Po pandemii: Edukační aktivity jako laboratoře

Co se stane, až budou umělecké galerie a muzea znovu otevřená návštěvníkům? A vrátí se „stará normálnost“, nebo bude vše vypadat nějak jinak? Poprosili jsme vedoucího programového oddělení Národní galerie Praha Oldřicha Bystřického o zamyšlení nad tím, jak pandemická omezení ovlivní blízkou budoucnost edukačních aktivit nejen v NGP.

Claude Monet, Dámy v květinách, 1875, olej na plátně, 175 × 130 cm, NGP

Po pandemii: Edukační aktivity jako laboratoře

Myslím, že touha po kontaktu s materiálním originálním dílem je příliš silná, než abychom se jí vzdali nebo se spokojili s jeho různorodými reprodukcemi. Zároveň však vzroste význam galerijních online sbírek a jejich prezentace budou směřovat od formy online katalogu k sofistikovanějším a imerzivnějším formám. I kdybychom prezentovaná díla nikdy fyzicky nespatřili, nepůjde o novou situaci – od vynálezu reprodukčních technik, které se navíc stále zdokonalují, jsme v našich životech provázeni množstvím obrazů (reprodukcí), které odkazují k fyzicky existujícím uměleckým dílům, jež jsme třeba nikdy na vlastní oči nespatřili. Když si vzpomenu na své studium umění, je docela možné, že jsem většinu děl, o kterých bych řekl, že vím (tuším), jak vypadají, nikdy živě neviděl. Přesto je jejich zprostředkovaná přítomnost důležitá.

V posledním roce se etablovaly různorodé formy online zprostředkování umění a vzdělávání – například metodicky koncipované tvůrčí výzvy s návrhy aktivit, inspirovaných konkrétními díly, které lze dělat v domácích podmínkách či v podmínkách distančního vzdělávání, nebo různé podoby online a video konferencí, diskusí a přednášek, jejichž výhodou je možnost zhlédnout je i mimo čas původního konání, nebo formy online seminářů a webinářů, obsahujících přímou participaci. Věřím ale, že jakmile to situace dovolí, dojde k návratu fyzického kontaktu s uměním a také se postupně vrátí zájem o živé edukační programy. Už na podzim jsme si vyzkoušeli onen přechodný stav: skupiny maximálně do deseti osob včetně lektorů, veřejnosti otevřené programy se vlastně nedaly dělat vůbec, bylo třeba evidovat kontakty kvůli trasování a některé náročnější typy akcí – třeba výtvarné herny – se, s ohledem na náročnost přípravy a velkou nejistotu, vůbec nevyplatilo nabízet. Návrat tedy určitě bude postupný a obava u lidí jistě bude hrát roli.

Poptávka po edukačních programech navíc byla – a myslím, že stále bude – nerovnoměrně rozložená v čase (většina školních programů musí probíhat dopoledne, akce pro veřejnost jsou naopak často pouze o víkendech), což klade na galerie velké nároky, především ohledně flexibility a schopnosti vyhovět potřebám návštěvníků. Zároveň to však přináší i nejistotu pro množství edukátorů a edukátorek, kteří tyto programy fyzicky realizují.

Sezónnost a velké výkyvy v četnosti jednotlivých programů jsou limitující faktory většího etablování galerijní edukace jako profese. Pro stabilnější zázemí jak jednotlivých edukátorů a edukátorek, tak oboru a jeho perspektivy by bylo nutné navýšit významně (násobně) počty pracovních pozic a nastavit specifickou podobu rozvrhu realizace edukačních programů a příprav na ně, které by mohly být například obdobou učitelských úvazků na školách, ve kterých je jasně definován minimální počet hodin, který je odučen, a také garantovaný čas na přípravu. Na rozdíl od škol však programy ze značné části rozvržené dle požadavků objednavatelů nemají pevné časy a cykličnost. Úskalím je také v českém prostředí rigidní představa, že vzdělávání probíhá pouze ve školách, a muzea tak stojí stále v jejich stínu. Pozice edukátorů a edukátorek tak není příliš rovnoprávná jak z hlediska pracovního zázemí, tak platového ohodnocení, které je nyní v kulturní oblasti stále nižší než ve školství, a s navyšováním platů pedagogů se tento rozdíl nadále zvyšuje.

I po otevření galerií však jistě přetrvají úspěšné formáty distanční edukace, jejichž nový potenciál je oslovení publika, které do kamenných galerií nemůže přijít – z ekonomických, časových, zdravotních, geografických či jiných důvodů. Pandemie by tak mohla být katalyzátorem změny – většího zpřístupnění umění v regionech, mimo současná centra či mimo stávající skupiny obvyklých návštěvníků anebo v neobvyklou dobu. Jistě se to nestane samo od sebe a tento nový dosah bude třeba podpořit novou dramaturgií, metodikou i marketingovými kampaněmi. Mám na mysli například (zatím zcela mimo naše možnosti) imerzivní využití multimédií na vybraných dílech, opravdu multimediální, nejen práce s digitálními obrázky a fotkami. Reálnou otázkou pro nás například je, jak pracovat se školními skupinami distančně tak, aby to bylo pro studenty a děti zajímavé, zároveň samozřejmě narážíme i na limity technického vybavení atp.

Je otázkou, zda návštěvníci budou nyní v galeriích hledat něco jiného než dosud. Stanou se muzea umění místem společenské terapie? Mohla by posílit tuto společenskou roli? Mohla by být více než dosud místem léčby jedinců i společnosti? Přinesou povznesení a uklidnění, krásu, inspiraci, fantazii, prostor pro transcendentní zážitky, meditaci o pomíjivosti věcí a jistot, docenění vzácnosti přítomnosti? Budou vnímána jako místa bezpečí? Či bezpečného znejistění?

Bude však kultura nadále dostupná a jak tedy zpřístupnit nevyčíslitelné hodnoty za co nejmenší peníze? Podle zpráv o zhoršení ekonomické situace je zřejmé, že pro řadu lidí může být v blízké budoucnosti ještě méně dostupná než doposud. Je nutné se zamyslet nad snížením ekonomických bariér v dostupnosti nevyčíslitelných kulturních hodnot, které veřejné kulturní instituce spravují. Malé ani velké instituce však nelze provozovat s nulovými náklady, a ve finále je tak nutné nalézt dostatečné zdroje, které umožní provoz včetně edukačních aktivit. Jejich význam při naplňování poslání galerií by měl být zohledněn i v rozpočtech institucí, aby neležely veškeré náklady na návštěvnících, z jejichž účastnických poplatků se tyto aktivity hradí. Má-li být alespoň částečně zachován individuální přístup, v edukaci nezastupitelný, spolu s důstojnou odměnou edukátorů a edukátorek, může se cena programů dostat tak vysoko, že již nebude široké veřejnosti přístupná. Dostupnost umění a kultury by měla být státem garantována, nikoliv považována za zbytnou nadstavbu. Jinak se existence kulturních institucí míjí zčásti účinkem.

Galerijní edukace, jejíž tradice je v českém prostředí již více než půl století dlouhá, se postupně systematizovala a rozšiřovala. V posledních patnácti letech jsme svědky ještě sofistikovanějších a intenzivnějších aktivit, zahrnujících metodicky propracované tvůrčí programy, podněcující umělecký rozvoj všech generací.

Mimo uspokojivý růst tohoto oboru, který naplňuje jeden z hlavních pilířů poslání veřejných galerií – a sice vzdělávání –, se ukazuje, že tyto činnosti spotřebovávají a produkují také velké množství materiálu. Svoboda tvůrčího experimentu a používání netradičních technik na jedné straně přinášejí kvalitnější naplňování edukačních cílů, na straně druhé se však tyto experimenty často rychle stávají odpadem. Téma recyklace se sice ve výtvarné výchově objevuje již dlouho, často však mívá esteticky pochybné formy, jako jsou například výtvory z PET lahví či jiných obalů, které více než recyklovatelnost zpřítomňují ekologickou problematičnost tohoto materiálu. Ve výtvarné výchově a galerijní edukaci blízké budoucnosti je třeba uplatnit sofistikovanější přístupy, které budou ukazovat i etický rozměr tvorby a cit pro práci s materiály, které mohou být skromné, šetrné, obyčejné a skutečně recyklovatelné.

Třeba se také objeví galerie, které budou mít pro edukační účely k dispozici zahrady, které nebudou pouze pobytové a aranžované jako parky, ale budou poskytovat prostor pro občerstvení či pěstování materiálů a plodů použitelných také pro edukační programy. Nebo by s podobnými zahradami mohly instituce úzce spolupracovat a manifestovat tak sounáležitost člověka, umění a přírody. Nepovedené nebo nechtěné výtvory účastníků by se mohly stát součástí kompostu a po čase opět přeměnit v živnou půdu. Anebo se vypaří jako voda.