Resuscitace benátského pavilonu

Galerie GAMPA v Pardubicích otevřela letos v létě výstavu CECOSLOVACCHIA, jejímž kurátorem je Vojtěch Novák (od roku 2024 zároveň ředitel galerie). Projekt se koná k příležitosti sta let od postavení československého pavilonu na Benátském bienále a jeho ambicí je „přenést“ tuto stavbu – fyzicky vzdálenou a pro mnoho návštěvníků neznámou – do českého prostředí. Pardubická galerie se tak symbolicky i doslova stává místem, kde se národní reprezentace na mezinárodní přehlídce umění přibližuje domácímu publiku.

Výstava je výsledkem spolupráce s řadou umělců a umělkyň, kteří se s pavilonem pojí: Evou Koťátkovou, Dominikem Langem, Tomášem Džadoněm, Vojtěchem Fröhlichem, Marcelou Steinbachovou a Karolínou Vránkovou. Samotnou instalaci doplňuje bohatý doprovodný program a z výstavy se tak stává otevřená platforma. Jedná se především komentované prohlídky výstavy, ale i přednášku historičky umění Terezie Nekvindové o historii pavilonu, diskuse o současném kulturním dění na Slovensku či studentské intervence a performance. GAMPA tak rámuje projekt jako širší kulturní událost, která nesleduje jen minulost pavilonu, ale snaží se ji konfrontovat se současnými otázkami.

Nejvýraznějším prvkem instalace je zmenšená replika pavilonu, která dominuje výstavnímu prostoru. Až na krátkodobou „výstavu ve výstavě“, kdy ji obsadilo studentstvo brněnské FaVU, zůstává zdánlivě prázdná. Ve skutečnosti se v replice nachází multikanálový audiozáznam intervence Vojtěcha Fröhlicha, kdy slyšíme umělce jezdit na skateboardu po prázdném pavilonu, a drobné, sotva postřehnutelné značky Dominika Langa, poukazující na „druhý život“ výstavní architektury. Tužkou vyznačené křížky na stěnách označují budoucí rozřezání repliky. Její části mají být recyklovány při rekonstrukci historického pavilonu v Bohdanči. 

Kurátor v komentované prohlídce upozornil i na další detail: originální mřížku odtokového kanálu, kterou Dominik Lang přivezl z benátského pavilonu před jeho rekonstrukcí v roce 2024. Tyto vrstvy by si zasloužily být komunikovány čitelněji – v doprovodném textu k výstavě totiž zůstávají nesrozumitelné. Stejně tak chybí informace o měřítku repliky, což by pomohlo představit si skutečnou monumentalitu benátského originálu.

V prostoru před replikou pavilonu se nachází první z pěti vystavených děl – nápis SLOVACCHIACCO, který Tomáš Džadoň vytvořil v roce 2014. Pozměnil nápis na fasádě pavilonu, aby upozornil na nerovnováhu české a slovenské reprezentace. Naproti němu je na obrazovce fotografický záznam spontánního happeningu Marcely Steinbachové a Karolíny Vránkové z roku 2021: kelímek na „žebrání“ před uzavřeným pavilonem. Architektka a novinářka tak ironicky vyzvaly k veřejné debatě o ne/využití pavilonu a apelovaly, že prezentovat cokoliv, a to i mimo samotný pavilon, je relevantnější než nic.

Autorkou páté instalace je umělkyně Eva Koťátková, jejíž projekt Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí (kurátorka Hana Janečková) byl vystaven v pavilonu v Benátkách v roce 2024 po té, co byl pavilon tři ročníky prázdný. V zadní části galerie, pozvolna přecházející až do lektorské části, reaguje Eva Koťátková na uzavření pavilonu po pádu stromu. Instalaci,  která je tvůrčím, imaginativním prostorem, v němž si mohou diváci a divačky složit své vlastní koláže a objekty, dominuje pardubický strom, který také padl při bouřce. 

Výstava působí celkově minimalisticky. Děl není mnoho a popisky jsou pouze v tištěném průvodci, nikoliv přímo v prostoru, což umožňuje soustředit se více na instalace. Zároveň to ale klade vysoké nároky na informovanost publika – přestože deklarovanou ambicí je „přiblížení“ domácímu publiku. Pro návštěvnictvo bez větší znalosti Bienále umění v Benátkách může být obtížné pochopit význam národního pavilonu, jeho institucionální role a potažmo „národní“ prezentace v rámci takto etablované mezinárodní přehlídky.

Kurátor otevírá řadu zásadních otázek: Jaký je význam pavilonu jako architektonického díla? Jak funguje sdílení prostoru a společná péče o něj mezi Českem a Slovenskem? Jaké prestiže se účast v pavilonu těší – a jaké podmínky pro ni stát a instituce vytvářejí? Výstava tyto otázky formuluje, spíše než aby nabízela odpovědi.

Výstava nechce být výpravnou retrospektivou československé účasti, spíše akcentuje happeningy a kauzy spojené s československým pavilonem. Ukazuje tak pavilon nejen jako hrdý symbol národní reprezentace, ale i jako „děravou instituci“ (nakonec i doslova), permanentně ohroženou absencí podpory, selháním institucí a náhodnými zásahy (např. pád stromu na skleněný světlík v roce 2019). Přestože tak poukazuje na improvizace a provizoria, řadu klíčových témat ponechává stranou. Mlčí o pracovních podmínkách realizačních týmů, které se pohybují na hranici prekarity, či naopak roli komisařů a komisařek zaštiťujících institucí. Nevěnuje se neschopnosti institucí pružně řešit provozní a organizační otázky výstavních projektů ani dlouhotrvající (odkládané) rekonstrukci pavilonu, ačkoli jeho uzavření se dotýkají tři z pěti vystavených děl. 

Chybí i připomenutí konkrétních kauz spojených s posledními ročníky: na poslední chvíli připravovaná výstava Česka i Slovenska v roce 2024 v a vně československého pavilonu (původně se měla konat jen česká reprezentace a to v náhradním, pronajatém prostoru, který se však nestihl zajistit) nebo naopak dlouho připravovaná spolupráce NGP a SNG pro nadcházející bienále (paradoxně při příležitosti stoletého výročí společného pavilonu v roce 2026), nereflektující kritickou situaci slovenské kultury. Přitom právě tato selhání a toxické institucionální prostředí jsou klíčové pro pochopení, proč je pavilon už řadu let vnímán nejen jako místo reprezentace, ale i frustrace.

Kurátor se soustředí na umělce a umělkyně, kteří mají s pavilonem osobní zkušenost (Lang, Koťátková, Džadoň) a na symbolické intervence (Steinbachová & Vránková, Fröhlich). To je srozumitelná volba, ale také selektivní. Ve výstavě nezazní hlas architektů a architektek z MCA atelieru, kteří připravují rekonstrukci pavilonu, ani zástupců či zástupkyň institucí, které pavilon spravují. Téma je tak formulováno spíše optikou uměleckých gest než institucionální praxe. Nabízí se otázka, zda jde o záměrné kurátorské rozhodnutí, nebo o obavu kritizovat tyto „nepohodlné“ souvislosti v malém československém prostředí.

CECOSLOVACCHIA je chvályhodný projekt, který přináší téma československého pavilonu – a tím i samotného bienále – do českého prostředí a otevírá diskusi o tom, co pro nás bienále vlastně znamená. Přestože minimalistická forma výstavy a útržkovitě komunikované kontexty mohou být pro publikum matoucí, její záměr je jasný: ukázat, že pavilon není jen památka, ale živé pole sporů, improvizací a náhod. Zůstává otázkou, zda se česká a slovenská scéna dokáže k těmto problémům postavit otevřeně i v institucionální rovině a proměnit bienálovou reprezentaci z nutného zla v téma, které má reálný význam pro naši kulturní scénu.

Eva Koťátková, Dominik Lang, Marcela Steinbachová & Karolína Vránková, Vojtěch Fröhlich, Tomáš Džadoň / Cecoslovacchia / kurátor: Vojtěch Novák / Galerie města Pardubic / Automatické mlýny / Pardubice / 28.6. - 28.9. 2025

Foto: František Svatoš