Proč odvolat Knížáka

Profesorka Milena Bartlová píše pro Artalk, proč je podle ní Milan Knížák špatným ředitelem a proč by měl být odvolán. Jako ilustraci k jejímu článku jsme vybrali jedno z děl z výstavy Současný čínský akvarel (jaro 2005), o které dokonce i ředitel Veletržního paláce Tomáš Vlček říká, že byla především úlitbou čínské ambasádě.

Národní galerie v Praze vyrostla v obrovskou organizaci, která by měla spojovat dvě funkce, které jí ukládá moderní stát - uchovávat a prezentovat umělecké hodnoty minulosti, včetně zvláštní pozornosti věnované národnímu kulturnímu dědictví, a zároveň aktivně působit na scéně živého umění, včetně mezinárodní výměny. Taková kombinace je velice náročná a otevřená otázka, zda centralizace v jediné instituci je v naší konkrétní situaci tím nejlepším a nejefektivnějším nástrojem, by si zasloužila podrobný rozbor. Spojení obou funkcí vede k tomu, že kritika špatně fungujícího vedení přichází jak od mediálně viditelných aktivních umělců a kurátorů, tak i od méně nápadných historiků staršího umění.

Pouhé rozměry NG vedou k tomu, že v jejím čele může stanout jen velice vyhraněný typ osobnosti. Negativním dokladem je bezmála deset let působení konceptuálního umělce Milana Knížáka v jejím čele. Analýza dat a číselných údajů z publikovaných výročních zpráv poskytuje k tomuto tvrzení dostatek důkazů. I když čistě účetně se Knížákovu týmu podařilo stabilizovat hospodaření NG, nemůže toto být jediným kritériem úspěšnosti ústřední státní instituce v oblasti kultury a uměleckého dědictví. Výrazně a trvale snížená návštěvnost je důsledkem institucionální politiky, která se nezajímá o skutečně kvalitní aktuální výstavy, a výstavní aktivitu „simuluje" přesunováním stálých expozic (v poslední době 19. století) nebo „pronajímáním fasády", tj. produkcí výstav, které jsou plně financovány a organizovány externím subjektem (Rittstein, Sv. Václav). Akviziční politika je nahodilá a jiná ani nemůže být, jestliže systematicky spoléhá na mimořádné dotace a dary. Stále častěji se opakuje politicky riskantní jednání, kterým NG dodává chybějící legitimitu ekonomickým (Synot) i zahraničněpolitickým partnerům (výstava Čínský akvarel). Především na výstavní aktivitě v oblasti moderního a současného umění se neúnosně projevuje nadměrná Knížákova osobní zaujatost a nedostatek jeho vědeckého odstupu od problematiky. Vědecký potenciál pracovníků galerie se nápadně snížil díky odchodu řady významných uměleckohistorických osobností, což je patrno ve výkazu vědeckých publikací stálých zaměstnanců (grantové financování VaV v letech 2005-2007 se týkalo jen úspěšného mezinárodního projektu Slezko - perla v české koruně).

Přes jednotlivé nepopiratelně úspěšné akce je v delší perspektivě a celkovém pohledu zřejmé, že Milan Knížák využil v NG své schopnosti ke stabilizaci rozpočtu a kvantitativnímu rozšíření instituce o další historické stavební objekty. To ovšem stěží může být dostatečné a pouze podivnostem českého politického a veřejného života vděčíme za to, že přesto zůstal Milan Knížák ve své funkci tak dlouho. Ústřední státní instituce pro prezentaci výtvarného umění naléhavě potřebuje ve svém čele dynamičtější, otevřenější a odborně kvalifikovanější osobnost, která ji dokáže vrátit na mapu výtvarného dění v Evropě. NG a český kulturní život nepotřebují barvitou celebritu, ale vzdělaného a solidního partnera pro podobné instituce v ostatních zemích EU a ve světě. Nyní si ministr kultury konečně uvědomil, že odpovědnost za toto vše padá také na něj. Média zajímá jen Knížák, nesrovnatelně důležitější je ale nyní další osud Národní galerie. Dobré výsledky slibuje pouze otevřené mezinárodní výběrové řízení s komisí složenou z obecně uznávaných osobností z oblasti dějin umění i aktuální výtvarné aktivity, jejíž výrok bude zřizovatel respektovat.

Milena Bartlová (předsedkyně Uměleckohistorické společnosti)