TZ: Jan Bražina, Kateřina Kábová v Galerii Sibiř

Jan Bražina, Kateřina Kábová / Potkáváme se po haldách / kurátoři: Ester Hotová, Max Lysáček / Galerie Sibiř / Kulturní centrum Sibiř v brněnských Husovicích / Brno / 8. 6. 2023 – 26. 6. 2023

Začněme od podlahy. Šeď doplněna o odstín zelené, neprůhledně pokrývá celou plochu, po které se divák prochází a pochvíli se může zdát, že se ocitl úplně jinde, než uprostřed brněnských Husovic. Nejsilnějším vjemem této výstavy, aspoň z osobního hlediska, je samotná nostalgická atmosféra. Pocit při vzpomínkách na odpolední lítání ve starých teplácích v polích za panelákovým sídlištěm. Možná, spíše než pole, se jednalo o místa, která developeři ještě nestihli pokrýt obytnou zástavbou. A na nich nahodilé kopce prorostlé plevelem – útočiště pro příměstskou faunu, luční rostliny, s výhledem na dálnici, paneláky, špinavá jezírka.

Textilní objekty a tradiční malba na plátně, která oprašuje romantismus a přivádí jej do přítomnosti, do povědomých prožitků devadesátkové generace. Fúze děl, a to doslovná, je pro diváka připravena v darkroomu (tedy, momentálně lightroomu), kde objekt pohlcuje maloformátový obraz. Vše do sebe zapadá, od námětu malby – figura obklopena hranicí lesa, po zavěšený útvar, který plátno drží nad zemí. Jan Bražina dokáže dokonale abstrahovat dojem organických útvarů, jejich kompozici, interpretovat je za využití autentického materiálu. Především proto jsou jeho díla v prostorách galerie tak důvěryhodná a povědomá. Spouštějící představy dávno zapomenutých, a bohužel pomalu mizících tvarosloví lesoparků a míst, která obklopila náletová flóra, celkový kolorit, po kterém zůstává tíživá nostalgie a pocit prázdnoty.

Jindy rušivý element v rámci galerie, okno propojující foyer a bar, je utišeno domáckým elementem – ručně dekorované závěsy na kusu větve, která ležela dlouho zapomenutá v útrobách Sibiře. Tyto zdánlivě nepodstatné detaily zcela proměnily charakter místnosti, vytvořily podhoubí pro srozumitelnou komunikaci děl.

Kateřina Kabová pracuje s principem neoromantismu, dalo by se říci, s příměsí snovosti a povědomosti. Rozpoznatelné, ale neurčité siluety staveb. Šero ozářené wolframovým osvětlením, figury putující skrze zarostlý terén, nebo zahaleny ve vlastních myšlenkách, kráčející vstříc zelené stěně. Obrazy rámovány větvemi, předkládající výmluvné svědectví enviromentálního žalu a určité tužby po zachování takových míst, jejichž existence je v blízké budoucnosti přímo ohrožena.

Jan Bražina pak přirozeně dotváří prostorové prorůstání těchto výjevů s využitím příbuzné barevnosti a měkkých tvarů, podobně jako buřina pokrývá člověkem vykopané, pověstné haldy, které konec konců při procházce po návštěvě galerie můžete potkat na celém území blízkého brownfieldu a celý dojem tak dokonale zakončit. Autor pracuje s textilem v tradičních i nekonvenčních žánrech – móda, figurální socha, objekt či doplněk. Díky tomu je schopen toto médium transformovat, mapovat jím širokou škálu současných fenoménů a využívat jeho vlastností k tvoření určitých mimikry, či zhmotnění výhradně pocitových vjemů.

Autoři předvedli dokonalou transformaci prostoru s využitím prostředků, které dobře znají a dokáží skrze ně komunikovat to, co pouhým slovním sdělením už málokdo zachytí. Připomněli důležitost míst, která rapidně mizí. Působením na prostorové vnímání. Připomínáním všeobecných vzpomínek.