Zlomová generace

Málokdo má to štěstí, že se narodil do zlomové generace. Prožít radikální transformaci společenského systému s možností odmítnout minulost, s hledáním nového a utvářením zcela jiných hodnot si po 36 letech kapitalistického realismu stěží dokážeme představit. Střípky této historie 90. let se tak reflektují ve výtvarném vyjádření, kde myšlenka nové svobody nabízela generačně odlišné dimenze, prostory nezatížené uměleckým trhem a nespoutané institucemi. Tato téměř idylická interpretace raného období transformace ovšem vybízí k otázce, co nám v tomto mýtu svobody uniklo a proč je důležité se zrovna dnes ve výtvarném umění ohlížet zpět.

Kurátorský tým výstavy Mysův Horn vybral pro Galerii Středočeského kraje trojici českých umělkyň, které reprezentovaly změnu, tehdejším slovníkem „nový výtvarný názor“. Veronika Bromová, Markéta Othová a Kateřina Vincourová se profilovaly na začátku 90. let, a mají za sebou impresivní kariéru. V jedné výstavě se sešly i přesto, že je jejich tvorba tematicky velmi odlišná. Úvodní text k logice výběru říká, že se jedná o historizující perspektivu a zkoumání výpovědi umělecké generace. O 90. letech a jejich specificitě u nás se toho ovšem moc nedozvíme, v kurátorském textu figurují pouze jako „emancipační časoprostor, v kterém se vybraná díla zhmotňují a vymezují vůči třicetileté hegemonii technického obrazu“.

Mýtus

Mys Horn je nejjižnější část amerického kontinentu, místo setkání Tichého a Atlantického oceánu, kde se souostroví Ohňová země potkává s ledovci, zrádnými větry a bouřemi. Výstava je tak rámována motivem cesty do neznáma a vize objevitelství nabývá téměř mytických rozměrů. V tomto slova smyslu výstava staví umělkyně do pozice objevitelek, které odplouvají vstříc neprozkoumanému divokému terénu 90. let. S trochou nadsázky akcent na mediální realitu obrazů ukazuje už obal výstavní brožury, kde najdeme vzbouřené moře v černobílém provedení, filtr dramatic viva cool, hned pod tím ikonka iStock Credit: piala666.

V tomto smyslu nás intervence Kateřiny Vincourové Pohled do kajuty kapitána Nema (1997) vtahuje do narativů mytických nespoutaných větrů a vod. Stanová plachtovina se chvěje v azurové barvě rámující hluboké okenní výklenky klášterní síně, napjatá látka téměř vibruje pod tlakem vzduchu. Jednoduché sochařské gesto tak obrací samotný výklenek dovnitř středověkého kláštera a působí opravdu jako podmořský průzkum, rozvíjený v odkazu na konceptuální strategie minimalismu. Efekt je bezprostřední a imerzivní. Příjemně překvapí drobná polaroidová fotka námořního kapitána od Markéty Othové, která je na protější zdi instalovaná na spouštěči požárního zařízení. Do určité míry humorně totiž zlehčuje monumentalitu prostoru a dodává celé instalaci lehce subverzivní kvalitu.

Jak píše Roland Barthes v Mytologiích, mýtus získává moc a místo tím, že spojení sloužící ideologii nezpochybňujeme, a tak napomáhá v udržování statu quo. Jedním z takových mýtů je dobrodružství v mnoha jeho podobách – ať je to cesta do dálek, podnikání, nebo vzepětí vedoucí ke společenskému úspěchu – jako způsob individuální a autentické aktualizace našich tužeb a aspirací. Zakotvení formování svobody a identity v myšlence dobrodružství či objevitelství, v kontextu zlomové systémové transformace 90. let by mohlo být nosným kritickým východiskem pro testování jak výtvarného jazyka českých devadesátek, tak reflexe samotné ideologie svobody, která je pro toto období stěžejní.

Při návštěvě výstavy tak v dlouhých chodbách GASKu hledám návaznosti a spojitosti. Některé se vytyčeného konceptu objevitelství moc netýkají, ale přesto potěší: lehká gesta plastik ohnutých prstů na zdech ve formě minivěšáčků Kateřiny Vincourové či abstraktní kresby planetárních cyklů Markéty Othové, jiné mají k myšlence cestování více přímý vztah jako malý černý dřevěný globus na poličce bez vyznačených území. Motiv zaoceánského dobrodružství se nejsilněji opakuje v trochu krkolomné instalaci Věčný návrat domů (2025) Veroniky Bromové, kde objekt-loď směřuje k projekci okna na zdi, za kterou sledujeme plavbu na moři, zřejmě z autorčina osobního archívu. Bromová doplňuje plachetnici dekorativními prvky v podobě korálků, ulit a lesklého černého materiálu podsádky, vyřezávaných orientalistických sošek, a tak působí téměř jako sbírka suvenýrů z cest. Posádka obsahuje i konferenční stolek a nabízí se tak asociace s aspiračním individualismem a lákadlem zbohatnutí, jež byly tak charakteristické pro generaci, která konečně mohla cestovat. Možná proto, že je tu svoboda prezentována skrze série trofejí ve formě lesklého povrchu či fotografií z dovolené, a chybí tak jasná pozice i spojující vizuální jazyk, přináší výstava otázku, kdy se stává mytologizace vlastní minulosti spíše formou sebeklamu. Můžeme ale chtít takovou reflexi od umělkyně? Z kurátorské prezentace děl se totiž zdá, jako by vznikly v jakémsi apolitickém vzduchoprázdnu.

A přitom v případě Bromové je kritická dimenze evidentní právě ve spojení s komodifikací a samotnou umělkyní velmi dobře uchopená v intermediální instalaci Zemzoo z roku 1998. Ta se dotýká sebe-performance a mediace tělesnosti. Součástí je fotografická série odkazující k zobrazení žen v módním průmyslu odkazující k pervazivnímu vlivu technologií, tělo se zde tříští a morfuje do monstrozity. Hlavní část Zemzoo okupuje efemérní zavěšený huňatý oblak z peří, který reprezentuje velkého bílého polárního medvěda, shlížejícího kdysi na performanci Bromové v newyorské zoo.

Přestože instalace poutá svojí enigmatickou ambivalencí, při pokusech napojit tuto práci na výrazové prostředky předchozích místností jsem zcela ztracena. Je toho tady zkrátka moc: cesty do dálek, suvenýry, polární medvěd, těla, záběry z rodinných cestovních videí a do toho modrobílá rustikální kresba na podlaze. Přitom spojení s dnešními kontexty by nemělo být, obzvláště v případě Bromové, tak složité: stačí se podívat na komodifikaci našich životů, kterou tak urgentně zakoušíme na sociálních médiích. K ní v tvorbě Bromové z 90. let nacházíme důležitou návaznost, co ale chybí, je kritická kontextualizace dopadů transformace 90. let, a obzvláště jejich místní specifika, která nepopiratelně formují naši výtvarnou scénu. Podobně jako i několik dalších načrtnutých vodítek k obsahu výstavy jsou aktualizace a pokus o zpřítomnění spíše cestou k divácké frustraci. Zároveň výstava nesporně prezentuje silné a důležité momenty českého umění. Jedním z nejsilnějších momentů je reinstalace řady velkoformátových černobílých analogových fotografií z roku 2000 Utopie, v níž Markéta Othová zachycuje v časosběrném formátu dětskou hru kolem řadového domku. Ukazuje tak imaginativní a citový potenciál domesticity, obyčejného, banálního a repetitivního při čekání na správný moment hry pro stisk spouště.

Generace a mezičasy

K přemostění tak dlouhé doby a tematického rozsahu tří autorek, které spolu nepracovaly a nesdílí ani témata, zvolil kurátorský tým – Daniel Vojtěch a Adriena Primusová – metodu vnitrogeneračního dialogu jako kurátorského zadání. V tomto smyslu výstava zapadá do současného velmi aktuálního trendu re-inscenací, re-performancí a jiných forem re-enactmentů. Jak píše teoretička Catherine C. Grant, tento typ uměleckých i kurátorských strategií může sloužit jako forma přehodnocení dříve marginalizovaných příběhů, pozic a historií či utváří myšlenku návaznosti a potvrzení. Testování platnosti tvorby s těžištěm v 90. letech v aktuální výstavě probíhá skrze nová díla, která ovšem nejsou společným dialogem, ale znovu formou individuální sebereflexe vlastní tvorby.

V tomto slova smyslu je důležité, že vybrané umělkyně patří ke generaci, jejíž tvorba byla už konceptualizovaná (například Pavlínou Morganovou v projektu Někdy v sukni) jako tvorba první silné porevoluční generace tzv. ženského umění. Nutnost znovu uchopit toto formativní období českého umění po roce 1989 se v současnosti zdá být urgentní. Motiv obracení k tehdy objevované generaci autorek se nedávno objevil ve výstavě Martiny Pachmanové Ženské domovy, která letos v únoru v GAVU re-inscenovala stejnojmennou výstavu z roku 1994. O retrospektivní zhodnocení se pokusil kurátorský tým v expozici Konec černobílé doby v NGP. Na uměleckohistorické revizi pracuje dlouhodobě Marianna Placáková, která se obrací právě k dobové problematice definice genderu a zakotvení feminismu a jejich vztahu k západnímu kontextu. Prozkoumává přitom specifičnost místních kontextů tohoto nového „ženského umění“ a jeho politiky v transformačních 90. letech.

Mysův Horn se však jakékoliv ucelené pozici či snaze o mezigenerační revizi pečlivě vyhýbá. Už proto, že místo zkoumání sociopolitických kontextů vzniku původních děl kurátoři odkazují na text Viléma Flussera o hegemonii technických obrazů a o počítačové obrazotvornosti. Návaznost na vystavená díla je ale bohužel spíše nečitelná a Flusserovo umrtvení universa obrazů, ke kterému odkazuje kurátorský text, zde zůstává v proklamované autentičnosti autorského vyjádření.

Osobní otázky by ale mohly zajímat i ty, kteří sociopolitické interpretace v umění odmítají: Co pro umělce a obzvláště umělkyně znamená stárnutí a otáčení se k vlastní minulosti, obzvláště ve smyslu přehodnocení vlastní tvorby? Co pro ně znamenala vybraná díla tehdy a proč má smysl je ukazovat zrovna dnes? Jak se stavět k umění jako emancipačnímu meziprostoru vyprávějícímu o české umělecké zkušenosti porevoluční doby, obzvláště z perspektivy genderu anebo třídy?

Dovolila bych si rozporovat závěrečný bod kurátorského textu výstavy Mysův Horn, který deklaruje, že objevitelskou plavbu – zřejmě za významem – musíme podniknout sami, protože jen pro nás má smysl. Je to ale naopak: Expedice či objevitelství nejsou individuální snahou a navzdory mýtům o heroismu mají vždy sdílený charakter. Rekontextualizace a znovupředstavení tvorby 90. let je u nás více než urgentní, už proto, že prostory, které obýváme, staví často na jejich půdorysu. Bez odvahy ke kritické revizi ideologie svobody, jež je podpírala, tak riskujeme pouhé opakování či nostalgickou introspekci. Právě hledání a identifikace sdílených prostorů a míst, kde revize minulosti nabývají nového významu a ukazují nám, jak relevanci pro současnost, tak nové možnosti přemýšlení, tvoření či bytí, by se v době automatizace a standardizace měly stát hlavním kurátorským, ale i institučním úkolem.

Veronika Bromová, Markéta Othová, Kateřina Vincourová / Mysův Horn / Galerie Středočeského kraje / kurátoři: Adriana Primusová, Daniel Vojtěch / Kutná Hora / 13. 4. – 28. 9. 2025

Foto: Martin Polák