Roztříštěná struktura melancholické krajiny

Výstava o mizení krajiny a vztahu lidí k půdě, Stará bydliště v brněnském Domě pánů z Kunštátu, se podle Martina Drábka rozpadá do dvou paralelních liní, jež se míjí. Jedna se kriticky zaobírá současným stavem krajiny a charakterizuje ji kriticko-výzkumná poloha. Druhou zastupují odkazy na dílo básníka Ivana Blatného, jež výstavě dominují a výtvarná díla melancholicky interpetují. „To, že se kurátorka pokusila propojit problematiku environmentální krize s poetikou Ivana Blatného, se v záplavě tematicky podobných projektů může jevit jako dobrý nápad. Po zhlédnutí výstavy je ale nutno konstatovat, že dobrý nebyl," píše Drábek.

Roztříštěná struktura melancholické krajiny

Prostě si toho nelze nepovšimnout. Téma environmentální krize je již několik dlouhých měsíců trhákem, který určuje cesty čím dál početnější skupiny vizuálních umělkyň, umělců, kurátorek a kurátorů. Pokud by se navíc vyplnilo novoroční proroctví Mileny Bartlové, tento „ekohype“ ještě ani zdaleka nedosáhl svého vrcholu: „Přeju české umělecké scéně, aby v ní během roku 2020 nezbyl už nikdo, kdo nepochopí, že jediný smysl, jaký dnes a zítra může umění mít, je plné nasazení ve věci nového uspořádání společnosti: tak, aby dokázala zastavit ničení života na Zemi a aby pomáhala lidem přizpůsobit se hlubokým změnám, které si brzy vynutí zničení, které už se odvrátit nedá.“ Nijak proto nepřekvapí, že projekt nazvaný Stará bydliště, který momentálně probíhá v prostorách brněnského Domu pánů z Kunštátu, do zmíněného tematického proudu spadá také.

Výstava Stará bydliště je zjednodušeně řečeno melancholickou meditací nad tématem proměny krajiny pod náporem lidské činnosti. Kurátorka Vendula Fremlová, které je toto téma blízké také díky tomu, že sama bojovala za záchranu jedné krušnohorské louky před stavbou logistického centra, zde shromáždila díla 16 autorů a autorek, jež se pokusila propojit s literárním světem básníka Ivana Blatného. Fremlová se tak vydala cestou poetické kontemplace, která se neprojevuje pouze umístěním fragmentů veršů na stěny jednotlivých místností, ale zejména tím, na jaký typ umělců a jaký typ jejich děl se zaměřila. Blatného verše jsou zde čerpány ze dvou sbírek. První, nazvaná Melancholické procházky, vyšla v roce 1941 v rodném Brně, a pak také Stará bydliště, publikovaná roku 1979 v Torontu, obsahující nicméně básně, které vznikaly v 60. a 70. letech během autorova exilového pobytu v Anglii.

I přes dlouhých 38 let, které od sebe sbírky dělí, je propojuje hluboká melancholie, v níž se na jedné straně odráží tragická smrt rodičů, se kterou se musel Blatný již v dětství vyrovnávat a na druhé straně jeho neschopnost se včlenit do nového exilového prostředí Anglie, kde s diagnózou paranoidní schizofrenie trávil převážnou část svého života na psychiatrických klinikách. Imaginativně nelogické a lyrické Blatného verše jsou definovány křehkostí, v níž se odráží chaos vnitřních emocionálních stavů a hlasů. Blatný se v nich, často v kontrastu ke svému anglickému „vězení“, snaží nostalgicky oživit fragmenty krajiny svého dětství, které prožil v Brně.

Výstava Stará bydliště propojuje umělce hned několika generací, kteří se navíc v rámci současné umělecké scény pohybují na zcela odlišných ostrovech. Vedle momentálně relativně často vystavovaných představitelů nejmladší a střední generace, jež zde zastupuje například Vladimír Turner, Michaela Thelenová nebo Dagmar Šubrtová, se zde solitérnost a uzavřenost Blatného světa zrcadlí v zařazení Marie Blabolilové, Radka Fridricha, Anežky Kovalové, nebo konec konců i Jana Ambrůze. Jde totiž o umělce, kteří jsou rozmanitými způsoby, dobrovolně či v důsledku vnějších okolností, ze světa současného uměleckého provozu vyloučeni. Kurátorka jejich výběrem vytváří obraz procesu hledání a překvapivého objevování, sentimentálního potulování se na místech, kde se svět rozpadá a kde v dobrovolné izolaci žijí lidé (Jan Ambrůz), kde jsou k vidění lyricky primitivizující obrazy rostlin (Marie Blabolilová) a kde si autodidakt kreslí fragmenty měsíčních krajin prosáklých okultismem (Radek Fridrich).

Výstava tak prostřednictvím převážné většiny použitých uměleckých děl načrtává příběh, v němž je krajina objektem, který je nutno oplakávat, protože je narušena, a tak nezbývá, než ji v její, a tím i naší, bolesti tiše pozorovat. Tomuto obrazu se nakonec podřizují také díla umělců mladší a střední generace, jako je například environment Vladimíra Turnera nazvaný Hrubý domácí produkt (2019), který zde jako jediný dostal k dispozici celou místnost. Vyplnil ji skutečným listím, větvemi a videem, v němž stojí nahý v ohni, jež hoří na ploše zamrzlého rybníka. Dagmar Šubrtová zase využívá osvědčenou hru s nalezenými objekty-odpadky, které se jako důkazy poranění stávají tu ze starých trubek větví a tu z ocelového poklopu vizuální metaforou rumunského povrchového dolu Rosia Montana.

To, že se kurátorka pokusila propojit problematiku environmentální krize s poetikou Ivana Blatného, se v záplavě tematicky podobných projektů může jevit jako dobrý nápad. Po zhlédnutí výstavy je ale nutno konstatovat, že dobrý nebyl. Vytvořit adekvátní paralely mezi komplikovanou vrstevnatostí Blatného jazyka a objekty vizuálního umění tak, aby docházelo k synchronizaci a zároveň napětí, které by generovalo nové významové roviny, je nepochybně velmi složité. V tomto smyslu se však jako vyloženě kontraproduktivní jeví skutečnost, že koncept výstavy se rozpadá na dvě paralelní linie. První, dala by se označit jako umělecko-výzkumná, jenom co při vstupu do instalace začne, už zase končí. Patří sem zejména projekt Krajina logistiky čtveřice architektů (Frejlachová, Pazdera, Říha, Špičák), kteří ve svém videu ukazují život uvnitř i vně skladových hal a jeho interakci s okolní krajinou.

Zbytek výstavy pak reprezentuje linii druhou, která rozvíjí výše konstatované téma melancholického truchlení a bloudění poraněnou krajinou. Díla, která jsou zde prezentována, však trpí velkou mírou kvalitativní rozkolísanosti. Ani zhruba dvacetiminutové video nazvané Bendovo od Jana Ambrůze, ve kterém je ze statického záběru sledován omšelý venkovský dům a chvíli také jeho majitel, který vyjde ven s igelitovou taškou v ruce, a ani video Bílý šum pro Krásný les od Michaely Thelenové, které devět minut staticky zabírá les, do něhož jsou umístěny betonové piloty silničního mostu, totiž nejsou těmi díly, které by s Blatného verši vytvářely oboustranně produktivní napětí. Je to všechno tak nějak didakticky stereotypní a vlastně také archaické. Právě výše zmíněná momentální četnost projektů, které se ekologické problematice věnují, totiž činí z těchto impresí prvotního – nebo i unaveného – zděšení něco nadbytečného a dnes už zcela neadekvátního. Výstava Stará bydliště tak ve výsledku působí především jako roztříštěná struktura, nebo jako dokumentace zajímavého kurátorského konceptu, který se ale bohužel nepodařilo smysluplně realizovat.

Jan Ambrůz, Marie Blabolilová, Kateřina Frejlachová, Radek Fridrich, Anežka Kovalová, Lukáš Kováčik, Jiří Kubový, Miroslav Pazdera, Tadeáš Říha, Zorka Ságlová, Martin Špičák, Dagmar Šubrtová, Michaela Thelenová, Vladimír Turner, Diana Winklerová, Martin Zet / Stará bydliště / kurátorka: Vendula Fremlová / Dům umění města Brna: Dům pánů z Kunštátu / Brno / 27. 11. – 29. 3. 2020

Foto: Michaela Dvořáková