Umíme podcasty o umění?

Formát podcastů se velmi rychle stal nástrojem, který je využíván ke zprostředkování širokého pole informací. Podle serveru MediaGuru si v loňském roce podcasty alespoň jedenkrát týdně pustilo přes milion českých uživatelů Spotify a tohoto fenoménu se chytla i řada galerií a dalších institucí zabývajících se výtvarným uměním, včetně samotných umělců*kyň, a nezávislých teoretiků*ček umění. K rozvoji podcastů z pochopitelných důvodů přispěla pandemie covidu, kdy řada galerií řešila, jakou cestou nabídnout svému publiku smysluplný obsah. Nicméně i po zrušení všech pandemických restrikcí zájem o tento žánr neklesá. Spíše naopak. Podcasty o výtvarném umění produkují i umělecké školy nebo mainstreamová média. Jsou to ale právě galerie a muzea umění, které mají v tomto ohledu specifickou motivaci. Produkci podcastů zkouší řada galerijních institucí a jejich výsledky jsou dosti diverzifikované. Jak se v množství podcastů produkovaných galeriemi o výtvarném umění zorientovat a které z nich se vyplatí poslouchat? A jak se jednotliví tvůrci staví k výzvě referovat zvukem o výtvarném umění?

Z příručky pro podcastera začátečníka

Stejně tak jako třeba zde na Artalku bývají publikované různé typy textů, též podcasty mají své specifické žánry. Mezi ty nejčastější patří forma rozhovorů, takzvané chatcasty, dále jsou to magazíny (na tomto poli se kulturou zabývá například ArtCafé Českého rozhlasu), repotráže či docupodcasty. Galerijní prostředí pak vyzývá k dalším podcastovým možnostem, které skýtají nazvučené katalogy, komentované prohlídky výstav či odborné výklady. Někdy se jedná o počiny na hranici audio umění, jindy jde v prvé řadě o propagaci instituce či výstavy. Najdeme mezi nimi ty s nákladným rozpočtem i mírně rozpačité pokusy vzniklé „na koleně“. Je možné, že se oba tyto extrémy budou přibližovat, či alespoň standardizovat.

Velmi vysoko nasadila laťku úrovně podcastů produkovaných galeriemi Národní galerie Praha. Pro projekt Zvuk umění si tato instituce pozvala ke spolupráci profesionální tým, jehož členky a členové dlouhodobě pracují s podcasty na pozici dokumentaristů, tvůrců a dramaturgů. NGP se tak podařilo vytvořit produkčně i finančně náročný formát, který přenesl profesionální rozhlasové řemeslo do světa umění. Na jeho tvorbě se podíleli Brit Jensen, Lumír Košař, Damián Machaj, Martina Pouchlá a Jiří Slavičínský. Dramaturgové si vybrali určitá témata spojená s galerií, přičemž za každým dílem stáli i odborní garanti z řad zaměstnanců instituce, kteří s tvůrci na pořadech spolupracovali.

Výsledkem byly autorské příspěvky na hranici dokumentu a reportáže, každý z nich zaměřený na jiné téma od snahy ukázat neviditelné profese, jako jsou například kustodky a výstaváři, přes představení konkrétních výstavních projektů či práce s dětským publikem až po přiblížení historky, kdy byly v devadesátých letech z Národní galerie ukradeny (a následně Policií ČR nalezeny) obrazy od Pabla Picassa. Všemi díly provází hlas herečky Ivany Uhlířové, producentem podcastu Zvuk umění je Audionaut, tedy součást nezávislé producentské společnosti zaměřené na filmovou a televizní tvorbu Bionaut. O profesionalitě Audionautu svědčí i to, že má za sebou řadu podcastových sérií na různá témata, včetně oblíbeného žánru true crime přibližujícího skutečné zločiny. Ten se do podcastu Zvuk umění propsal prostřednictvím zmíněného dílu o Picassovi. Po první podcastové sérii, čítající osm dílů, připravuje NGP další pokračování.

O umění ve veřejném prostoru

Velmi profesionálně působí též podcast produkovaný Galerií hlavního města Prahy. Tato instituce se prostřednictvím podcastového pořadu rozhodla k propagování jedné ze svých nezanedbatelných aktivit: práce s veřejným prostorem. Na rozdíl od Zvuku umění má podcast GHMP s názvem Umění pro město mnohem skromnější zázemí. Za dramaturgií, zvukem a střihem stojí jediný člověk, který zastává i roli moderátora: Roman Štětina, významný vizuální umělec, který je známý svými profesionálními přesahy směrem k audio tvorbě a spoluprací s Českým rozhlasem. Štětina rozhovory s jednotlivými aktérkami a aktéry často nahrává přímo v terénu, na místě, kde se nachází dané dílo nebo kde se odehrála performance.

Prostřednictvím zvukového záznamu se tak můžeme vydat například s Pavlem Karousem na procházku Jižním městem či do Troji s ornitologem Lukášem Viktorou. Za pozornost rozhodně stojí epizoda věnovaná nástěnné malbě od komiksové kreslířky, ilustrátorky a malířky Toy Box, která na bývalém železničním viaduktu Velká Hrabovka vytvořila mural s ikonickým Pérákem, prvním českým superhrdinou. Ve Štětinově podcastu mluví nejen samotná autorka, ale také etnolog a folklorista Petr Janeček, autor knihy Mýtus o Pérákovi, který mytickou postavu zasazuje do historických souvislostí.

Uzavřené podcastové minisérie

Jinou cestou se vydala další pražská instituce Kunsthalle Praha, která svou činnost v roce 2022 zahajovala mimo jiné představením světelně-kinetických soch Zdeňka Pešánka. Společnost Kinetcon zaměřená na rozhlasovou a zvukovou tvorbu při této příležitosti připravila pro Kunsthalle na námět Martiny Freitagové podcast Kam zmizel Pešánek? Jedná se o „audiopomník na pomezí reality a fikce“, kdy se s dílem a odkazem Zdeňka Pešánka posluchačstvo seznamuje prostřednictvím studentky FAMU Anny Tiché, jež ve škole dostane za úkol napsat o tomto průkopníkovi českého kinetismu seminární práci.

K produkci takzvaných podcastových minisérií přistoupila i brněnská galerie TIC, pro kterou Šimon Kadlčák nahrál šestidílný pořad Jádra a tvary, v němž prostřednictvím rozhovorů přibližuje fungující i zaniklé offspacové galerie, které působily v Brně na nezvyklých místech (výkladní skříň, bytové jádro apod.). I zde byl spouštěčem podcastu covid, který zapříčinil, že zvolené téma nebylo možné zpracovat prostřednictvím výstavního projektu. Zcela specificky s žánrem podcastu pracuje tranzit, který na rozdíl od všech výše zmíněných neřeší v podcastu svůj výstavní program. V podcastové sérii Ke zdrojům! otevírá Tereza Havlínková otázky, jako jsou lidské, finanční a inspirační zdroje v kultuře, traumata a vyčerpání způsobená působením ve světě výtvarného umění, nebo také například, jak fungují základní umělecké školy.

Podcast jako galerijní promo

Většina galerií, které k tvorbě podcastů přistoupily, se rozhodla k produkci pořadů propagujících jejich výstavy prostřednictvím rozhovorů s autorstvem či kurátorstvem využít vlastní zdroje z řad zaměstnankyň a zaměstnanců. Mezi ně patří například dnes již nepokračující Tovární hlášení MeetFactory, podcast Domu umění města Brna či G/ASK: podcast nejen o umění, kdy byly první série svěřeny kurátorům, lektorskému oddělení a knihovně, aktuálně se jedná o rozhovory k výstavám, dílům a umělcům prezentovaným v Galerii Středočeského kraje. I v těchto případech se ukazuje, že je třeba člověka, který si za podcastem stojí, je schopen jej dlouhodobě vést. Neméně důležité je také píárové zázemí instituce, která podcast „jen neprodukuje“ s cílem propagovat výstavní projekty, ale též propaguje podcast jako takový.

Dobře fungujícím příkladem takovéhoto přístupu je 8smička v Humpolci, která svůj 8smičkast pojala jako sérii rozhovorů s autory*kami, přičemž výstupy těchto rozhovorů jsou komentované prohlídky natáčené přímo ve výstavním prostředí. Tím si na sebe galerie trochu upletla bič spočívající v krátké době na přípravu podcastu: ten má být vždy hotový již v den, kdy výstava začíná. I přes tuto podmínku se 8smičce daří časový harmonogram dodržovat. Samotnou galerii pak v Humpolci propagují jako cíl výletu z Prahy i Brna s tím, že délka podcastu odpovídá přibližně délce jízdy autem z jednoho z jmenovaných měst do Humpolce, tudíž návštěvníci mohou podcast chápat jako přípravu na výstavu v průběhu jízdy. Zároveň však pořad funguje jako komentovaná prohlídka při procházení prostorem i jako záznam o projektech již skončených. Že se tento model ukazuje jako funkční, dokazuje, že starší díly je možné poslouchat, aniž byste danou výstavu viděli.

Naopak jako mylná domněnka se ukazuje záměr vnímat podcast jen jako galerijní propagaci, která sama o sobě přiláká nové návštěvníky. Své o tom ví i Píáristi, agentura založená Nikolou Lorinczovou a Pavlou Umlaufovou, která se zabývá propagací kulturních aktivit. Její majitelky doporučují přemýšlet, jak a kde podcast dále propagovat na webu, sociálních sítích a dalších kanálech, které mají galerie k dispozici. Ostatně samy zakladatelky agentury jsou též autorkami podcastu Píárko, kam si zvou hosty, s nimiž probírají fenomény týkající se propagace kultury.

A co dál?

Za produkcí podcastů o vizuálním umění nestojí pouze galerie, ale také umělecké školy, platformy jako Artalk, Artyčok nebo Prague Art Week či jednotlivci bez institucionálního zázemí. Podcasty tak pokrývají velmi široké pole výtvarného sektoru. Jeden žánr však zde přece jenom – až na výjimky – chybí. Jedná se pořady, které by nebyly povídáním s autorstvem či přibližováním problematických fenoménů, ale kritickou reflexí výstav, děl, expozicí, publikovaných knih či dalších počinů. V době, kdy tomuto žánru ubývá prostoru v mainstreamových médiích a kdy nejmladší generace často přechází od textu k jinému způsobu získávání informací, by takovýto pořad mohl mít úspěch. Pravděpodobně se právě teď nacházíme v období, kdy podcasty zkouší řada producentů, i když s nimi ne všichni umí zacházet. Je možné, že do budoucna tato vlna pomine nebo se naopak podcasty stanou obvyklým formátem, kdy podobně jako v případě užívání sociálních sítí bude mít každá galerijní instituce svůj pořad.

Otázkou však zůstává, kdo by stál za jeho financováním. I v případě galerijních podcastů se totiž ukazuje, že tento mladý žánr naráží na rozpočtové tabulky institucí, nastavené především na produkci výstav a katalogů. Tomu odpovídají i kolonky v grantových žádostech ministerstva kultury a dalších subjektů. Východiskem by mohly být nové položky v dotačních programech, které by chápaly audio a video projekty jako výstupy rovnoprávné knižnímu zpracování určitých témat, či změna uvažování samotných institucí nad rozpočty výstav, do kterých by vedle kolonek pro architekty*ky či grafiky*čky patřily i finance pro tvůrce audio-vizuálně zaměřených výstupů.

Děkuji za konzultace Marice Kupkové.

Ilustrace: Jana Jarošová