Stojíme za kulturou Olomouc: Máme za sebou 330 km a desítky debat

Argumentovat pro kulturu je otázka cviku, odvahy a odolnosti

Od 31. května do 15. června jste šli za iniciativu Stojíme za kulturou Olomouc Pochod za kulturu, abyste upozornili na důležitost kultury pro demokratickou občanskou společnost. Ušli jste 332 kilometrů pěšky z Olomouce přes Litovel, Litomyšl, Zámrsk, Přelouč, Týnec nad Labem, Nymburk do Prahy. Na závěr jste se připojili k protestu proti politickému útoku na veřejnoprávní média, který se odehrál před Úřadem vlády a ještě ten den jste na Kafkárně o zkušenosti z pochodu diskutovali. Proč jste se vydali právě na pochod, jaký byl váš záměr?

Inspirovali jsme se u srbských studentských protestů, kdy studující v organizované protestní struktuře pochodovali mezi městy a otevírali debatu s místními lidmi z regionů, s venkovem, kde měla mnohem větší podporu vláda Aleksandara Vučiće, vysvětlovali, proč protestují, a diskutovali s lidmi. Vučić později na základě studentských protestů odstoupil. Utvrdilo nás to v tom, že takové akce mají smysl.

Pochod nám připadal jako výborný formát, který nám umožní projít regiony, jichž se také budou týkat škrty ve financování kultury. Chvíli to byl jen další šílený nápad, ale pak jsme ho vzali vážně. Šlo o šestnáct dnů pochodu, pořádně plánovat jsme akci začali asi dva měsíce předem, což je docela šibeniční časový rámec. Někdo by nás mohl kritizovat, že to byla rychlá akce bez dlouhodobé strategie. Řekli jsme si ale, že není na co čekat, protože vláda se ve změnách pohybuje mílovými kroky kupředu. Na promýšlení dlouhodobých strategií máme čas teď, po pochodu.

Další věc, která nás k pochodu motivovala, byla, že protestů je hodně, ale nevydrží. Viděli jsme to i na Slovensku, kde se některé iniciativy rozpadly, až se podařilo protest konsolidovat pod Otvorenou Kultúru a Študentstvo za Otvorenú Kultúru a udržet ho organizovaný dlouhodobě. Protest ale nevedl ke změně, proto se Otvorená Kultúra začala věnovat více tomu, co bude po volbách, vypracovali Plán obnovy a odolnosti kultúry. Protestní akce určitě politiky a političky znervózňují, ale my se chtěli na mapu odporu umístit s ještě trochu jiným formátem. To, že pochod trval po delší čas, bylo také symbolické gesto – jsme tady delší čas, každý den děláme další kroky, vytrváme, dokud se něco nezmění, nejde jen o jednorázovou akci. Pochod rezonoval unikátností, dostávali jsme hodně podpůrných zpráv, i od nás ze školy. Drželo nás to nad vodou, i když jsme šli nakonec tři dny jenom ve třech. Možná jsme neměli dost velký mediální hype, ale kdybychom měli, věříme, že taková forma protestu, který trval delší čas, mohla mít velkou sílu. Kdyby šli všichni ti, kteří nám drželi z domova palce, s námi…

Cestou jsme potkávali spoustu lidí, kteří nás podporovali, ale i ty, kteří s námi nesouhlasili, a také lidi, kteří nás chtěli ignorovat. S tím, že se nezajímají o politiku. Nebo si mysleli, že po nich chceme peníze, když jsme jim dávali naše informační letáčky.

Co jsou v tuhle chvíli požadavky, vize, ideje vašeho protestu? Jakou změnu si přejete?

Ještě uvidíme, kam se naše iniciativa dál posune. Každopádně doufáme v zachování koncesionářských poplatků, respektive veřejnoprávnosti médií veřejné služby. Chceme, aby kultura měla ve společnosti lepší postavení, aby lidé v kultuře měli lepší pracovní podmínky a kultura nebyla něčím, na co se ostatní dívají shora. Aby se na kulturu pohlíželo jako na něco, co patří všem, a ne jen někomu na základě vkusu, názorové, hodnotové nebo třídní orientace. To by se projevilo tím, že by ministerstvo kultury přestalo být podfinancované na základě nějaké ideologie, což se zcela evidentně děje – a útoky na kulturu jsou vedeny v tomto směru. Jde nám o to, aby se začaly poslouchat odborníci, aby se brala v úvahu tvrdá data, která jednoznačně prokazují návratnost veřejných investic do kultury.

Je váš protest politický? Setkala jsem se totiž s tím, že někdo sice protestuje proti určitým krokům vlády, ale nechce, aby byl jeho protest vnímaný jako politický, obecně protivládní.

Náš cíl je hlavně advokovat za kulturu, ukázat, že nesouhlasíme se škrty v kultuře, vysvětlovat, proč je kultura důležitá, a v terénu se více dozvědět o kultuře v regionech. Máme různé politické názory a nepřipadalo nám, že by pochodu pomohlo, kdyby byl spojený s opozicí, s nějakou specifickou stranou, nebo naopak proti nějaké konkrétní straně. Lidem to samozřejmě nebránilo nám tvrdit, že volíme Fialu z ODS, nebo řešit, proč nemáme rádi Motoristy.

Zároveň je náš protest rozhodně politický. Politika není něco, co je odtržené od běžného žitého světa. Politika se nás týká, má vliv na náš každodenní život. Problémy v kultuře nezačaly se současnou vládou, nicméně k protestu nás podnítily kroky současné vlády. Nevedou totiž k řešení existujících problémů, naopak vytvářejí obrovské nové problémy, vedou k destrukci a šíření politického vlivu v kultuře a médiích. Stejně tak strukturální problémy v celé společnosti nezačaly s touto vládou. A to, že jsou lidé apolitičtí, nechtějí se vyjadřovat k politice nebo se toho bojí, ukazuje, že je tu něco špatně, že je společnost špatně nastavená.

Vraťme se ještě k tomu, jak iniciativa Stojíme za kulturou Olomouc vznikla. Co už máte, kromě pochodu, dál za sebou?

Náš úzký olomoucký tým tvoří celkově asi sedm osm lidí, převážně z bakalářského a magisterského programu Katedry divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci. Když jsme se v březnu dozvěděli, že se v Praze chystá studentská stávka na 11. března ke škrtům v kultuře, ke kterým přistoupila nová vláda, rozhodli jsme se zmobilizovat. I na základě toho, co sledujeme třeba na Slovensku, kde máme kontakty, nám bylo jasné, že je potřeba začít něco dělat rychle. Informace se k nám dostala den předem. Měli jsme odpoledne a večer na to, abychom vyrobili bannery a vymysleli, jak akci v Olomouci pojmeme. Nechtěli jsme se jen sejít a přečíst prohlášení. Připravili jsme velké plátno na vzkazy, které lidé mohli psát vládě, a sdílet tak své postoje k tehdejší situaci.

Přidali jsme se tím k pražské iniciativě Stojíme za kulturou jako Stojíme za kulturou Olomouc. V tu chvíli jsme si také mysleli, že se připojí i další města a všichni v regionech budeme fungovat pod společnou hlavičkou Stojíme za kulturou. Nechtěli jsme, aby se štěpila pozornost mezi různé iniciativy. To se nakonec bohužel nestalo. Potom jsme se v Olomouci přidali k walk-outu Média nedáme. Na akce se přidali i studující jiných kateder a fakult. A následně jsme začali plánovat Pochod za kulturu z Olomouce do Prahy.

Vystavit se otevřené diskusi s kýmkoliv, koho jste během pochodu potkali, kdo vás podporoval i kdo s vámi nesouhlasil, není jen tak. Je to určitý typ praxe. Jaké pro vás byly interakce s lidmi, kteří mají různorodé názory, vůči kultuře ne vždy vstřícné?

Měli jsme připravený argumentář, tedy sepsané argumenty, jak reagovat na různé výhrady ke kultuře, nechtěli jsme nikomu stranit, nechtěli jsme se pouštět do kulturní války, chtěli jsme sdílet zkušenosti a dozvídat se nové věci o lidech a o místní kultuře. Když se lidí ptáte na jejich názory, co si myslí, ať už s vámi souhlasí, nebo ne, jsou ke komunikaci vstřícnější. Snažili jsme se komunikovat i s těmi, kteří s námi a priori mluvit nechtěli, s těmi, které vůbec nezajímá politika. Snažili jsme se dozvědět důvod, proč s námi někdo nechce mluvit, nutně to vždycky neznamenalo, že by byl proti nám, jen měl třeba hodně práce. Vzpomínáme třeba na paní, která s námi nejdřív nechtěla vůbec mluvit, až nám posléze řekla, že není konkrétně proti nám, ale že ji vůbec nezajímá politika.

Diskuse pro nás byla během pochodu důležitá. V každém městě jsme měli program zaměřený na představení nějakého lokálního umělce, následovala debata s lidmi z kultury a dalšími, kteří přišli. Setkali jsme se s lidmi podporujícími i s těmi, kteří vůči nám byli negativní – třeba s námitkou „jste mladí, doufám, že z toho vyrostete“. Celé to byla ale i otázka toho, co jsme mohli zvládnout. Když jsme šli třeba 25 kilometrů denně, ve městě nás čekal program a pak jsme šli na pár hodin spát do nějaké sokolovny, měli jsme omezený čas na to zastavovat se s lidmi na cyklostezkách, na vesnicích, ve městech a ptát se jich, zda vědí o finančních škrtech v kultuře a jaký na ně mají názor. Zpětně si myslíme, že jsme si měli dát na komunikaci ještě víc času.

Zároveň to byla i otázka cviku, odvahy a odolnosti, se kterou jsme pochod nezačínali, měli jsme za sebou jen několik měsíců aktivismu a základy kulturní advokacie. V průběhu pochodu jsme se učili, jak lidi oslovovat. Přijeli nás podpořit i naši vyučující z divadelní sekce katedry, s nimiž jsme si v hospodě v Holicích udělali cvičné argumentační souboje, inspirovali jsme se pro komunikaci s lidmi i metodami práce pedagogiky utlačovaných brazilského pedagoga Paula Freireho, která se věnuje potřebám těch, kdo jsou v kapitalistické společnosti znevýhodnění a marginalizovaní, a řeší, jak pracovat s tím, aby si své znevýhodnění uvědomili a osvobodili se od něho. Při tréninku argumentace nám došlo, jak moc rozšířené jsou argumenty proti kultuře a jak automaticky i nám naskakují, když jsme v roli oponenta. Obecně jsou známější argumenty proti kultuře než pro ni, protože jsou jednodušší a snadněji se komunikují.

Po tréninku jsme se k diskusím také víc odhodlali. S argumentářem jsme pracovali volně, byl pro nás ale důležitý, protože nám pomáhal držet v debatách klíčové myšlenky, které jsme chtěli pochodem vyjádřit. Nicméně, když jsme se dostali do konfrontace s někým, kdo náš postoj zcela odmítal, ukázalo se, že s ním ani pečlivě natrénované argumenty nehnou.

Pokud bychom měli hledat v diskusích nějaký zárodek úspěšnosti, mohl by být v tom, že se diskuse dostane z roviny války, kulturní, generační, politické, kde často začíná a pokračuje osobními útoky, do mnohem pragmatičtější roviny, která je založená na hlubších hodnotách a datech. Tento poznatek nás vede k tomu teď mnohem víc pracovat s tvrdými daty, kterými kulturní obec a kulturní organizace disponují. Máme na mysli výzkumy finanční návratnosti, statistiky a tak dále. Vše existuje, ale lidé se k tomu běžně nedostanou. Na to se chceme zaměřit a dál si budovat argumentační dovednosti.

Jeden pán, který s námi nesouhlasil, byl například pevně přesvědčený o tom, že jsme volili Fialu z ODS, a nic s ním nehnulo. Další lidé se na nás dívali shora s tím, že jsme mladí, a ukazovali nám ve městech stavby, které vybudovali lidé před námi, a ptali se, co jsme vybudovali my. Bylo složité s takovými lidmi diskutovat. Ale někdy se to povedlo. Napadá nás rozhovor s prvním porevolučním starostou Kolína, kterého jsme náhodou potkali v Osečku u přívozu na Labi. Začali jsme s ním debatovat, zastával názor, že umění si na sebe musí vydělat samo, vláda by měla být co nejmenší a grantové komise jsou vadný systém, protože jsou snadno zmanipulovatelné. S ním se nám alespoň povedlo dostat diskusi od dojmů do pragmatičtější a faktické roviny, i když jsme nezměnili jeho názor. Potkali jsme i paní, která tvrdila, že pro ni jako důchodkyni je přirozené volit hnutí ANO.

Zároveň se na tom podle nás jasně ukázalo, že diskuse o kultuře zapadají do širšího rámce strukturálních problémů, které společnost v Česku má. Systém je nastavený tak, že lidi s jejich problémy nechává samotné, a naopak dál podniká kroky, které prohlubují rozdíly mezi utlačovanými a utlačovateli, což je špatně. Když si utlačovaní svou situaci, která formuje jejich postoje, neuvědomí, nedá se změnit. A není to ani tak jejich problém jako problém společenské struktury, ve které žijí a z níž se neumějí vymanit.

Tady mluvíme vlastně o stereotypním myšlení, které je určitou zkratkou pro to, jak se vyrovnat s komplikovanějším tématem. Odhalili jste nějaké myšlenkové stereotypy i u sebe?

Možná ten generační: O seniorstvu, které určitě volí hnutí ANO a zastává vládní linii. Stejně ale jako nemůžeme předpokládat, že každý ve středním a nižším věku bude souhlasit s naším názorem, je i tohle konstrukt. Také se nám rozbil předpoklad rozdělení světa na město a vesnici – a to snad ještě víc, než když jde o generace. Jedny z nejabsurdnějších interakcí jsme zažili v Praze, ve Stromovce: Narazili jsme tam na lidi, kteří zastávali názor, že přerozdělování peněz v rámci daňového a grantového systému je komunismus, že jakékoliv regulace jsou komunismus, že všechno zařídí volný trh. A my jsme někým určitě zaplacení, když jdeme takový pochod, podporujeme tím komunismus a zároveň jsme moc mladí, takže o své podpoře komunismu ani nevíme, protože jsme ho nezažili. A přes to nejel vlak. Ale také se objevil hlas, že tu jde především o ničení Slovanstva… Názorová škála je opravdu široká.

Na cestě jste byli ve spojení s knihovnami, s kulturními organizacemi. Jak jste si záchytná kulturní místa vybrali?

Města, kde jsme měli zastávky, jsme vybírali podle počtu kilometrů, abychom vždy zvládli pochod za den. Výběr míst byl tedy spíše náhodný, motivovaný prakticky. A ukázalo se to jako výhoda, protože jsme tak poznali místa, která bychom si v itineráři jinak ani nezaškrtli. Každý z týmu dostal na starosti v průměru tři města a měl za úkol zjistit, co se tam bude dít, zkontaktovat kulturní organizace. S tím, kdo odpověděl, jsme vymysleli program. Na někoho jsme dostali kontakt přes někoho dalšího, studujeme uměnovědný obor, takže máme i své kontakty. V Moravské Třebové jsme se například obrátili na Kulturní středisko Moravská Třebová, což je městská kulturní organizace, jindy šlo o nezřizované neziskovky. Program se tedy vyvíjel organicky podle toho, kdo se chtěl zapojit.

Rámcově šlo pokaždé o zdobení strašáka, kterého jsme nesli na tyči s sebou. Chtěli jsme, aby se v každém místě, kde jsme zastavili, lidé na zdobení strašáka podíleli. Tak, na konkrétním předmětu, jsme ukazovali, že kultury není potřeba se bát, že není strašidelná, že je tu pro všechny a všichni se na ní mohou podílet. Následoval kulturní program v každém místě a diskuse. Třeba ve Svitavách to ale bylo trochu jinak, tam jsme obešli víc kulturních organizací. Mluvili jsme tam takto i s paní z městské knihovny, ta nás odkázala na kolegyni v Litomyšli, kterou jsme navštívili další den, přičemž jsme zjistili, jak moc se s aktuální vládou snižuje podpora knihoven a že se musejí teď víc obracet na zahraniční granty. Tak jsme si postupně skládali mozaiku informací.

Šlo tedy jak o nezřizované neziskovky, tak příspěvkové organizace…

Ano, původně jsme se pokaždé chtěli spojit s největším tělesem, které kulturu ve městě zajišťuje, což je často příspěvkovka, třeba městská kulturní organizace, jako například v Moravské Třebové. Ale ne všude to vyšlo, neodpověděli, nebyli vstřícní, některé organizace nefungují. Pak jsme tedy rešeršovali dál, jaké další kulturní organizace v daném místě fungují. Skrze naše kontakty jsme se dostali také k networku nezávislých kulturních center Nová síť. Její zástupci, zběhlí v kulturní advokacii, chtěli sami vést diskusi v malé obci Zámrsk. To se ukázalo jako velmi plodné, protože na debatě mohli informovat vedení obce o možnostech podpory, o kterých ti lidé ani nevěděli, že existují.

Váš závěr pochodu v Praze se spojil s demonstrací před Úřadem vlády. Kdy jste se rozhodli připojit?

Od začátku jsme chtěli, aby pochod v Praze vyvrcholil nějakou velkou akcí. Chtěli jsme se prosíťovat s dalšími organizacemi nejen z Prahy, zapojit je do pochodu, pochod víc zviditelnit a domluvit se na závěr pochodu na větší akci, kterou by organizovali lidé z Prahy, protože znají prostředí, navíc jsme během pochodu sami nemohli větší akci organizovat. Demonstrace ale dalším aktérům nedávala smysl. Jenže pak se ukázalo, že zrovna ten den bude vláda projednávat návrh na změnu financování veřejnoprávních médií, takže akce smysl dostala a náš pochod se tak završil. Chystat se akce začala trochu na poslední chvíli, takže nepřišlo tolik lidí. Nicméně i tak je dobře, že se demonstrace konala. I když vláda změnu schválila.

Vždycky asi existuje určité dilema, zda protestní akce chystat dopředu, s časem na přípravu, víc koncepčně, nebo spíš v reálném čase rychle reagovat na to, co se děje. Jak o tomhle přemýšlíte?

Demonstrace ve všední den v 11 hodin dopoledne, což byla ta před Úřadem vlády, nemusí všem vyhovovat. Jenže vzhledem k jednání vlády dávala smysl. Někdo jiný zase řekne, že přestal na demonstrace jezdit, protože jsou vždycky o víkendu, a tak nemají takovou sílu. Sílu přece má, když lidé ve všední den nepůjdou do práce, ale na demonstraci – je to svého druhu stávka.

Češi mají velkou schopnost se rychle zmobilizovat, když se děje něco velkého. Zachovat dlouhodobost protestů je už ale větší výzva. Pak už je opravdu potřeba větší systematičnost, vytvořit funkční systém, který bude připravený reagovat. V tom je síla Milionu chvilek pro demokracii, které mají strukturu a dokáží lidi zmobilizovat. Pochody v různých městech na obranu veřejnoprávních médií, které „chvilkaři“ pořádali, neměly moc velkou publicitu, a když jsme tam měli vystoupit, báli jsme se, že přijde pár lidí. Ale Olomoucí najednou prošel tisícihlavý průvod. Mluvíme teď i o tom, jak být nejen reaktivní, ale také proaktivní – třeba když sledujeme slovenské dění kolem Plánu obnovy a odolnosti kultúry. Jak nejen protestovat, ale nabízet i systémová řešení, alternativy.

Chceme určitě zdůraznit, že nám hodně pomohla přímá zkušenost, kterou jsme při pochodu udělali s lidmi a tím, jak o kultuře přemýšlejí, jaká je jejich reálná zkušenost s kulturou v regionech. Díky tomu vidíme, jak podstatné je nezůstávat v našich bublinách, překračovat vlastní hranice, snažit se v terénu pochopit pohledy ostatních lidí, být otevření protinázorům, argumentovat. To nás posouvá kupředu.

Jak jste si s odstupem času pochod vyhodnotili?

Jako důležité téma vykrystalizovala komunikace a komunita – jak o našich aktivitách dávat vědět, jak nabalovat další lidi, jak lépe sdílet informace, jak spolu více mluvit. Pochod nás inspiroval k tomu, abychom se hodně zaměřili na regiony a jejich problémy, trochu sestoupili ze slonovinové věže Olomouce. Regionální problémy rozhodně nevyřeší, když se vrátí 300 milionů korun do rozpočtu ministerstva kultury. Je potřeba dlouhodobá kulturní advokacie.

Jako téma se ukázalo také rozdělení rolí a hierarchie, což se netýká jen nás, ale obecně organizací protestujících a advokujících za kulturu. Pozvali jsme Stojíme za kulturou z Prahy, Média nedáme a další organizace, s nimiž jsme připravili kulatý stůl, kde jsme mluvili o tom, jak protest a advokacii dále vést. Chtěli jsme zastřešení, jednotnou komunikaci. Představovali jsme si, že pochod sjednotí regiony a všichni dorazíme do Prahy. Ale nemělo to odezvu. Doteď si úplně nepřipadáme přizvaní k pražskému jednacímu stolu studentských a dalších iniciativ, i když nechceme, aby to vyznělo tak, že nás ostatní nepodporují, to by zase nebyla pravda. Opět se v tom však trochu ukazuje propast mezi regiony a Prahou – přitom máme stejnou myšlenku a jde nám o stejnou věc.

Spíš až zpětně také v pochodu můžeme vidět odmítnutí společenské smlouvy, že budeme na jednom místě a tam se něčemu věnovat. Přešli jsme pochodem do jiného životního režimu, i když jsme byli hodně ve městech a naše cesta trvala jen půl měsíce. Pak nás trochu štvaly komentáře typu „my musíme chodit do práce, zatímco vy nemusíte, máte spoustu volného času, protože jste jenom studenti“. Ne! Museli jsme svůj čas pochodu hodně uzpůsobit, reálně obětovat spoustu jiných věcí, abychom mohli dva týdny jít a protestovat za to, co je pro nás důležité. Bez tréninku jsme vyrazili na pochod. A pořád máme na nohách mozoly.

Foto: Archiv účastnictva Pochodu za kulturu, 2026