Obrazy z Čertovy postele

Renesanční dům, v němž galerie sídlí, slavnostně zahajuje svoji další etapu výstavou jihlavského rodáka Jiřího Příhody, která odhaluje dosud skryté kořeny tvorby, jež se později rozrostla do prostorové velkorysosti a myšlenkové suverenity. Na rozdíl od známých instalací či environmentů se zde setkáváme s výběrem velmi osobních děl, která vznikala právě v oblasti Vysočiny a Jihlavy. Jejich paměť v sobě nese hutnou atmosféru místa, vzpomínky z mládí i energii prvních uměleckých pokusů. K orientaci v tomto časoprostoru pak slouží pětice audioprůvodců, kdy nám každá ze stop nabízí odlišné perspektivy, mezi nimiž lze libovolně přeskakovat nebo je postupně procházet všechny. Je tedy na nás, zda si vyslechneme některý z hlasů, nebo setkání s dílem ponecháme beze slov. Každé takové našeptávání totiž do jisté míry přehlušuje bezprostřední zkušenost a spolu s ní i ničím nerušené vnímání. Právě takový problém může představovat technologie AI videí, která sice ukazují spektakulární obrazy, ale zároveň přivírají brány naší představivosti.

Expozice Jiří Příhoda: 80. léta začíná v přízemní místnosti, jejíž původní zamřížovaná okna ustoupila prosklenému parteru s průhledem do ulice. Zde se vedle časové osy, která mapuje tvorbu autora z 80. let, nejprve setkáváme s kresbami a grafikou Jana Papeže – Příhodova alter ega, pod nímž nějakou dobu působil v letech, kdy dokončoval „Hollarku“ v Praze. Jak ale sám v audiokomentáři říká, z města ho to táhlo do krajiny, a tak jeho rané dílo vyrůstá spíše v lesích a skalách blízko Lovětína, kam o víkendech jezdil za dědečkem. V jedné ze dvou autorských audionahrávek k nám promlouvá syntetický hlas tehdy pětadvacetiletého umělce, který napřímo a bez zábran povídá o tom, jak se v půlce osmdesátek cítil a nad čím zrovna přemýšlel. Můžeme tak slyšet i vidět, jak už ve studentských pracích vystupuje na povrch jeho posedlost přesností, cit pro nejmenší detail i soustředěný pohled, jenž neustále pozoruje strukturu světa a pečlivě zachycuje napětí okolního prostoru. Příhodovi se otevírá nová skutečnost a spolu s ní i možnosti, jak z přírody učinit víc než jen pozadí, před kterým se dá volně pohybovat a tvořit. Naproti tomu společenská svoboda v časech, kdy se jeho dílo přesouvá z papíru do samotné krajiny, téměř neexistuje, neboť cokoliv nekonformního a ideologicky nevyhovujícího je brzy pod dohledem státního aparátu. Proto výstava nabízí i pohled z odvrácené strany – dramatickou promluvu fiktivního vyšetřovatele StB, který experimentální tvorbu posuzuje prizmatem normalizační kontroly a postupně kompletuje vymyšlenou složku. Lana omotaná kolem stromů, balíky slámy protínající rozvlněné pole i skalní reliéf s precizně vymezeným blankytně modrým čtvercem se z uměleckých zásahů rázem proměňují v usvědčující důkazní materiál.

Právě ve vrstvení či střetu rozličných pozic se naplno projevuje výstavní koncept Lucie Nováčkové. Ta společně se Štěpánem Kleníkem, zakladatelem studia Brainz, a samotným autorem iniciovala vznik interaktivní webové audiomapy, která skrze výpovědi jednotlivých aktérů dynamicky otevírá další roviny vnímání a překračuje sevřený galerijní výklad. Z hlavní kurátorské linie, vytyčené jak na zdech, tak v audioprůvodci, totiž může divák kdykoliv snadno uhnout. Třeba k reflexi dnešního Příhody, který své rané pokusy s odstupem čtyřiceti let glosuje a poodkrývá nám to, co se do hlavního textu nevešlo. Obzvlášť působivě funguje v této zvukové choreografii i linka určená dětem. Ačkoliv se ptá jednoduše a zdánlivě naivně, míří přímo k podstatě věci a vnáší do celku vítanou nezatíženost. V několika variantách si tak každý najde, co ho zrovna zajímá. Na druhou stranu, tato polyfonie dokáže diváka i snadno zahltit. V neustálém přílivu cizích výkladů pak člověk může zapomenout přemýšlet a ztratí přirozený kontakt se samotným dílem. To si ale naštěstí dokáže získat pozornost zpátky.

Ve vzdušném prostoru centrálního schodiště se totiž pod dochovanou renesanční freskou s motivem andělů vznáší geometrická konstrukce obrovského draka. Artefakt, jehož prostřednictvím se Příhoda na vrcholu Havlova kopce pokoušel spojit nebe se zemí. Vertikální osou mezi člověkem a kosmem se měl stát napnutý vodivý drát zasažený elektrickým výbojem z bouřkových mraků. Vydařený pokus mohl klidně přihodit autorovi smrt. Obloha se ale uzavřela a blesk nikdy neudeřil.

Napětí samotné akce zpřítomňují až fotografie, jimiž umělec zaznamenával i svoje další intervence v lesích nedaleko hradu Roštejn. Právě skrze ně v druhém patře galerie vstupujeme do racionálních rituálů na nedaleké skále zvané Čertova postel, kam se autor dlouhá léta instinktivně vracel. Žulový masiv v Sochařském parku Roštejn – jak Příhoda místo později nazval – tak představuje ohnisko jeho rané tvorby i nepřítomné těžiště jihlavské výstavy, k němuž gravituje zbytek instalace. Vystavené snímky totiž dokumentují celou škálu uměleckých gest vykonaných v těsné blízkosti skalního bloku a jsou dnes jediným prodloužením jinak krátké existence těchto činů. V sérii Malby, které jsem nikdy neviděl je fotografie dokonce podmínkou možnosti vzniku, jelikož se kresba světlem na kamenném reliéfu stává čitelnou jen díky dlouze otevřené závěrce fotoaparátu. Dílo se tak neuzavírá do fyzického objektu, ale osciluje na rozhraní hmotné reality, zachyceného obrazu a mentální konstrukce.

Podobný princip najdeme i v závěrečné části expozice, věnované monumentálním architektonickým konceptům, které vznikaly od poloviny 80. let, když byl Příhoda uvězněný v bezčasí kasáren. Ve svých představách tehdy utíká až za hranice Evropy a začíná promýšlet gigantické struktury, jež posouvají lidské měřítko do zcela nadlidských rozměrů. Mezi nimi vystupuje návrh negativního jehlanu, vytesaného hluboko do horského hřebene, jehož zlomek je fyzicky přítomen i v jednom ze sálů galerie. Tato site-specific instalace nás staví před pouhých osm z plánovaných 1133 schodů, které vedou středem stereometrické prázdnoty a naznačují, jaký horizont by se za plnou délkou mohl otevřít. Dimenze zde přestává být pouhým výpočtem na papíře a stává se bezprostřední skutečností zakotvenou v prostoru. Radikální řez hmotou rozkrývá a navozuje Příhodovu geometrickou spiritualitu či jakési analytické posvátno, které nevychází z mystických symbolů, ale z absolutní úhlové přesnosti a přesahující velikosti.

V ostrém kontrastu k fyzické zkušenosti však stojí způsob, jakým výstava dokresluje neuskutečněné vize. Některé z nejambicióznějších projektů jsou totiž simulovány prostřednictvím generativního videa vytvořeného umělou inteligencí, která Příhodovy plány převádí do fotorealistických záběrů v neexistující krajině. Vizualizace, přestože vypadají skvěle a do expozice zapadají naprosto přirozeně, mohou ale působit podvratně směrem k tomu, co se výstava snaží otevírat: Tím, že návštěvníkovi nabízejí hotový a definitivní obraz, uzavírají prostor jeho vlastní imaginaci, a plastický pocit majestátnosti se tak paradoxně zplošťuje do pouhé fotogenické scenérie na obrazovce.

Právě zde se ukazuje, že některé věci fungují možná nejsilněji v meziprostoru papíru a divákovy mysli, tedy v rovině konceptuální. Kromě této technologické senzace, která fenomenologicky laděný koncept oslabuje, ale drží výstava pohromadě s naprostou jistotou. To podstatné, co jihlavská galerie po rozsáhlé renovaci přináší, je kurátorsky suverénní dialog se současným uměním a přirozený návrat „Jihlaváka z Nového Mexika“ na rodnou půdu. Znovuzrozená galerie ukazuje, že silné a odvážné projekty dnes rozhodně nenajdeme jen v metropoli.

Jiří Příhoda / 80. léta / kurátorka: Lucie Nováčková / Oblastní galerie Vysočiny – Komenského 10 / Jihlava / 26. 9. – 31. 12. 2026

Foto: Archiv OGV