Slza a dvourozměrná těla

Galerie Fakulty umění (GAFU) v Ostravě vznikla v roce 2018, teprve od roku 2023 však začala realizovat své projekty v adekvátních výstavních prostorách nově postavené budovy v univerzitním kampusu Černá louka. Minimalistická stavba navržená architektem Kamilem Mrvou totiž mimo koncertní sál, učebny a ateliéry disponuje také dvoupatrovou galerií o rozloze přibližně 220 m². Kurátorka Kateřina Štroblová vyzdvihuje v koncepci galerie nejen zaměření na projekty reprezentující Fakultu umění Ostravské univerzity, ale také spolupráci na projektech s externími umělci, umělkyněmi či institucemi. S ohledem na to je od roku 2024 vyhlašován open call na umělecký či kurátorský projekt, který je určen pro tvůrce z Česka i ze zahraničí. Vítězkami prvního ročníku se staly čerstvé absolventky AVU Lucie Rosická z ateliéru Malba 4 Marka Meduny a Petra Duba a Jana Svobodová z ateliéru Socha 2 vedeného Tomášem Hlavinou a Jimenou Mendozou.

Janu Svobodovou a Lucii Rosickou pojí přátelství a do open callu ostravské Fakulty umění se tedy rozhodly přihlásit společně. Po loňské výstavě Plané plody přímo na půdě AVU, na které prezentovaly své diplomové práce, jde o jejich druhý společný projekt. I na ostravské výstavě nazvané Vrstvy příběhů, jejíž kurátorkou je Kateřina Štroblová, autorky použily díla z diplomových prací, ale rozšířily je o další artefakty. Lucie Rosická zde prezentuje závěsné textilní reliéfy a obrazy a Jana Svobodová kombinuje závěsné obrazy se skleněnými objekty, které instaluje na podstavcích ve volném prostoru. Z hlediska umělecké techniky a formy tak tyto vizuální umělkyně obývají zcela odlišné světy a liší se také příběhy, které vyprávějí. I přesto nemají žádný problém se prolínat a doplňovat.

Jana Svobodová zde prezentuje výsledky uměleckého výzkumu, který je zaměřen na hledání univerzální bezeslovné formy dorozumění. Tou jsou pro ni slzy, produkt emocí, který nezná kulturní ani individuální odlišnosti. Svobodová svůj výzkum realizuje v médiu skla, se kterým se měla možnost blíže seznámit při své stáži na pražské UMPRUM v ateliéru Ronyho Plesla a Kláry Horáčkové. Umělkyně se slzami pracuje jako s médiem, které je zachycováno a transformováno do abstraktních struktur, které by ve své tvarové nahodilosti a křehkosti měly poskytovat divákovi možnost projekce osobní emoční komplikovanosti. Výstupů pak Svobodová dosahuje skrze historickou a v současnosti již prakticky nepoužívanou sklářskou techniku ledování, při níž sklo skutečně připomíná tříšť zmrzlé vody. Tavené kusy skla pak brousí do dokonale hladkých a světlo lomících objektů a také proškrabává zrcadla, která jsou doplňována skelnou hmotou.

Lucie Rosická pracuje ve své tvorbě primárně s textiliemi. Látky vyplněné vatelínem prošívá na šicím stroji, případně ještě doplňuje korálky, krajkami, flitry či barvou nanášenou stříkací pistolí. Tématem její dosavadní tvorby je především ona sama. Lucie Rosická jako žena, která chtěla být modelkou, jako žena vyrovnávající se s poruchami příjmu potravy, jako žena zabývající se fenoménem sebeprezentace skrze sociální sítě a také jako žena, která nás postupně konfrontuje s nejrůznějšími záhyby intimity svého života. Rosická se pokouší balancovat na hraně mezi dekorativní banalitou a emoční či existenciální spletitostí, a také proto je spojení její práce s uměleckým výzkumem Jany Svobodové možné a oboustranně výhodné.

Soustředění se na intimní emoční svět nicméně není tím jediným, co obě vizuální umělkyně spojuje. Obě také v rámci současného vizuálního umění následují stejný trend a tím je příklon k tradičním technologiím či řemeslným dovednostem. K produkci fyzických artefaktů, jejichž komunikační schopnosti se do značné míry opírají o vizuálně-estetické kvality. A právě fyzická přitažlivost a haptičnost objektů jsou nakonec tím nejintenzivnějším, čím výstava disponuje. Daleko problematičtější se totiž tvorba obou umělkyň začne jevit ve chvíli, kdy do hry vstupují otázky dynamiky mezi formou a obsahem.

Je naprosto nezpochybnitelné, že témata, která Lucie Rosická zpracovává, jsou relevantní, svojí podstatou komplikovaná a v životě mnoha lidí stěžejní. Jde o fenomény, se kterými se lze velmi snadno identifikovat. Zároveň jsou to ale témata, která byla již tolikrát recyklována, že pouhé zmocnění se jich, vyřčení a vizualizace již nedokáží být funkční strategií. Ano, všichni víme, že lidé na sociálních sítích prezentují svá postprodukovaná těla, a víme, jak destruktivní dopad to může na naše životy mít. Víme, že každý z nás je ve svém běžném životě se svým tělem vystaven řadě disharmonií a že i z tohoto běžného života se v digitálním prostoru stala komodita. A také víme, že zobrazování sexu se nikdy neomrzí. Problémem tvorby Lucie Rosické ale je, že navzdory interpretačnímu a významovému potenciálu zmíněných témat jsou její produkty poněkud dvourozměrné. Jejich základní dynamika je založena na kontrastu použitého materiálu a techniky prošívání jako určité formy kresby a zobrazeného tématu. Dekorativnost a explicitnost tady ale zatím nevedou k noření se do nejednoznačnosti, pouze k rychlému uspokojení po konzumaci a marnému hledání důvodů, proč tento zážitek opakovat.

S jistým druhem formalismu se ostatně potýká také Jana Svobodová. Její experimenty se sklem jsou vizuálně zajímavé, umělkyně disponuje schopností velmi citlivé práce s aplikací abstraktních forem a využití fyzického potenciálu hmoty, se kterou pracuje. Ale v okamžiku, kdy překročíme hranici, kdy tyto objekty přestaneme vnímat pouze jako výsledky sklářského řemesla a designu a zaměříme se na formulaci problému, který si umělkyně předsevzala zkoumat, situace se stává poněkud nepřehlednou. Prakticky se není o co opřít a jen těžce se hledají proměnné pro rovnici vedoucí k avizované hře mezi formou a obsahem. Nakonec nezbývá než se vrátit o krok zpět a alespoň sledovat, jak zajímavě se dá se sklem ve volném umění pracovat.

Výstava Vrstvy příběhů je především prezentací dvou nedávných absolventek vysokého uměleckého školství. Je dokumentací procesu uměleckého formování se všemi jeho pozitivními i negativními aspekty. Je dokladem skutečnosti, že zákonitosti uměleckého provozu se ani zdaleka neřídí výše uvedenými výhradami, neboť momentální úspěch Lucie Rosické na uměleckém trhu je neoddiskutovatelný. Bez ohledu na to, jak a jestli se bude tvorba Jany Svobodové a Lucie Rosické vyvíjet, je zejména pro budoucí profesní život studentů a studentek ostravské Fakulty umění důležité a inspirativní, aby GAFU takovýto typ projektů do svého programu zařazovala dál.

Lucie Rosická & Jana Svobodová / Vrstvy příběhů / kurátorka: Kateřina Štroblová / GAFU / Ostrava / 2. 10. – 6. 11. 2025

Foto: Tomáš Knoflíček