Reakce Martiny Pachmanové a Kateřiny Svatoňové na otevření Uměleckoprůmyslového muzea v Brně

Martina Pachmanová a Kateřina Svatoňová, autorky výstavy Civilizovaná žena: Ideál i paradox prvorepublikové vizuální kultury, sepsaly komentář k vernisáži Uměleckoprůmyslového muzea, které po dlouhé rekonstrukci otevřela 27. listopadu Moravská galerie v Brně. Podle kurátorek je taková forma openingu v rozporu s kritikou patriarchální ikonografie, o níž usiluje právě výstava Civilizovaná žena.

Foto: Moravská galerie v Brně

Moravská galerie by si měla vybrat

Když se před dvěma měsíci v Moravské galerii v Brně otevírala výstava Civilizovaná žena: Ideál i paradox prvorepublikové vizuální kultury, kterou jsme autorsky připravily, mnozí si všímali toho, jak řada problémů doprovázejících složitý proces meziválečné ženské emancipace přetrvává dodnes. Při tiskové konferenci se zdálo, že i vedení Moravské galerie souzní s naším přesvědčením, že Civilizovaná žena není pouze exkurzem do historie, ale že rezonuje s naší přítomností.

Jedním z paradoxů „nové“ ženy prvních desetiletí 20. století byla – mimo jiné – její objektivizace. Ženy byly na jedné straně osvobozovány od starých pořádků, ale jejich těla byla silněji než předtím svazovaná vnějším pohledem. I díky překotně se rozvíjejícím masovým médiím, reklamě, filmovému průmyslu a různým jiným formám veřejné podívané se ženské tělo – emancipaci navzdory – často stávalo fetišem a komoditou.

Foto: Moravská galerie v Brně

Žena jako múza a pasivní objekt vášně, lásky, ale nezřídka i ponížení je spjata s moderní literaturou stejně jako s výtvarným uměním. Částečně obnažená ženská těla (létající, svíjející se, schoulená nebo koketně vyzývavá) kontrastující s důstojně zahalenými těly významných a geniálních mužů byla v 19. a 20. století významným ikonografickým motivem obrazů, soch nebo pomníků – názorným příkladem je třeba pomník Jaroslava Vrchlického na pražském Petříně z padesátých let minulého století, který zpodobňuje stárnoucího básníka podepíraného polonahými alegorickými ženskými figurami. Jejich pandánem jsou jezdecké pomníky významných vojevůdců anebo i moderních politiků ztělesňujících koloniální a rasovou dominanci. Nedávno tak byla z předpolí washingtonského Museum of Natural History odstraněna jezdecká socha Theodora Roosevelta, která zpodobňovala republikánského prezidenta v doprovodu dvou polonahých figur – černocha a příslušníka původního amerického obyvatelstva. Sexismus, rasismus a kolonialismus mají, i co se vizuální kultury týká, mnoho společného.

Foto: Facebook Jany Zielinski

Považujeme za znepokojující, když se instituce pořádající výstavu s feministickým podtextem (jakou Civilizovaná žena jednoznačně je) zároveň prezentuje navenek způsobem, který těží z výše popsaných genderových stereotypů, a dokonce neváhá tuto patriarchální ikonografii (okořeněnou církevními atributy) přímo před zraky diváků performovat živými aktérkami a samotným ředitelem. Moravská galerie by si měla vybrat: buď bude institucí kritickou a také citlivou vůči různým – vizuálním i faktickým – formám exploatace (žen, minorit, ale také třeba svých zaměstnanců), nebo bude přijímat patriarchální vzorce vycházející z glorifikace mužů-velikánů a potvrzovat jejich mocenskou nadřazenost. Obojí dle našeho soudu nelze, ať se jedná o výstavní dramaturgii, výzkum anebo vernisážovou zábavu. Existovat v ideové schizofrenii a/nebo pokrytectví je dlouhodobě neudržitelné.

Martina Pachmanová a Kateřina Svatoňová, autorky výstavy Civilizovaná žena: Ideál i paradox prvorepublikové vizuální kultury