CJCH 2026: Tereza Kalousová

Mám se skvěle? 

Tereza Kalousová nám svými díly, které se pohybují napříč médii a sestávají převážně z videí, sochařských instalací a textu, kontinuálně předestírá specifickou atmosféru, jež je podivně nehybná i těkavá, mazlavě tekutá i pevně strukturovaná, světle pastelová i rudě temná. Dostáváme se do zvláštního bezčasí, kde se mísí skutečnost a sny, a kde se naše těla rozplývají v digitální nejistotě. Ve videích je vše trochu zpomalené, nic se neděje náhodou – a přitom skutečnost, která se tu odehrává, je zcela absurdní. V tomto konstruovaném světě jako by vše sledovalo jakýsi zcela jasný záměr, který je ale trochu tajný nebo zastřený mystériem. Co znamená jednat a být ve světě, který nám Kalousová s precizností předestírá?

Ve svém videu I’ll Put You in My Folder, I’ll Keep You in My Mind (2022) umělkyně ukazuje protagonistku (a většinou je jí sama autorka), která se, mezitím co si povídá s půdou již zoraného pole, postupně stává avatarem. Důležitým motivem práce Kalousové je promítání digitálního já do žité (tělesné) reality a zase naopak. Vztah a smutek ze zničené přírody se ve videu mísí s pocity odcizenosti ve světě, kdy se na ničení planety podílíme – například kvůli AI – vlastně všichni, a to i v případě, že to nechceme a jsme si toho vědomi. Digitální prezence se neodmyslitelně propisuje do té fyzické, naše těla jsou navždy poznamenána. Kdo vlastně jsme a kým nebo čím se necháme ovlivňovat? Brian Massumi, jež je důležitým filozofem v oblasti teorie afektu, popisuje rozdíl právě mezi afektem a emocí: emoce je více méně pocit, který umíme pojmenovat (podle toho, jak se zadaří) – víme, kdy například cítíme strach. Co se ale děje s naším tělem nebo naší myslí těsně předtím, než jsme vyděšeni? Afekt je ztělesněním tohoto nejasného stavu před: je to spíše intenzita prožívání, která je všudypřítomná a politická. Zasahuje nejen naše těla a mysl, ale také okolí a objekty, mezi kterými se každodenně pohybujeme, s nimiž jednáme a jimiž se necháváme ovlivňovat. Afekt je stav před tím, než začneme něco cítit, je to tušení, ale zároveň jistota, že se něco hrozného stane, takže nad tím nemáme žádnou moc. Zdánlivě nevinný krátký příspěvek na sociálních sítích v nás může vyvolat pobouření bez toho, aniž bychom byli schopni toto pobouření vyhodnotit. Moc, kterou nad námi vládne AI, může být extrémně nebezpečná i proto, že do značné míry přesahuje naše chápání. Pocity, které v nás vyvolává, neumíme uchopit, takže nám zbyde jen pachuť úzkosti, kterou dáváme za vinu neprávem sami sobě.

Tato tíže, kterou s sebou přináší mimo jiné současná politická situace techno-oligarchického světa, v němž autoritáři tahají za pokoutně skryté nitky platforem, které se ale poměrně konkrétně vlívají do našich životů a určují potom téměř každý náš krok či pocit bez našeho vědomí a možnosti cokoliv nějak změnit, se tedy nenávratně propisuje také do umělecké tvorby Terezy Kalousové. Je důležité zmínit, že vystudovala také architekturu, takže je její práce možná o to přirozeněji rozkročena mezi vícero vyjadřovacích prostředků, se kterými ale velmi zdařile a precizně řemeslně nakládá. Její diplomová práce Keys to the City?, ze které vznikla také publikace, se zabývá tématem novodobého odcizení, jež je nahlíženo z perspektivy města formovaného kapitalismem a neoliberalismem – jeho obyvatelé se cítí čím dál více osamoceni a ztraceni, protože je jim omezován přístup k základním službám a potřebám.

Možná i proto se její sochařské objekty (stejně jako videa) často vyznačují jakousi korporátní vyleštěnou estetikou, která jako by odkazovala k pomíjivosti a naprosté cizosti, kterou v nás digitální a neoliberální prostředí vyvolává. Zmiňme například objekt A Thing In My Mouth That Refuses To Be Articulated (2025), který zhmotňuje už jen sako bez lidské přítomnosti, kdy se diváctvu místo obličeje zjevuje podivná dřevěná hmota připomínající lidské útroby. V amsterdamské výstavě Day By Day And All The Time II (2024), ve které vytvořila rozsáhlou instalaci převážně ze dřeva a kartonů, se zase objevují opuštěné kancelářské židle a nápisy jako „Promise you are real and you will live forever forever pertinent to me“ uvozené příznačným červeným špendlíkem z messengerových konverzací.

Cítíme se totiž čím dál více osamoceni ve světě, který se vzdaluje od našich potřeb a my se vzdalujeme od těch jeho. Nic už se neděje samo o sobě, myšlenka na změnu pořádků je čím dál absurdnější, jelikož všechny naše činy jsou propleteny do těžko rozluštitelných sociálních, ekonomických, politicko-kulturních i osobních vztahů. Ve výstavě Under the Weather pro galerii FAVU společně s umělcem Šimonem Chloubou řeší Kalousová „mrtvý čas“. Když jsem se zeptala Googlu (automaticky už také AI), co znamená tento pojem, vyjela mi poučka, že v oblasti techniky znamená dobu, kdy měřící přístroj nebo systém přijme signál, ale ještě na něj není schopný reagovat.  

Tyto ambivalentní a abstraktní pocity jsou také zprostředkovány ve videu I’m Doing Great (I’m Doing Great) z roku 2023, v němž se protagonistka opět propadá do digitálního světa ovládaného avatarkou. Snaží se namáhavě najít klíče, které včera ztratila – jako by tyto klíče byly přístupem k její identitě a určovaly, kdo tedy skutečně je a co jí přináleží (jak si všímá Jiří Sirůček a Sára Märc v popisu práce Kalousové, klíče jako metafora našeho sociálního statutu a privilegií odkazují ke knize teoretika vizuální kultury Nicholase Mirzoeffa). Dlouhý umělý nos protagonistky jako by naznačoval tenkou hranici mezi lží a pravdou, potažmo mezi realitou a fikcí, k čemuž navádí i lehce ironický název videa, jež výstižně popisuje citovou apatii, kterou v nás prostředí města nebo internetu často vzbuzuje. Protagonistka chce být nohama na zemi, nakonec však s avatarkou splývá, nejde to jinak. Neodbytně touží po něčem, co zároveň niterně odmítá. Jak ale definovat, co je pevný bod, ze kterého se pohybujeme a na základě kterého jednáme? Je to nás účet na instagramu? Jsou to naši přátelé nebo naši sledující?

Na své první sólové výstavě To The Bone v etc. galerii představila Kalousová video Vanilla Sky (2025) v kombinaci se sochařským objektem v podobě sedacího nábytku ze dřeva a kůže, který je silně asociativní a může připomínat sedačku z auta, stejně jako samotný dopravní prostředek nebo nějakého živočicha, který se krčí a pomalu se plíží (nebo se rychle řítí?) na rudě červeném koberci. I zde se odehrává intimní vnitřní boj o vlastní identitu, ale tentokrát je protagonistou profesionální řidič, jehož opět hraje sama autorka. Ke svému autu, které jej chrání od rozžhaveného vyprahlého vnějšku s osamělou silnicí a poli, jež zdobí pouze větrné otáčející se elektrárny, má hluboký vztah. Asi nebude náhoda, že se stylizuje do muže: auto jako symbol je zneužíváno především krajně pravicovými a toxickými sklony a projevy ublížené maskulinity… Pomyslně postapokalyptický vnějšek, který je už naší denně žitou realitou (ostatně tyto řádky píšu v létě 2026, které je jedno z nejžhavějších za několik desítek let a 40 stupňů se stává novou normou), se jeví jako extrémně nebezpečný.

Autorka ve zmiňovaném videu zkoumá ambivalentní vztah k technologickým objektům, které nás už nevyhnutelně spoluutvářejí. Mechanické tělo splývá s tím fyzickým: vše, co se ve videu děje, je rovněž silně senzuální, stékající krůpěje potu jako by byly stejně důležitým aktérstvem jako řidič nebo auto. Můžeme mít vztah s autem, můžeme k němu cítit intimní blízkost, protože nás chrání od přírody, která se nám stává nebezpečnou našim vlastním přičiněním a cítíme se v ní tak odcizeni. Akcelerace je neúprosná. Jak rychle se v čím dál modernějším a „lepším“ světě začneme cítit opotřebovaní a nepotřební? Rovněž ve videu Wonderful Time (2024) se vypravěčka snaží pochopit niterné potřeby nejasné cizí bytosti, ale nakonec se ukazuje, že ani ona sama nemá tušení, jestli se náhodou nejedná o ni samotnou. Zhmotňuje se tu netečný a banální svět, ve kterém je extrémně náročné přiblížit se svému vnitřnímu hlasu a tělu, rozeznat skutečné emoce, které by se nás dotkly – a to ani přes přítomnost roztomilého králíčka, který by nám měl být blízko, ale nemáme se k němu jak vztáhnout.

Umělkyně přes všechno popsané nepropadá beznaději a snaží se pomocí uměleckých prostředků popsat realitu, v níž všichni žijeme. Nebo se alespoň snaží reprodukovat svůj pocit – nebo přesněji, chceme-li, snaží se definovat afekty, kterými jsme prostoupeni, ale mocenské uspořádání světa, v němž se hůř a hůř orientuje, nám brání v jejich uchopení. Co vlastně cítíme, kde jsme doma, koho milujeme? Je auto náš přítel nebo náš nepřítel? Chrání nás jeho skeleton a klimatizovaný vnitřek před neúprosnými vlny veder nebo nás odcizuje od vyprahlé krajiny, se kterou bychom se měli sžívat, a ne se od ní vzdalovat?

Připomíná mi to metaforu dvojníků od Naomi Klein, která popisuje právě toto prostupování digitálních já do našich životů, tuto zrádnou digitální bažinu, ve které se neumíme dost dobře pohybovat, a tak nám může hrozit, že utoneme v krajně pravicových a extremistických názorech, jako se to ostatně děje nyní všude ve světě. „Postava dvojníka náš již po staletí varuje před těmito stínovými verzemi našeho kolektivního já, před těmito monstrózními možnými budoucnostmi. Nezažíváme je už?“ ptá se trefně Klein. Kalousová nám odpověď neservíruje na zlatém podnose, ale podněcuje nás k přemýšlení a k imaginaci. Pomocí umění se snaží pojmenovávat ambivalenci dneška a sama říká, že schopnost umění unést tuto dvojakost je jeden z důvodů, co ji na umění dává smysl a proč se mu rozhodla věnovat. Možná, že tíži tohoto světa dokáže unést už jen málo věcí a jednou z nich je umění. Pojďme toho využít.