Událost roku, nebo trojský kůň? Začátek století v Ostravě

Z důvodů rekonstrukce se ostravský Dům umění prakticky na celou druhou polovinu loňského roku uzavřel pro veřejnost, takže asi jediné aktivity, které mohly rozptýlit čekání jeho návštěvníků, představovalo několik performancí festivalu Malamut uvnitř i vně budovy a instalace petrifikované květinové výzdoby Daniela Balabána, vytvořená před jejím vchodem pro další ostravský festival Kukačka.

Tento půst na konci roku ukončil výstavní projekt Začátek století, který se po úspěšné plzeňské premiéře v roce 2012 přesunul právě do Ostravy. Na místní poměry jde skutečně o opulentní přehlídku současného umění naplňující téměř kompletní výstavní kapacitu Domu umění a snad i proto některým z místních přivodila zažívací problémy, typické pro někoho, kdo se po delším odříkání znovu oddá gurmánské vášni.

Tato krátká reflexe tak vlastně ani nebude pojednávat o výstavě samotné, jako spíše o tom, jaké pohnutky může vyvolávat u svého publika. Aby bylo hned na úvod jasno, je to i proto, že autor těchto řádků považuje výstavu za projekt zvládnutý jak po koncepční, dramaturgické či technické stránce a že se identifikuje i s většinou závěrů, které z této výstavy vyplývají. Vlastně ji vzhledem k současným poměrům pokládal i za divácky nebývale vstřícnou, ačkoli samozřejmě nebyl tak naivní, aby se domníval, že se najde dostatek těch, kteří budou ochotni v tzv. videokině zhlédnout celé několikahodinové filmové pásmo, které rozhodně nepředstavovalo jen doplněk „hmotných artefaktů“.

Přirozeně, výstava artikuluje domácí výtvarnou produkci uplynulé dekády zejména prizmatem technického obrazu (pohyblivého i statického), umění instalace a objektu, tedy formami, které dávají asi nejsnáze průchod různým neokonceptuálním, sociálním či kolaborativním přístupům současnosti. Jsou to ale také formy a postupy, které nejlépe naplňují představu současného akademismu. Pro zasvěcence či spíše spiklence představují hru s poměrně jasnými pravidly, která dokáže naplnit očekávání. Potíže ale působí těm, jež se hry aktivně neúčastní.

V této souvislosti mohu odcitovat kurátorku celého projektu, Pavlínu Morganovou, která v katalogu k výstavě charakterizuje současnou uměleckou produkci i takto: „Finální artefakt přestává být izolovanou hmotnou entitou, je silně navázán na kontext svého vzniku a stává se spíše aktivitou prezentovanou v rámci uměleckého světa. Často by ale mohla fungovat i v rámci jiných kontextů. Bourriaud umění dokonce přirovnává ke kolektivnímu sportu. Záměrně ho snímá z piedestalu a začleňuje do běžného života.“ Charakteristika je to bezpochyby široce akceptovatelná, potíž však opravdu vyvstává u těch, kteří daný kontext neznají a volají po tom, aby umění opět fungovalo i ad hoc (pokud tomu ovšem někdy skutečně bylo). Je to vlastně jeden z paradoxů dnešních dní. Umění usiluje o to stát se aktivní součástí všedního života a přebírá i jeho mimikry, aby mohlo snáze spoluutvářet veřejné dění. Běžné publikum (alespoň u nás) o to ale nestojí a nadále volá po uměleckých archetypech. S tím se však – zjednodušeně řečeno – umění potýká vlastně už od nástupu moderny. Posouvají se jen hranice, mění rekvizity a hlavní protagonisté, takže Baudelairova malíře moderního života dnes alternují umělečtí aktivisté, archiváři, terénní pracovníci a kulturní animátoři. Tak jako tehdejší umělce může ale běžné publikum i ty současné vinit z „desakralizace“, kterou modernímu umění vyčítal již Hans Sedlmayr ve své slavné studii „Ztráta středu“.

Vraťme se však do Ostravy, která mi vlastně dala záminku k podobným úvahám tím, že tuto pro kritika „bezproblémovou“ výstavu přijala část místní veřejnosti spíše rozpačitě. Nechme teď stranou maloměstsky vyznívající stížnosti na neúčast umělců na vernisáži, podstatnější je, že výstava „nebodovala“ i u některých autorit lokální scény, takže třeba v anketě výtvarná událost roku, iniciované místním kulturním serverem ostravan.cz, u jednoho z respektovaných galeristů figurovala na pomyslném dně jako propadák roku. A to buď proto, že měla být jednostranně koncipovaná, nebo proto, že české umění obecně není v dobré kondici. „…možná obojí“, říká galerista, kterého není nutné jmenovat, „… u většiny děl když si divák neprostuduje záměr autora čili koncept, neví, o co jde, a i když si ho přečte, tak dílo nepůsobí vizuálně.“ Z kritiky vlastně vyčleňuje jen autory jako je Josef Bolf či Jakub Hošek. Je tedy jasné, že neuralgickým bodem (nutno říci, že už skutečně trochu obehraným) bylo rovněž nedostatečné zastoupení média malby.

Tento názor může být třeba izolovaný, zkušenost a několik rozhovorů se zainteresovanými mi ale napovídá, že spíše nikoli. Tato polemika je proto vlastně tak trochu odpovědí na to, proč se i zdejší výtvarná scéna „po hlasité manifestaci okolo poloviny devadesátých let postupně marginalizovala“ (Michal Koleček). Ze strany lokálních institucí a publika se zkrátka nedostavila kýžená podpora, takže i nadále setrvávala v pozici Popelky, přesně v duchu úsloví: doma není nikdo prorokem. Místní prostředí je fakticky dodnes utvářeno dvěma zcela odlišnými, byť někdy částečně prostupnými světy. Tím, který vychází z étosu místních „devadesátých“, v němž se kritický pohled a angažovanost snoubí s bonvivánstvím, provokací a (ne)vědomou mírou diletantství, tedy světem, jehož linii rozvíjí především část ateliérů ostravské Fakulty umění. A pak svět zřetelně konzervativnější, setrvávající na koncepcích, které třeba nelze nutně označit za anachronické, přinejmenším ale akcentující tradiční hodnoty uměleckého díla jako je jeho nadčasovost a estetická přitažlivost, tedy takové, pro něž více než před sto lety používal Marcel Duchamp termín retinální.

Začátek století je každopádně přesně tím typem výstavy, kterou Ostrava potřebuje. Vytrhuje ji z jejího světa a zcela jasným způsobem poukazuje na to, že v dnešním umění dávno nejde o souboj mezi „malbou“, „sochou“ a „tím ostatním“. Pro většinu zainteresovaných věc naprosto zjevná až banální. Jak to však sdělit těm, kteří se o současný výtvarný provoz zajímají jen okrajově? Z tohoto pohledu se asi tento text míjí účinkem, pravidelní čtenáři Artalku totiž bezpochyby patří spíše k insiderům, a tak by si možná nejspíš raději přečetli informativní recenzi o výstavě, kterou se podle kurátorčiných slov podařilo teprve v Ostravě realizovat podle původních představ bez výraznějších kompromisů. Nezbývá mi tedy než se jim tímto omluvit a namísto této neuspokojující náhražky recenze odkázat na katalog k výstavě. Je výborný.