Umanutá melancholie Tomáše Knoflíčka

V Ostravě probíhá již 8. ročník festivalu Kukačka prezentující současné umění ve veřejném prostoru, který svou činnost připodobňuje k parazitizmu kukačky obecné. Letos se Kukačka zaměřila pod kurátorskou taktovkou Tomáše Knoflíčka na revoluční téma „Život je jinde“. Martin Drábek se v textu zamýšlí nad vývojem festivalu, který podle něj „otevírá obecnější témata, jako je vztah periferie a centra, vyrovnávání se s existencí společenského a politického napětí, s environmentální krizí, nebo třeba realitou v neoliberální skutečnosti.“

Andrea Uváčiková & Zuzana Bartošová, txt.5.0 (Život). Foto: Simona Saeverud, Tomáš Knoflíček, Patrícia Grundzová

Umanutá melancholie Tomáše Knoflíčka

Ostravský festival Kukačka, který v říjnu a listopadu zaplní veřejný prostor města sochařskými instalacemi a performancemi, letos vstoupil již do svého osmého pokračování. To se ukazuje být především dalším stupněm evolučního procesu, jenž započal pátým ročníkem v roce 2014. Právě tehdy byl totiž poprvé narušen princip, který stálí kurátoři festivalu Tomáš Knoflíček a Libor Novotný uplatňovali v předešlých letech - prezentovat shluk intervencí, jež spojovalo především to, že jsou součástí této akce, a že pronikají do veřejného prostoru města Ostravy. Po prvních čtyřech ročnících, kdy se festival, jež svoji činnost připodobňuje k parazitizmu kukačky obecné, dostatečně etabloval, přišel čas na emancipaci. Kurátoři se přiklonili ke strategii, kdy si jako první krok stanoví jasně definované téma, které pak jednotlivé realizace s většími či menšími odchylkami pomáhají budovat. Nejprve přišla na řadu „Nemísta a prázdné prostory“, poté pohyb „Mezi banalitou a zázrakem“, „Pravidla hry“ a letos se zde rozvíjí revoluční téma „Život je jinde“.

Tento citát napsali studenti pařížské Sorbonny na zeď této univerzity během květnových událostí roku 1968. Objektem zájmu kurátorů se tak staly revoluční události a reakce, které v lidech vyvolávají. Podle nich totiž revoluce dává věcem domnělý smysl a činí svět přehlednějším. Je však také zrádná ve své neschopnosti pracovat s kompromisem, v tendenci vidět jen černou a bílou a nutit tak její účastníky buď ji bezmezně přijmout formou veřejného gesta, nebo odmítnout a stáhnout se do intimity a izolace svého vlastního světa.

Jakub Černý, Zde domov můj. Foto: Simona Saeverud, Tomáš Knoflíček, Patrícia Grundzová

Z dosavadního výčtu informací se zdá, že je ostravská akce jenom jednou z dalších přehlídek umění ve veřejném prostoru a neexistuje tak mnoho důvodů, proč jí věnovat zvýšenou pozornost. Letošní ročník je však přesto něčím výjimečný. Je totiž prozatím ve zmíněném evolučním procesu vyvrcholením, v rámci kterého je struktura festivalu schopna produkovat komplexní a autentické obrazy/řezy. Ty na jedné straně dokumentují intimní dekonstrukci myšlení a vnímání kurátora Tomáše Knoflíčka, který je téměř výhradním tvůrcem koncepce letošního ročníku, na straně druhé festival otevírá obecnější témata, jako je vztah periferie a centra, vyrovnávání se s existencí společenského a politického napětí, s environmentální krizí, nebo třeba realitou v neoliberální skutečnosti.

Kurátorský text Kukačky zmiňuje dvě možné cesty, jak na revoluci reagovat. Nakažlivý heroický idealismus, který extaticky boří zavedené pořádky na vlně sdíleného smyslu, se však v Ostravě objevuje jen ve velmi omezené míře. Vladimír Turner ke své instalaci Zakázané ovoce potřeboval zcela mrtvý strom, který posléze ozdobil množstvím ikonického revolučního nástroje – dlažebními kostkami. Idealisticky přímočará je například také Juliana Höschlová, jež se ve své performanci Ticho tě neochrání spolu s účastníky infiltrovala do mrtvého a chátrajícího skeletu nedostavěného domu na Havlíčkově nábřeží, který naplnila karaoke vystoupeními, společným přespáním a ambientním koncertem v prvních paprscích ranního slunce. Ve své anotaci pak zdůrazňuje odmítání systému, který namísto podpory zdravých orgánů, redukuje tělo na holou a mrtvou kostru.

Prakticky všichni ostatní účastníci Kukačky ale sahají k projevům, které jsou doprovázeny sebereflexivním skeptickým odstupem, úlekem, subverzivním humorem a ochranným uzavřením se do vlastního světa. Imrich Veber natočil pomocí dronu tři videa, z nichž dvě zachycují vernisáž s následující komentovanou procházkou a to třetí pak osamělého běžce na polní cestě. Skupina putující například za nápisy Andrei Uváčikové a Zuzany Bartošové vyrobené z materiálu, jenž se vlivem deště pomalu rozpadá, nebo za badmintonovou sítí vyrobenou z leštěného plechu Adama Kovalčíka, působí na videu ztraceně a z pohledu dronu malicherně, což diváka neodbytně tlačí k úzkostné nejistotě ohledně smyslu celé akce. Jakub Černý vyrobil na haldě Ema repliku fragmentu schodů z krytého náměstí nákupního centra Karolina, přičemž celou akci doplnil performancí, při které od Karoliny na Emu nesl na zádech nákupní vozík. Julia Gryboś a Barbora Zentková uspořádaly v den zahájení festivalu performanci, při které čtveřice hudebníků nekonečně variuje motiv inspirovaný skladbou Bruce Springsteena až do zemdlení sebe i diváků. Jan Fabián ve svém projektu Vzpomínky na budoucnost vybudoval vedle bývalých městských jatek zázemí pro domácí zvířata jako reakci na proces odcizování lidí a zvířat v urbánním prostředí.

Jan Fabián, Vzpomínka na budoucnost. Foto: Simona Saeverud, Tomáš Knoflíček, Patrícia Grundzová

Na závěr úvodního kurátorského textu Tomáš Knoflíček píše: „V první řadě však tento ročník touží akcentovat onen všeobecně známý a zároveň neodbytný pocit, že nám stále něco uniká mezi prsty. Život je zkrátka jinde.“ Pokud lze ve významových vrstvách letošní Kukačky identifikovat nějaké výrazné motivy, byla by to nepochybně unavená melancholie, jež vyzařuje i ze samotného citátu. Byl by to ale i odpor k přesvědčení, že kdo nejde s námi, jde proti nám. Bylo by to znechucení z neustále se opakující přítomnosti nervózního pocitu nedocenění komunity z periferie, a byl by to také přízrak vyhoření plynoucí z vyčerpávající snahy přisoudit důstojnost uměleckému počínání, které momentálně znovu stojí tváří v tvář velkým společensky zodpovědným rozhodnutím. Právě tato témata velmi intenzivně korespondují s výše zmíněnou intimní dekonstrukcí osobnosti Tomáše Knoflíčka – člověka, který se již dlouhá léta pohybuje v uměleckém provozu a bezmála dvě desetiletí učí na ostravské Fakultě umění. Člověka, který, jak dokumentuje také video Imricha Vebera, disponuje zvláštním spojením tak trochu znuděné subversivní melancholie a k tomu v příkrém kontrastu neúnavnou schopností konstruktivně budovat obraz situace, ve které se právě ocitne.

A proč jsem tedy přesvědčen, že si ostravský festival zasluhuje zvýšenou pozornost? Protože letošní Kukačka je především autentickou subjektivní strukturou, jež je na řadě míst narušena nejistotami a pochybnostmi. Právě tím se ale ocitá v originálním kontrastu k přízraku normalizace, která se momentálně šíří nejen uměleckým světem, zaštítěna vyššími morálními hodnotami společenské odpovědnosti. Kukačka tak přispívá k diverzitě diskurzu současného vizuálního umění a to ji činí neopominutelnou.


Kateřina Burgertová a Eliška Fialová, Jakub Černý, Jan Fabián, Julia Gryboś a Barbora Zentková, Hynek Chmelař, Juliana Höschlová, Adam Kovalčík, Šimon Szabo, Vladimír Turner, Andrea Uváčiková a Zuzana Bartošová, Adam Vačkář, Imrich Veber, Vlady, Jazoo Yang / Festival současného umění Kukačka 2019 / Život je jinde / kurátoři: Tomáš Knoflíček, Libor Novotný / Ostrava / 2. 10. - 10. 11. 2019

Foto: Simona Saeverud, Tomáš Knoflíček, Patrícia Grundzová

Martin Drábek | Narozen 1976. Je historik umění a umělecký kritik. Vystudoval na Filozofické fakultě UP v Olomouci. Zaměřuje se především na vizuální umění 20. a 21. století. Publikuje v časopisech art+antiques a Flash Art. Působí jako pedagog dějin umění na SUŠ Ostrava a příležitostně se také věnuje kurátorským projektům.