Pro krásu umění a slávu Googlu

Kdo vytěží velká kulturní data? Tak by mohl znít podtitulek komentáře Lukáše Pilky, který je věnován digitalizaci muzejních sbírek a online zpřístupnění kulturních artefaktů. Jak v současnosti vypadá a jak by mohlo takové webové rozhraní galerií a muzeí vypadat? A v čem je narůstající monopol programu Arts & Culture od Googlu problematický? 

Cyril Diagne & Nicolas Barradeau, Free Fall, 3D vizualizace kulturních velkých dat, 2017. Zdroj: Google Arts & Culture Experiments

Pro krásu umění a slávu Googlu

Pomyslnému žebříčku nejzbytečnějších svazků v mé knihovně vévodí dvanáctidílná série Dějin umění od Josého Pijoana. Kdysi praktická pomůcka poskytující rychlý vhled do výtvarné historie, od starověkého Egypta až po postmodernu, ztrácela postupem času svůj význam a stávala se stále méně a méně potřebnou. To se v praxi projevovalo nejen rostoucí vrstvou prachu na obálkách, ale i postupným přesouváním na hůře přístupné police, až se jednoho dne celý soubor ocitl úplně pod stropem tři a půl metru vysokého pokoje. Co zapříčinilo konec slávy dříve nepostradatelné série? Zcela nepřekvapivě to byl internet. Podobně jako u jiných děl encyklopedického charakteru se i u Pijoana ukázalo, že hledat přehledové informace na listech papíru je zoufale zdlouhavý proces, zato napsat klíčové slovo do Googlu je mnohem praktičtější. Výsledek získáme rychleji, informace jsou obsáhlejší a často zde najdeme odpovědi i na velmi okrajové otázky. Dozvíme se zde mnohé nejen o athénském Parthenonu a florentských mistrech, ale i o kapličce za domem a místním lidovém malíři.

Co když ale budeme chtít jít více do hloubky? Co když nás blíže zajímá práce určitého umělce, skupiny či školy nebo konkrétní téma a jeho reflexe ve výtvarném umění? V takovém případě nás cesta dříve nebo později zavede ke sbírkám výtvarných muzeí a k dílům, která se v nich ukrývají. Jak se k nim ale dostat, když jen mizivý zlomek prací je přístupný v expozicích? Jaký je obvyklý postup pro nahlížení do depozitáře?

Dnes, podobně jako v dobách Františka Josefa I., musíme nejdříve napsat správci kolekce, požádat ho o soupis děl odpovídajících našim požadavkům, a objeví-li se na seznamu položka vzbuzující naší zvědavost, požádáme jej o schůzku a návštěvu skladových prostor, kde je uchovávána. Po další korespondenci a vyplnění sady formulářů se po několika dnech či týdnech nakonec opravdu dostaneme až k samotnému kulturnímu artefaktu. Budeme se na něj moct podívat a v nestřeženém okamžiku snad i udělat jeho fotku. Celý proces poté několikrát zopakujeme, dokud nezískáme pocit, že jsme v daném muzeu již prozkoumali vše potřebné. A poté se přesuneme k další instituci.

Mohlo by to jít ale i jinak. Nejpozději od začátku milénia začaly i v českém prostředí sílit snahy o postupnou digitalizaci a zpřístupnění výtvarného umění. Objevily se programy a metodiky pomáhající muzeím prezentovat své kolekce online, vznikl Registr sbírek výtvarného umění pod CITeM, portál eSbírky Národního muzea nebo nejnověji služby Národní galerie Praha a Moravské galerie v Brně postavené na technologii od lab.SNG (digitalizační centrum Slovenské národní galerie). „Důvod k radosti“, chtělo by se říci. „Příčina zklamání“ je však nutno napsat. Prakticky všechny tyto projekty (s čestnou výjimkou Moravské galerie) selhávají už v tom nejzákladnějším – v počtu publikovaných děl. Národní galerie, která dle Centrální evidence sbírek pečuje o 398 444 předmětů, zpřístupňuje na svém webu 2 670 z nich, což odpovídá méně než jednomu procentu celkového rozsahu. Národní muzeum eviduje ve svých sbírkách téměř dva miliony (nejen) kulturně-historických artefaktů, avšak online jich je dostupných přibližně 60 tisíc (cca 3 %), krajské a městské galerie digitální reprodukce svých děl obvykle nepublikují vůbec, anebo pouze malé či zanedbatelné fragmenty.

Cyril Diagne & Nicolas Barradeau, Free Fall, 3D vizualizace kulturních velkých dat, 2017. Zdroj: Google Arts & Culture Experiments

Tím ovšem potíže nekončí. Kvalita reprodukcí bývá kolísavá a metadata nedodržují jednotný způsob formátování. Mnohem závažnějším problémem však je uživatelský prožitek, tedy způsob, jakým se v digitálním světě s uměním setkáváme. Ačkoliv se rozhraní jednotlivých portálů mezi sebou částečně odlišují, obecně se vždy jedná o základní katalog s filtrací položek, kde jediným výstupem je zobrazení stránky s konkrétním artefaktem a doprovodnými informacemi (případně s tlačítkem „stáhnout“, jedná-li se o volně šiřitelné dílo). Takový způsob snad (alespoň někdy) dokáže pomoct odborníkům, kteří přesně vědí, co hledají, ale s ohledem na širší publikum je zcela nevyhovující.

Online prezentace uměleckých děl v podání českých muzeí zkrátka neudělají žádný velký dojem. Nesnaží se vzbuzovat zájem o umění u širšího publika, neobsahují nápady a funkce, které by dokázaly posílit zkušenosti z fyzických expozic, nebo dokonce přilákat do galerií nové návštěvníky. Nevypráví příběhy, nepodněcují zvědavost a nesdílí emoce. Ve zkratce, práce s nimi je přibližně stejně povznášející jak listování telefonním seznamem. Je pozoruhodné, že kulturní instituce, mající tak bohaté zkušenosti s publikační činností, pořádáním výstav, přípravou vzdělávacích kurzů, lekcí pro děti, workshopů, prohlídek či zábavných programů pro návštěvníky svých budov, nedokážou něco podobného vytvořit i ve virtuálním prostředí. Nicméně, co nedokážou ony, rozhodl se napravit technologický gigant ze Silicon Valley.

Google Cultural Institute, kalifornská představa „muzea beze stěn“, v současnosti obsahuje přibližně 6 milionů digitalizovaných děl z více než tisíce světových institucí.[1] Samotná kolekce však není konečným výstupem, nýbrž základem řady dalších nástrojů a vyprávění. Navštívíte-li web artsandculture.google.com, vstoupíte do prostředí, které vás láká k prozkoumávání kulturní historie. Nabízí vám kurátorovaná témata poskládaná z nejrůznějších mediálních forem, 360stupňových interaktivních prohlídek à la Google StreetView nebo vysokodefiničních snímků děl – v jednu chvíli přiblížených až k nejjemnějším detailům a trhlinkám v krakeláži a vzápětí oddálených a odhalujících celkový pohled. Nachází se zde panoramatická videa a trojrozměrné modely architektury. Máte možnost procházet nejzajímavějšími expozicemi po celé planetě, skrze sofistikované rozhraní propojovat jednotlivé autory, díla, styly, historické osobnosti a dějinné události nebo vytvářet své vlastní kolekce podle vaší fantazie.

Cyril Diagne, Nicolas Barradeau & Simon Doury, t-SNE Map, mapa děl utříděná pomocí strojového vidění, 2018. Zdroj: Google Arts & Culture Experiments

Ambice Googlu však nekončí u online inscenací s kulturními artefakty v hlavní roli. Zřejmě nejzajímavější výstupy totiž najdete pod záložkou „experimenty“, kde se ukrývají tři desítky pokusů využívajících aktuální technologie k otevírání nových pohledů na umění. Jsou mezi nimi projekty aplikující rozšířenou nebo virtuální realitu, fotogrammetrické rekonstrukce historických areálů realizované pomocí dronů, automaticky generované síťové analýzy nebo schematické krajiny sestavené z digitalizovaných děl a utříděné pomocí strojového vidění. Zdá se tedy, že inženýři a designéři z Googlu dokážou zaplnit prostor tam, kde výtvarné instituce selhávají. Snad stačí jen chvíli počkat, než jejich roboti naskenují poslední sochu, vyfotí poslední obraz, propočítají dosud ukryté souvislosti a připraví tu nejlepší prezentaci kulturní historie. „Důvod k radosti“, chtělo by se říci. „Podnět k obavám“ je však nutno napsat.

„... to organize the world's information and make it universally accessible and useful“ („... utřídit světové informace a učinit je všeobecně přístupnými a užitečnými“) stojí v záhlaví stránky about.google. Cesta k tomuto cíli vede skrze shromažďování dat z internetových stránek, z historie vašeho prohlížeče, z polohy telefonů, ze souborů, které nahráváte na cloudová úložiště, a z e-mailů, co píšete. Zřejmě není pochyb, že záznamů o naší současnosti má největší technologická firma dostatek. Jak je to však s daty o minulosti? Za počátek digitálního věku se často považuje rok 2002, podle odhadů se jedná o okamžik v dějinách, kdy množství digitálních informací překonalo jejich objem uložený v tradičních médiích, v knihách, časopisech, elpíčkách, emcéčkách, véháeskách, na filmu, na papíru nebo třeba na kusu dřeva či na plátně. Pokud chtěl Google utřídit opravdu veškeré světové informace, musel se nutně obrátit i k těmto předdigitálním formám obsahu. Tak mimo jiné roku 2004 vznikla platforma Google Books snažící se o digitalizaci veškerých tištěných publikací a roku 2011 zmiňovaný Google Cultural Institute s obdobným cílem u kulturních artefaktů.

Velká data o kulturní historii zkrátka nejsou ukryta v chytrých telefonech, ale ve sbírkách tzv. GLAM institucí (Galleries, Libraries, Archives, Museums). Drtivá většina z nich leží nevyužita na zaprášených policích a čeká na prospektory, kteří transformují fyzická média do digitálních forem a následně z nich vytěží užitečné informace a nová poznání.[2] Komu se to podaří jako prvnímu, získá náskok a konkurenční výhodu. Nick Srnicek v knize Platform Capitalism uvádí, že v dnešní postindustriální ekonomice nemají nejdůležitější produkty materiální podstatu, ale jsou tvořeny skrze kulturní obsah, znalosti, vliv, pozornost nebo služby. Tomuto podnikání přitom dominuje nová skupina (zpravidla monopolních) firem, které nevlastní výrobní prostředky, ale disponují daty, s nimiž zároveň dokážou efektivně nakládat. Přitom platí, že čím více dat firma nashromáždí, tím více činností s nimi může realizovat, extrahovat více znalostí, poskytovat lepší služby, a tak v důsledku vygenerovat větší hodnotu pro své uživatele i akcionáře.

Porovnávání děl podle barev v programu Google Arts & Culture

Zisky plynoucí z databáze kulturních artefaktů přitom nemusí být na první pohled zřejmé. Na portálu Google Cultural Institute nenajdeme prodej vstupenek nebo „giftshopových“ suvenýrů, není tu návaznost na trh s uměním nebo reklama, která je jinak hlavním zdrojem příjmů této technologické korporace. Pro Google totiž není nutné, aby výnosy vycházely bezprostředně z konkrétní služby, jde mu o hodnotu celého ekosystému. Jde o to, aby jeho vyhledávací okénko představovalo ve vaší hlavě první volbu při pátrání po jakékoliv informaci. A to i přesto, že jen některá témata a některá klíčová slova této firmě vytvářejí příjmy.

Pravidla každé digitální platformy jsou přitom stanovována jejím vlastníkem, který má obvykle jen malou motivaci sdílet své hlavní zdroje. Tak je tomu i v případě Google Cultural Institute, který se s vámi nerozdělí ani o své nástroje, ani o nashromážděné databáze. Pokud byste například chtěli využít kolekci milionů digitalizovaných děl pro svůj vlastní výzkum, umělecký, kulturní nebo podnikatelský projekt, máte jednoduše smůlu. I přesto, že většina reprodukcí je formálně ve vlastnictví jednotlivých veřejných institucí, jediný, kdo má přístup ke kompletní kolekci, kdo ji může jako celek prezentovat, zkoumat či jinak libovolně využívat, je právě Google.

Co tedy mohou muzea dělat, aby zajistila spravedlivější přístup ke kulturnímu dědictví, s nímž bude moct dále pracovat kdokoliv bez rozdílu? Kromě důrazu na vlastní digitalizaci by měly dbát i na snadnou dostupnost a vytvářet tzv. otevřená data. O co se přesně jedná? Jak praví Wikipedie, jde o informace a záznamy zveřejněné na internetu, které jsou úplné, snadno dostupné, strojově čitelné, používající standardy s volně dostupnou specifikací, zpřístupněné za jasně definovaných podmínek, užití dat je spojeno s minimem omezení a jsou dostupná uživatelům při vynaložení minima možných nákladů.

Výše uvedená definice mimo jiné znamená, že pouhá publikace reprodukcí v rámci uživatelského rozhraní webových stránek sama o sobě nenaplňuje podstatu otevřených dat, ani v okamžiku, kdy je licenčně možné daný materiál dále využívat. Obrazové kolekce, jimiž musí návštěvník listovat „dílo za dílem“ a jejichž obsah není možné hromadně stáhnout v elektronické formě, nelze využít při dalším počítačovém zpracování. Zájemce je v takovém případě odkázán na (často zdlouhavé) vyjednávání s institucí o zpřístupnění databáze, anebo musí vynaložit značné úsilí při rekonstrukci datasetu z dostupných zdrojů. V obou případech se jedná o bariéru, která odrazuje od užití digitalizovaných sbírek.

Některé zahraniční sbírkotvorné instituce již na rozdíl od těch českých s otevřenými daty důsledně pracují. Navštívíme-li web newyorského Cooper Hewitt, Metropolitního muzea nebo amsterdamského Rijksmuseum, vždy v jeho rámci nalezneme nejen nachystané databáze, ale i nástroje, dokumentace a konektory usnadňující práci s nimi. Tvorba takových portálů je samozřejmě náročný úkol, se kterým si dokážou poradit jen některá muzea (viz situace na domácí scéně). Existuje však i jednodušší cesta, jak zpřístupnit kulturní dědictví širokému využití. Vede přes zastřešující organizace usilující o tvorbu a propojování otevřených digitalizovaných sbírek, například skrze projekt Europeana Collections iniciovaný Evropskou unií,[3] který nyní poskytuje více než 50 milionů různorodých kulturních artefaktů (nejen děl z oblasti výtvarného umění) ze sbírek evropských muzeí. Nebo přes iniciativy pod hlavičkou Wikipedie, Wikimedia Commons či WikiArt, které rovněž nabízejí rozsáhlé zdroje digitalizovaného umění k dalšímu využití a jejichž významná role ve zprostředkovávání kulturní historie by neměla zůstávat opomíjena.

Virtuální prohlídka galerií Uffizi ve Florencii. Zdroj Google Arts & Culture

Galerie, knihovny, archivy a muzea jakožto veřejné instituce uchovávající dědictví celé společnosti by měly usilovat o integraci svého bohatství do veřejných či otevřených platforem, kde se stává demokraticky přístupným zdrojem, nikoliv soukromou konkurenční výhodou. Měly by vytvářet podmínky, aby kdokoliv mohl s jejich daty zacházet a vytvářet skrze ně nový obsah a nové poznání. Ze všeho nejdříve by si ale tyto instituce měly důsledně uvědomit, že fyzické kulturní artefakty uzamčené v depozitáři jsou v roce 2020 přibližně stejně prospěšné jako stránky Pijoanovy encyklopedie. Obojí zoufale nedostupné a nepřístupné, ať už někde v temperovaném skladu, nebo na vzdálené polici tři metry nad zemí.

[1] Takto rozsáhlá množina dat přirozeně navádí k domněnce, že v ní budou zastoupena díla napříč všemi kontinenty a že se snad dokonce jedná o reprezentativní vzorek světového kulturního dědictví. Podíváme-li se ale na mapu zahrnutých sbírek, zjistíme, že evropská a severoamerická muzea představují drtivou většinu všech zapojených institucí a naopak z celé Afriky je zdokumentováno a zpřístupněno jen něco málo přes deset kolekcí. Co se týče naší lokální scény, k datu vydání článků zpřístupňuje část svých kolekcí prostřednictvím Google Cultural Institute 18 organizací z České republiky.

[2] Je třeba rozlišovat surová data od znalostí. Data mohou zahrnovat znalosti, ale není to nutná podmínka. Stejně tak může být komplikované extrahovat znalosti z dat.

[3] Z celkového počtu 50 milionů digitálních reprodukcí v Europeaně jich od českých institucích pochází necelých 35 tisíc, tedy přibližně 0,07 %.