / Galerie FaVU / Brno / 19. 4. – 17. 5. 2023

Foto: Polina Davydenko