Steklík důstojně

Ondřej Navrátil nás ve svém textu provádí výstavou Jana Steklíka v brněnském Domě umění a kromě významu a kontextu tvorby tohoto známého výtvarníka, ilustrátora a člena Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, se zamýšlí nad celkovým pojetím výstavy a vyzdvižením témat, která nejsou veřejnosti tolik známá: „Možná je to do jisté míry efekt průzkumu umělcova archivu kurátory, pravděpodobně však také jejich záměr, kdy se vcelku logicky rozhodli důkladněji přiblížit některé málo či méně známé kapitoly Steklíkovy produkce.“

Steklík důstojně

Jan Steklík sice strávil větší část života v Ústí nad Orlicí, pravidelně však využíval dobré dopravní pozice tohoto městečka k cestám do Prahy anebo opačným směrem do Brna. Motivovaly ho k nim jeho umělecké a profesní aktivity, stejně jako přátelství s lidmi, kteří vytvářeli svobodnější zóny uprostřed často neradostné reality druhé poloviny 20. století. Nyní, poté co Steklík minulého podzimu definitivně odešel kamsi na oběžnou dráhu svého Kosmického pivovaru, se možnosti reflexe umělcovy tvorby chopili na moravském konci jeho někdejších štací. Na jaře proběhla menší prezentace v Blansku, kde autor poprvé vystavoval již před půlstoletím, kterou aktuálně následuje rozsáhlejší projekt v brněnském Domě umění. Ten má ambici stát se nejen připomínkou pro kohortu přátel a pamětníků, ale také gründerským počinem „steklíkologie“.

Jan Steklík samozřejmě nepatří k neznámým jménům a jeho tvorba byla dotčena v rámci různých analýz, které se věnovaly Křižovnické škole, českému akčnímu umění, land artu nebo kresbě. Já sám jsem ho nedávno zasadil do zeleného mechu ekologického podhoubí českého umění. Dosud však nebyla Steklíkova tvorba prezentována ve svém celku a v takové úplnosti, jako je tomu v horním patře brněnské kunsthalle. Proto si dovolím čtenáře obtěžovat zevrubnějším popisem. Začneme-li tam, kde si to přejí i kurátoři Terezie Petišková a Jozef Cseres, projdeme nejdříve třemi sály, v nichž je představena část umělcova díla zahrnující kresbu, která díky svému chronologickému řazení reprezentuje i jakousi základní životní a tvůrčí osu autora. Je v ní totiž obsaženo několik desetiletí od samotných počátků po dobu relativně nedávnou. Poměrně velká pozornost je věnována přelomu 50. a 60. let, kdy se někdejší neúspěšný student ústecké textilní školy seznamuje s uměním – parafrázuje kubismus, Georgese Roualta nebo lyrickou abstrakci. Zpoza jejích metafyzických struktur však záhy vykouknou figurky, pomocně zařaditelné do ranku humoristické kresby, aby nás další panel odkázal na Steklíka jako ilustrátora časopisů. Ani užitnější formy přitom neztrácí nic z autorovy hravosti, citlivosti a poetiky.

Postupně sledujeme další linii tvorby, kterou kurátoři uvádí pojmem informel. Kolážové strakatiny dotvářené kresbou, zraňované ohněm a léčené náplastí však nepřipomenou existencialitu a „bezvadnost“, jak ji známe například od Mikuláše Medka, ale spíše dobové groteskní tendence. Nejvýstižnější bude však odkaz k absurdnímu dramatu – Ionescova Plešatá zpěvačka je tu citována opravdu často, později také k hudebně-výtvarným experimentům. Ústřední bílou krychli Domu umění prorůstá archipelag stolků a tato vodorovná instalace tvorby z konce 60. a ze 70. let má zdůraznit její experimentální charakter. Jsou to obecněji známější Zapalovánky, Odstřihovánky, Přestřihovánky, Vystřihovánky, Objednávky a Střihy na krajinu, Ňadrovky a další soubory označované něžně hravými názvy. Někdejší dadaistické vrstvení technik a prostředků se zde transformuje v konceptualizované analýzy jednotlivých tvůrčích postupů. Za těmito dekonstrukcemi vlastních strategií, které patří k tomu nejlepšímu, co zde můžeme spatřit, pokračujeme grafickými partiturami, jež budí zájem hudebníků, zatímco „parakomické komentáře moderny“ prolínají typické autorovo výrazivo s populárními motivy a jsou reflexí myšlenkových schémat nastupující postmoderny.

Z tohoto hlavního kmene vyrůstají tři tematické větve. První z nich kurátoři nazvali plenéristickou a najdeme zde mimo jiné nevelký, ale vcelku reprezentativní soubor fotografií, které dokumentují především land artové akce ze 70. let. Ukazují Steklíka jako osobnost, jež je vnitřně otevřena přírodě a reflektuje objevující se environmentální problematiku. Další sál naopak přibližuje umělcovy aktivity v urbánním prostředí – snímky, filmy a relikty z činnosti Křižovnické školy, další porci ilustrací a dobové katalogy z výstav. Posledním, dle mého umělejším okruhem jsou pak „krutosti těla“ –  figurální motivy a parafráze oděvů v kresbách a objektech. Doplňme, že Steklík nalezl dobrou společnost v Monogramistovi T. D., který v prvním patře budovy představuje svou aktuální tvorbu.

Při návštěvě výstavy jsem zprvu přemítal, zda byly zdůrazněny vždy ty nejpodstatnější etapy a aspekty Steklíkovy tvorby. Zřetelná je zde orientace na „kreslířskou“ linii, její počátky zde dostaly více prostoru než známé akce či působení v Křižovnické škole. Možná je to do jisté míry efekt průzkumu umělcova archivu kurátory, pravděpodobně však také jejich záměr, kdy se vcelku logicky rozhodli důkladněji přiblížit některé málo či méně známé kapitoly Steklíkovy produkce. Následně si však lze položit otázku, zda divákovi na této objevné výpravě stačí coby průvodce poměrně krátký úvodní text spolu s hesly odlišujícími jednotlivé sály, z nichž některá mohou být pro nezasvěceného konzumenta spíše šifrou. Výstava evidentně sází na přitažlivost a výmluvnost samotných děl, zatímco další komentáře se stávají rušivou přítěží. To nemusí být mylná úvaha, nicméně nějaká příruční forma širší interpretace by u tohoto typu výstavy rozhodně nebyla na škodu.

Zastavme se ještě u jednoho momentu. Pisatelé dobových katalogových textů i dnešní pamětníci zdůrazňují Steklíkovu sociální roli, jeho čich na lidi a schopnost je aktivizovat, stávat se médiem jejich prožitku, stejně jako prolínat život a umění k nerozlišitelnosti. Tvůrčím počinem se tak mohla stát třeba jen prostá procházka do Doudleb či nenápadné aktivity na hospodském stole, přičemž přítomní často neměli tušení, čeho jsou svědky a že se jejich jména jednoho dne ocitnou v popisce na galerijní zdi. Tento aspekt se však zprostředkovává divákům jen nesnadno, vyrovnané řady kreseb se mu příčí a několik černobílých fotografií a smyčka historických filmů v televizi pod stropem ho také nevybudí. V tomto ohledu lze Dům umění pochválit za doprovodný program. Byť samo „věznění“ návštěvníků ve vestibulu galerie před oficiálními  piruetami rozhodně nelze počítat ke kladům, další vernisážové dění v podobě hudebních interpretací Steklíkových partitur, možnosti zahrát si křižovnické šachy s Petrem Veselým, nebo hlaholu u pivního stánku již ano. Naplánováno je množství dalších událostí, například setkání s vybranými pamětníky a závěrečným výstupem výstavy by se měla stát umělcova monografie. Ta by jako produkt základní kopáčské práce zahrnující zpracování umělcovy pozůstalosti či rozhovory se Steklíkovými přáteli, mohla naplnit akutní potřebu současného a historicky ostatně vůbec prvního, komplexnějšího uchopení Steklíkova díla.

Doufejme, že v publikaci nalezneme analytičtější zhodnocení toho, co Steklík znamenal pro české umění a kým sám byl. Prezentace ho ukazuje jako tvůrce, který v 60. a 70. letech bezprostředně reagoval na progresivní umělecké tendence a stával se v domácím kontextu jejich průkopníkem. Zaujal tak podnětné místo v první generaci akčních či do krajiny intervenujících umělců a jeho soudobé kresby patří k tomu nejzajímavějšímu v rámci žánru. Zároveň jsou to vždy originály formované autorovým citlivým duchem, otevřeným lidem i přírodě, směřujícím k dekonstrukci ztučnělých konvencí umění, humoru nebo života. Do české tvůrčí sféry, někdy až příliš zatěžkané vážností svého sebe-pojímání, tak s některými generačními druhy vnášel cenný uvolňující nadhled. V tomto ohledu byl vhodně zvolen za propagační motiv Steklíkův Kosmický pivovar snoubící tajemství a hloubku hvězdného nebe s všedností půllitru. A výstava, kterou inzeruje, je důstojným a záslužným nárysem tohoto „steklíkovského“ vesmíru.

Steklík / kurátoři: Terezie Petišková, Jozef Cseres / Dům umění města Brna / Brno / 26. 9. – 18. 11. 2018

Foto: Michaela Dvořáková (Fotoreport zde)