O Depotu, rakouských tradicích a kultuře

Martina Reuter je ředitelkou Depot, nezávislé diskusní platformy zaměřené na umělecká, kulturní, společenská a politická témata, založené Stellou Rollig ve Vídni v roce 1994. Depot je, jako prostor věnovaný výhradně teoretickým debatám a přednáškám, které se konají až pětkrát do týdne, jediný svého druhu ve městě. Sdružení zve osobnosti ze světa umění, politiky, sociology, aktivisty, studenty a mnohé další, aby diskutovali o důležitých otázkách z oblasti kultury nebo aby prezentovali vlastní výzkum a aktivity. S Martinou Reuter jsme mluvily o programu Depotu i o širších podmínkách a okolnostech vídeňské kultury a společnosti.

Depot vznikl jako prostor pro teorii umění a její přesahy do dalších disciplín před 20 lety. Kdy a proč se jádro vašeho programu - teorie umění - odsunula trochu do pozadí a začala hrát “pouze” stejně významnou roli jako další společenská a politická témata (rasismus, feminismus, demokracie, kapitalismus…)? Řekla bych, že to byla částečně nutnost… V 90. letech se ve Vídni konalo velmi málo akcí zaměřených na teorii umění. Dokonce na univerzitách, v muzeích nebo galeriích, byl program teoretických debat velmi sporadický, zatímco v jiných zemích byla už tehdy mnohem silnější tendence veřejně diskutovat o aktuálních otázkách. Myslím, že to jsou okolnosti, za nichž Depot vznikl. Původně to byl malinký prostor v dnešním MuseumsQuartieru, ačkoli tehdy ještě neexistovala žádná zastřešující organizace jako dnes, byla to jen spousta neobývaných prostor přechodně využívaných pro kulturní účely. Stella Rollig založila Depot jako “Bundeskuratorin für bildende Kunst” (spolková kurátorka pro výtvarné umění), takže měla k dispozici dobrý rozpočet a bylo možné pozvat zajímavé lidi ze zahraničí. Jiná témata než teorie umění byla do programu Depotu zahrnuta ještě před rokem 2000, ale největší změna přišla kolem přelomu tisíciletí, kdy poprvé od 2. světové války do vlády nějaké evropské země vstoupila silně pravicová strana - a stalo se tak právě v Rakousku. Obrovské protesty na sebe nenechaly dlouho čekat a Depot (v té době vedený Wolfgangem Zinnglem) samozřejmě reagoval taky. Jsou zkrátka časy, kdy je možné rozebírat teorii umění, ale přijdou doby, kdy v zemi něco zcela evidentně nefunguje a je potřeba o tom mluvit.

A co víc, naše dotace byly extrémně seškrtány, a i když město na nějakou dobu nahradilo vládní podporu, rozpočet byl daleko menší. Od té chvíle jsme neměli peníze, abychom pokryli cestovní náklady, ubytování a honoráře, takže jsme museli rozšířit naše zaměření, abychom pořád dokola neoslovovali ty stejné lidi z oblasti umělecké teorie, aby u nás zadarmo vystoupili.

Má to ovšem co dělat i s určitým vzdělávacím obratem, kdy muzea a galerie začaly nabízet mnohem bohatší teoretický doprovodný program, který se stal takřka důležitějším než samotné výstavy. V tomto ohledu by možná už nebylo až tak přínosné, koncentrovat se stále jen na teorii umění a myslím, že otevřeností jiným disciplínám se Depot může odlišit. Umění je samozřejmě stále součástí programu, ale mnohem více ve vztahu ke společenským a politickým tématům. Doufám, že tak dokážeme probudit zájem o umění i u lidí z jiných oborů a naopak.

Zmínila ses, že Stella Rollig byla v době, kdy Depot založila, “spolkovou kurátorkou”. Mohla bys, prosím, vysvětlit, co tato instituce představovala? Existuje ještě dnes? Ne, už neexistuje. Byl to systém zavedený ministrem kultury Rudolfem Scholtenem v 90. letech: profesionálové z oblasti umění se mohli o tuto pozici přihlásit a následně byli vybráni dva kurátoři (jeden muž a jedna žena), kteří získali rozpočet na kulturu, s nímž mohli nezávisle nakládat a přerozdělovat na základě konceptu, který ve výběrovém řízení předložili. Spolkoví kurátoři byli vybráni vždy na dva roky a tato instituce fungovala celkem šest let. Byla zrušena po změně vlády v roce 1999. Byl to skvělý komplementární systém k tomu běžnému, obrovskému dotačnímu systému. Spolkoví kurátoři mohli podporovat projekty a umělce, které vybrali podle svého zaměření, a Stella Rollig nebo Wolfgang Zinngl investovali část rozpočtu do Depotu.

Od roku 2000 se situace veřejných dotací vůbec nezlepšila? Ne, naopak se ještě zhoršila, ačkoli jsme později zase začali získávat dotace od ministerstva kultury. Museli jsme se vzdát prvního patra v našich aktuálních prostorách v Breitegasse (ulice přímo za MuseumsQuartierem), kde jsme měli kancelář a knihovnu. Také jsme museli dát pryč část naší velké sbírky časopisů, protože už na ně nebylo místo. Knihovna byla ale velmi dobře navštěvovaná, rádi bychom ji proto v redukované formě znovu otevřeli.

Nicméně přestože si pořád stěžujeme, že granty jsou nižší, nebo zůstávají stejné, musím říct, že v Rakousku je na kulturu vyhrazen opravdu velký rozpočet. Velmi, velmi velký. Problém je v přerozdělování: nejvíce peněz dostávají obrovské instituce, především divadla, zatímco rozpočet těch malých je krácen a krácen. Například iniciativy na venkově, které musí zorganizovat trochu ode všeho - nějaké divadlo, nějakou hudbu, něco z výtvarného umění, nějaké přednášky… Ty dostávají neuvěřitelně málo. Myslím, že například velká muzikálová divadla by mohla být privatizována. Vyžijí i bez státních dotací, neboť jejich hlediště jsou neustále plně obsazena a mají spoustu sponzorů. Nebo by mohla být financována z rozpočtu na turismus. Pokud dotace rozdělíme jinak, pokud velká divadla, opery a akce jako “Salzburg Festival” dostanou méně, pak můžeme podpořit více menších, možná živějších projektů.

Co je dnes podporováno nejštědřeji, jsou tradice 19. století a Vídeň samotná se stává jedním velkým muzeem. Všichni ti lidé s mozartovskými parukami v centru, kteří nutí lidi koupit si lístek na koncert Mozartovy hudby, to je šílené! Běhají snad takto po Praze nějaké za Kafku převlečené postavičky? Ani někteří lidé v kultuře ale nejsou ochotní uznat, že jiná distribuce peněz je nutná. Říkají, že rozpočet je potřeba navýšit jako celek. Myslím ale, že tím by se nic nevyřešilo. Musíme mít také stále na paměti, že tam venku je mnoho lidí, kteří by se rádi pustili do nových, zajímavých projektů…

Představuje Depot nějaký politický názor, nebo je jako instituce vždy neutrální? Jde spíše o prostor pro akademickou, teoretickou debatu, nebo pro aktivismus? Nejsme neutrální. Také je nám to často vyčítáno: říká se, že pokud je náš provoz financován z veřejných zdrojů, měli bychom být politicky neutrální. Podle nás ale nemusíme, neboť jednak existuje mnoho veřejně podporovaných institucí, které jsou velmi blízko nějakému politickému názoru či straně, a druhak by z těchto prostředků měly být podporovány co nejrozmanitější postoje. Když organizujeme akce věnované politice, nezveme jen jednu stranu, a to je pravicová strana, kterou jsem už zmínila, FPÖ.

Vedle teoretiků či akademiků zveme i aktivisty. Ve skutečnosti se to překrývá: naše publikum je často akademické, ale současně aktivistické. V příštím roce se chceme zaměřit i na další skupiny, například na učně, kteří se ve své práci nějakým způsobem zabývají uměním. Rádi bychom s těmito mladými studenty mluvili o jejich zájmech, o tom, co pro ně umění představuje a jestli se mu věnují i ve svém volném čase.

Reaguje Depot spontánně i na aktuální problémy, které jsou intenzivně diskutovány ve Vídni či v Rakousku v určité chvíli? Před nějakým časem tomu tak bývalo mnohem častěji než dnes. Aktuálně je program úplně plný, máme tu nějakou akci téměř každý den. V budoucnu bychom ale zase rádi ponechali nějaké dny volné, abychom mohli spontánně reagovat, protože o některých tématech je opravdu třeba diskutovat bez časové prodlevy. Možná by byla potřeba ještě jedna podobná platforma, jako je ta naše, neboť dostáváme obrovské množství návrhů na diskuse a prezentace.

V poslední době bylo v Depotu poměrně hodně prostoru věnováno tématu nacismu a druhé světové války. Myslíš, že tato část historie je stále traumatem pro rakouskou společnost a je stále tendence ji tabuizovat? Neřekla bych, že je to tabu, naopak jde o přijímanou součást našich dějin. Spousta lidí si vlastně dokonce myslí, že to nebylo tak špatné... Na druhou stranu, někteří lidé stále věří, a já jsem se to tak ještě učila ve škole, že Rakousko bylo první obětí. I když to později, alespoň oficiálně, přestalo být interpretováno tímto způsobem.

Je to nicméně stále nesmírně nepopulární téma, lidé si nepřejí, aby jim to bylo připomínáno a říkají “tak už toho bylo dost, už to nechme plavat”. Mladá generace má už mnohem jasnější obrázek o rakouské národně socialistické minulosti, televizní vysílání a výukové programy na to mají rozhodně velký vliv. Ale ten starý způsob čtení historie je stále alespoň podvědomě přítomen a čas od času vyplave na povrch.

Je to také pořád velmi složité, co se týče antisemitismu. Lze mnohé kritizovat na izraelské politice, ale problém je, že v Rakousku automaticky platí, že “Izrael” rovná se “Židé”. A někteří lidé cítí zadostiučinění, že konečně mohou Izrael, tedy Židy, oficiálně kritizovat.

Pak je tu samozřejmě ten každodenní rasismus, který zažíváme úplně všude. Přistěhovalci jsou obviňováni ze všeho. Nezáleží na tom, kam přijdeš, lidé o tom mluví zcela otevřeně a nahlas, jsou o tom přesvědčeni a předpokládají, že jsi stejného názoru.

Část programu je také zaměřena na problematiku feminismu. Když se podíváš na akademickou a kulturní scénu Vídně, je podle tebe v institucích dostatek žen a mají stejné podmínky jako muži? Je pravda, že v akademických a uměleckých institucích je čím dál tím více žen na vedoucích postech, ať už je to Kunsthistorisches Museum, Belvedere, MuMoK, Kunsthaus Wien, Akademie výtvarných umění nebo Národní knihovna… Vyvíjí se to tedy správným směrem. Například svět klasické hudby je však zcela ovládán muži. A obecně, Rakousko je dobře známo pro velké rozdíly mezi platy žen a mužů za vykonávání téže funkce. Stále se také objevují debaty, které odhalují podvědomé napětí, co se týče rovnosti pohlaví. Bylo to nádherně vidět, když byl změněn jeden verš národní hymny tak, aby byl gendrově neutrální. Originální verš “Heimat bist du großer Söhne” (“domov velkých synů”) byl změněn na “Heimat großer Töchter und Söhne” (“domov velkých dcer a synů”). Následovaly obrovské protesty a projevy hrůzy: jak může být jen tak změněna národní hymna?! Tradice jsou v Rakousku nedotknutelné.

Stále je tu spousta problémů, jež je třeba řešit, ale feminismus pořád zůstává takřka sprostým slovem pro část akademického světa… Proto vzniká hodně ženských asociací: feministické vědkyně se sdružují a budují sítě, aby mohly komunikovat jedna s druhou. V Depotu například pravidelně probíhají akce ženského filmového sdružení.

foto: Klára Stolková

______________________________________________________________

Martina Reuter (*1959) vystudovala produktový design na Vysoké škole uměleckoprůmyslové ve Vídni. Několik let po absolutoriu se začala zabývat především teorií umění a organizací nejrůznějších kulturních akcí. Spolu s Katharinou Gsöllpointner například v 90. letech ve vídeňském Freihausu uspořádala sérii debat s názvem Video Brunch věnovaných videoartu. Poté, co strávila několik let v Berlíně, se v roce 2004 stala ředitelkou Depotu. Martina Reuter je rovněž členkou rakouské umělecké skupiny WochenKlausur, která se zabývá participativní uměleckou praxí a politickými či společenskými tématy.

______________________________________________________________

ENGLISH VERSION