TZ: Inverzní romantika

Projekt nazvaný Inverzní romantika si neklade jednoznačné cíle. Vlastně by se ani neměl nazývat „projektem", ale mnohem spíše (pouze) výstavou. Vysvětlení je jednoduché. Snahou je co nejvíce se vyhnout a neakceptovat zprofanované a v uměleckém „provozu" nadužívané termíny a pojmy spojené s „pozitivním a servilním jazykem ekonomiky, logiky a politiky". Užívá-li se dnes běžně v souvislosti s vizuální kulturou jazyka počtů, výroby a postprodukce, a je-li v módě „přesazovat" jazyk jednoho oboru do jiného a volně pak nakládat s konkrétními významy, pak výstava tří malířů - Jiřího Petrboka (1962), Josefa Bolfa (1971) a Martina Gerboce (1971) - přináší sice podobnou strategii (významové rozvolnění) ale prostřednictvím čistě vizuálních prostředků. Zásadní a nosnou je tu strategie jinotaje, malba je zástupnou situací, která podprahově atakuje diváka a pracuje s jeho imunitou a - v druhé fázi - integritou. U každého je (tato „situace") vyvíjena jinak a s jiným dopadem. Umělec se tu stává tím, koho Pierre Klossowski trefně označuje zároveň za experimentátora i pokušitele (Versucher). Obraz se stává laboratoří, která se ale vědomě vyhýbá banalitě pojmenovatelnosti a diagnostifikovatelnosti. Nesměřuje k obnažení a potvrzení jednoho jediného ideálu, něčeho bolestně nedosažitelného, romanticky nedostupného, a už vůbec se nezabývá nějakým popisem či pouhou reflexí, nýbrž naopak sytí a zmnožuje odlišnosti, které zasévají chybu do jednoznačné orientace diváka. Obrazy ho mohou iritovat, provokovat i trýznit. Odtud název Inverzní romantika.