TZ: Tereza Vlčková

Tereza Vlčková: MIRRORS INSIDE / Galerie Gambit / Praha / 2. 12. 2009 - 15. 1. 2010

Tereza Vlčková (1983) dnes patří k nejvýraznějším osobnostem mladé generace české fotografie. Během velmi krátké doby se jí podařilo získat mezinárodní renomé, potvrzené udělením UniCredit Bank Award na veletrhu Prague Photo 2008, získáním Ceny diváků na Mezinárodním festivalu fotografie 2008 v polské Lodži, úspěchem v Rencontres d’Arles 2008, v přehlídce Academy Meets Photokina 2008 v Kolíně nad Rýnem a na festivalu Transphotographiques 2008 v Lille, ma němž byla představena hned na třech samostatných výstavách v bezprostředním sousedství děl Joela-Petera Witkina, Jeanloupa Sieffa či Petra Knappa, hlavní cenou BMW pro nejlepšího účastníka Lyon Septembre de la photographie 2008, úspěchem samostatné výstavy na Měsíci fotografie 2008 v Bratislavě, vítězstvím v soutěži Frame nebo zařazením na putovní výstavu ReGeneration 2: Tomorrow’s Photographers Today, pořádanou Musée de l’Elysée v Lausanne, a do stejnojmenné knihy nakladatelství Thames and Hudson v Londýně.

Její práce zpravidla stojí na stale nejasnějších hranicích volné tvorby a módní a reklamní fotografie, podobně jako tomu dnes je u řady výrazných mladých fotografů v České republice (Dita Pepe, Štěpánka Stein se Salimem Issou, Barbora Prášilová, Adam Holý aj). Ostatně sama autorka paralelně studuje na dvou vysokých fotografických školách – v Ateliéru reklamní fotografie na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a na univerzálněji zaměřeném Institutu tvůrčí fotografie Slezské university v Opavě, kde dnes dokonce už sama externě vyučuje módní fotografii. Práce Terezy Vlčkové někdy zachycují konkrétní módní kreace (jako v případě souboru Little Garden), jindy jde o šaty po babičce. Podobně, jako bývá vágní styl těchto snímků, bývá neurčitá i jejich časová zařaditelnost. Autorka se totiž často inspiruje uměleckými díly z různých období a nechává nás v nejistotě, kdy a kde se vlastně scény na jejích fotografiích odehrávají. Velký význam v tom mívá i nadpozemsky nádherná příroda bez jakýchkoliv civilizačních zásahů, s níž ženy a dívky před kamerou dokonale souzní, jíž se zcela odevzdávají, s níž se snaží splynout. Příroda je zde jakýmsi ideálem krásy, čistoty, neposkvrněnosti i duchovní hloubky. Samotné modelky (mužské postavy se dosud na fotografiích Terezy Vlčkové neobjevily), které někdy více než skutečná děvčátka, dívky a ženy připomínají panenky či figuríny z výkladních skříní, působí neurčitě a tajemně.

V pohádkové atmosféře a sladkobolnosti idealizovaných mladých žen na lesních mýtinách a horských loukách z cyklu Little Garden můžeme najít vzory obrazů anglických prerafaelitů, kdežto ostré jasné barvy, akcent na vyumělkovanou líbivost a vědomá exploatace kýče zase mohou vzdáleně připomenout práce Jamese Bidgooda nebo Pierra Gillese. Už název souboru fotografií snově levitujících křehkých dívek na vrcholcích beskydských kopců ze souboru A Perfekt Day, Elise sugeruje Alenku spisovatele a piktorialistického fotografa Lewise Carrola. Ve výskocích křehkých dívek, jimiž se snaží dostat z gravitace reálného světa, najdeme inspiraci symbolistickými díly z přelomu 19. a 20. století. Sama autorka o mnohoznačném vyznění těchto extaticky působících snímků říká: „Všechny dívky s upřenými pohledy nad sebe se nacházejí v otevřené krajině na vysokých kopcích, skalách a na vrších. Jsou snad na těchto místech, aby dosáhly hlubšího duchovního prožitku? Snaží se dostat malinko výš svými výskoky, s nimiž se odevzdávají kouzlu přírody? Myslí si snad, že budou blíž nebi? Nikdo netuší, zda se opravdu nevznesou nebo zda spadnou na zem…“

U magických portrétů dvojčat v pohádkově působících krajinách zl cyklu Two zase najdeme paralely s díly starých italských a španělských mistrů, s fotografiemi Augusta Sandera, Diany Arbus, Rijneke Dijkstra či Loretty Lux, zachycujícími portrétované s uhrančivými pohledy přímo na diváka, i s filmy Stanleyho Kubricka The Shining nebo Tima Burtona Sleepy Hollow, které autorku silně ovlivnily. Nejsme v něm schopni rozeznat, kdy se jedná o skutečná dvojčata a kdy o klony jednoho děvčátka, vytvořené v počítači, někdy si dokonce nejsme jisti, zda nejde o dokonalé panenky z umělé hmoty, někdy z nich máme trochu strach. Autorce však nejde o hru, ale snaží se prozkoumávat identitu maximálně fyziologicky blízkých lidí, jejichž vnější podobnost ještě zdůrazňuje stejným oblečením i stejnými účesy. V jemných kontrastech a analozích výrazů jejich tváří s překvapivě dospělými výrazy přitom akcentuje otázky, zda stejně blízký je i jejich psychický svět a jejich charakter či jaké jsou jejich vzájemné vztahy, jaké je jejich alter ego, kolik tváří se v každém z nás skrývá. Velkou roli zejména v těchto fotografiích Terezy Vlčkové hrají dodatečné úpravy snímků v počítači, kdy autorka ovlivňuje výslednou barevnost, odstraňuje zbytečné detaily či, skládá výsledný obraz z několika záběrů. Intenzivní využívání photoshopu umocňuje působivost fotografií, které okouzlují svou nevšední poetikou, osobitým světem na rozhraní skutečnosti a snu i kladením otázek, na které jen obtížně hledáme přesné odpovědi.

Další soubor Untitled, působí mnohem lehčeji, namísto strachu z něj vyzařuje hravost. Podnětem k této sérii byla autorčina snaha vytvořit fotografickou knížku pro děti i pro dospělé, kteří se “nebojí snit s otevřenýma očima.” Vlčková v ní vytvořila snové obrazy malé sestřenice s barevnými balónky a exotickými lamami ve zcela realistické scenérii zaplevelené louhy, rozpadávajícího se drátěného plotu a venkovských domků, tak typických pro česká a moravská maloměsta a vesnice. Pokouší se v nich propojit vysněný a skutečný svět stejně jako “vysoké” umění s reklamou, pop kulturou a kýčem v ostře barevných fotografiích, které provokují, které nejsou přijímány s tak jednoznačným nadšením jako portréty z cyklu Two, ale které nenechají nikoho chladným.

Návratem k hlubšímu obsahu je nejnovější soubor Mirrors Inside, uvedený na Prague Biennale Photo 1 v roce 2009. proměn identity, Vlčková poprvé nefotografovala uprostřed krásné přírody, ale v klaustrofobně působícím uzavřeném interiéru divadelního sálu bez oken a bez přirozeného světla, v ponurém prostoru, který apriorně omezuje svobodu a možnost úniku. V náročných a technicky precizně zpracovaných aranžmá multiplikovaných dívčích postav, někdy až připomínající masové politické a sportovní akce totalitních režimů, autorka vytváří absurdní představení, v nichž se v obrazových metaforách zabývá otázkami ztráty individuality uprostřed davů a proměn identity, manipulovatelnosti, ale take autoreflexemi svých pocitů a snů, zkoumáním vlastní osobnosti. Sama o tom říká” “Jde o vnitřní niterný monolog, o hledání sama sebe. Jenom sami před sebou se nikdy neschováme.”

Jen málo fotografů se tak rychle dostalo na výsluní fotografického světa jako Tereza Vlčková. Jenom málo českých fotografů má takový talent jako ona.

Vladimír Birgus