Umění gentrifikace na příkladu brněnského Cejlu
17. 2. 2021Komentář
V roce 2020 započala na brněnském Cejlu revitalizace veřejného prostoru pod taktovkou umělkyně Kateřiny Šedé, jež společně s kolektivem architektů navrhla soubor laviček, úpravy parků a značení komerčních prostor. Souběžně s projektem, pojmenovaným v návaznosti na její publikaci z roku 2017 Brnox II, se čtvrť plní murály současných českých umělců. Velké nástěnné malby na domech spadají pod projekt opozičního zastupitele Martina Reinera, který má vyloučenou lokalitu zpřístupnit náhodným návštěvníkům a provázat s centrem města. Jaký reálný dopad budou mít s největší pravděpodobností chystané změny na místní obyvatele, se dá velice snadno odhadnout podle obdobných příkladů ze světových metropolí. Zdá se ale, že tuto otázku si město i jednotliví zúčastnění zapomněli položit.
Umění gentrifikace na příkladu brněnského Cejlu
Brno je svým způsobem ospalé univerzitní město, poskytující jeho obyvatelkám a obyvatelům pocit pohody a bezpečí. O to výrazněji pak působí v oněch nevzrušivých kulisách vyloučená lokalita v jeho samotném jádru. Minulost Cejlu je plná dějových zvratů a současná podoba čtvrti je jejich smutným důsledkem. Jeho obyvatelé, z velké části Romové, jsou potomky slovenských dělníků, nastěhovaných do oblasti v rámci využívání levné pracovní síly v místních továrnách. Ale namísto toho, aby se město pokusilo své nové obyvatele integrovat a nabídlo jim důstojné podmínky k životu, nechávalo chudé dělníky bydlet v nerekonstruovaných budovách, jimž navíc dominuje pochmurně vyhlížející budova bývalé káznice, nyní sociálního a kulturního centra, jehož aktivity by se už dle slovníku jeho webových stránek i složení běžných návštěvníků daly považovat za předzvěst následných změn.
Když se Kateřina Šedá rozhodla vydat knihu, v níž popisuje své pozorování života v útrobách Cejlu, a pojmenovat ji Brnox v asociaci na nejdivočejší newyorskou čtvrť osmdesátých let, pravděpodobně ji nenapadlo, že by ona exotifikace mohla přispět ke zrychlení postupné gentrifikace dané oblasti. Stojí za to zmínit, že okolo vydání výše jmenované publikace se na sociálních sítích, v médiích, i mimo ně rozvířila vášnivá diskuze. Šedé bylo vyčítáno, že přispívá ke stigmatizaci zdejších obyvatel, aniž by jim přitom dala prostor se vyjádřit. Ostatně umělkyně sama v diskuzi z roku 2016, organizované platformou Artyčok.TV ve spolupráci s iniciativou tranzit.cz, říká, že ji nezajímá etnická otázka, ale pouhé mapování dané lokality. Tento postoj přitom očividně ukazuje velkou míru ignorace nepsaných pravidel dané čtvrti, stejně jako apatie vůči místním obyvatelům a jejich budoucnosti. To se bohužel projevuje i v pokračování projektu. Místní asi těžko ocení stigmatizující nápisy „Brnox“ na nových lavičkách za nadsazené částky, stejně jako sjednocený „vizuál“ jednotlivých, doposud polorozbitých, přesto svébytných výloh jednotlivých obchodů. Vzhledem k charakteru oblasti se asi s pochopením nesetká ani anti-graffiti nátěr na jednotlivých zdech. Ulice zkrátka najednou namísto paměti města ponesou značku umělkyně Šedé.
Když se podíváme na novinové články týkající se této části města, zjistíme, že ji nyní Bronxem/Brnoxem nazývají všichni – od zastupitelů, přes novináře, po náhodné kolemjdoucí. Když se řekne Bronx, zní to přece cool. Kdybychom se ale my i Kateřina zamysleli o něco soustředěněji, došlo by nám, že toto přirovnání předjímá veskrze nešťastný osud, což ostatně můžeme pozorovat i v jiných lokalitách ve světě, jako je berlínský Kreuzberg, tokijská Shibuja station, sanfranciská čtvrť Mission a koneckonců i pražský Karlín či Holešovice.
Chudý, ale sexy
Kdysi čtvrti obývané dělnickou třídou, přistěhovalci a nejrůznějšími menšinami se pod záminkou vylepšování veřejného prostoru postupně proměňují v kreativní a kancelářské distrikty s novou, mladší tváří. Obchody s autorskou módou, rádoby „ošuntělé“ kavárny a barber shopy pak doplňují rychle rostoucí nájmy, jež do míst lákají investory a odhánějí z nich jejich dlouholeté obyvatele. Atmosféra těchto čtvrtí, ke kterým patří i brněnský Cejl, se totiž ukázala být skvělým obchodním artiklem. Historie vepsaná do zdí společně se specifickým složením obyvatel vytváří tak akorát dramatické kulisy, jejichž hrany nově vytvořené parky a murály dokážou velice šikovně obrousit.
Dobrým příkladem může být vzhledem k situaci Cejlu již výše zmíněná berlínská čtvrť Kreuzberg. Ulice zaplněné barevnými graffiti a pulzující atmosféra plná nevšedních interakcí, undergroundově působící kluby a cenově dostupné, pro Evropu exotické fastfoody se staly vyhledávanými atrakcemi turistů z celého světa. Když potom v roce 2007 britský umělec vystupující pod pseudonymem Blu namaloval na Cuvrystrasse dva monumentální murály, vytvořil tak jakousi lokální značku a malby se staly na nějakou dobu ikonou čtvrti a potažmo i celého města. Nehledě na kritické sdělení, které v sobě obě malby ukrývaly, se bez vlastního uvědomění stal Blu součástí procesu postupné gentrifikace.
Tímto zásahem ale autor v Kreuzbergu neskončil. Po sedmi letech od realizace poskládal skupinu několika dalších umělců a přátel a společně obě díla přetřeli černou barvou. Je jasné, že jejich počin rostoucí nájemné už v tu chvíli zastavit nemohl, i tak se ale jedná o přinejmenším upřímný akt sebereflexe a vzhledem k exponovanosti díla i o silné vyjádření kritického názoru, oproti původním malbám poznamenaného osobní zkušeností autorů.
Dohlédnout dopady kriticky mířených vizuálních děl může být náročná disciplína. V tomto ohledu se zdá nevyhnutelné tlačit na řešení systematické, které by mělo přijít ze strany zastupitelů jednotlivých městských částí, třeba při výběru komisí rozhodujících o tom, jak a čím veřejný prostor zaplnit. Ty by pak v rámci vyloučených lokalit více zohledňovaly potřeby místních obyvatel (dostupnost informací, regulované nájemné, programy směřující k emancipaci lokálních komunit) a méně zájmy developerů, podnikatelů, stejně jako neinformovaných lidí s dobrým úmyslem a nereflektovanou představou o dopadech svých činů, jakým je v případě Cejlu Martin Reiner.
Kdyby všichni zmínění aktéři (Šedá, Reiner i David Oplatek, jenž vede projekt Káznice) obětovali své práci více zúčastněného pozorování, muselo by jim dojít, že jejich služba je pro obyvatele Cejlu službou medvědí. Ani černobílý design ulic, ani festival Barvy brněnského Bronxu potřeby místních obyvatel (nedostatek práce a vzdělání) nenaplní, stejně jako pronajímání jednotlivých prostor Káznice mladým kreativcům, v nejlepším případě neziskovému sektoru, jenž cílí na úplně jinou klientelu, než jakou potkáme v přilehlých ulicích. Naopak, všechny tyto kreativní počiny povedou k jedinému cíli, a tím je rostoucí nájemné a s ním spojená proměna složení obyvatel. V ulici Bratislavská už v tuto chvíli vyrůstá novostavba s byty o rozměrech 1+1. Kolik romských rodin si jejich pronájem bude moct v době postpandemické dovolit, bychom dokázali spočítat na prstech jedné ruky.
Umění v pohybu
Nenechme se zmást, i na území hlavního města vznikají nástěnné malby podobné těm brněnským. Většinou bohužel obsahově vyprázdněné, jako je tomu například v případě výsledků výzvy MuralArtUM2 z roku 2020. Ovšem co se týče Prahy, lze uvést i pozitivní příklad, a to projekt CirculUM 2020, který v minulém roce realizovala Galerie hlavního města Prahy společně s platformou Neolokator. Sestával z několika dočasných uměleckých intervencí v okrajových částech města, jejichž součástí byla i speciální autobusová linka, jež zprostředkovávala bližší seznámení veřejnosti s kurátory a participujícími umělci. Většina plánovaných akcí měla vzdělávací charakter, byla ekologicky a kriticky laděná. A dočasná.
V neposlední řadě je důležité zmínit, že do veřejného prostoru lze také zasahovat ilegálně, přesto legitimně, anonymně a bez nároku na honorář. Kdybychom hledali konkrétní příklady lokálních rozměrů, můžeme se podívat na akci kolektivu Džuvle, týkající se kauzy okolo ubytovny v ulici Markéty Kuncové v Brně z roku 2017. Skupina tehdy přelepila reklamu, jež visela na budově ubytovny a inzerovala pohádkové bydlení, fotkou švába. Chtěla tak upozornit na cynismus majitele, který nechává nájemníky přežívat v nuzných podmínkách, zatímco vydělává na kvalitě cizích produktů. I takové zásahy by pro umělce pracující ve veřejném prostoru mohly být inspirací, to by ale jejich ruce nesměly být svázané představou vlastní pomyslné slávy.
Na závěr si dovolím drobné osobní povzdechnutí nad tím, že ulice měly kdysi své vlastní zákony. Možná stejně nespravedlivé, jako jsou ty, jež je pohlcují, ale aspoň bez ambicí vytvářet iluzorní představu o rovnosti a rovnoprávnosti. Nemyslím si, že by bylo nutné se k oněm principům navracet, minimálně by však stálo za to ohlédnout se za svými kroky, stejně jako Blu vymazat některé z nich z historie, a vytvořit tím jinou budoucnost. Každý z nás by si měl být vědom toho, že ulice není bílá kostka a to, co do ní vkládáme (nebo naopak nevkládáme), má přímý dopad na životy konkrétních lidí.
Fotografie Cejlu: Šimon Kadlčák
Ilustrační kresby: František Štípek
Bára Bažantová | Narozena v dubnu. V minulosti byla členkou několika neinstitucionalizovaných, zdola organizovaných skupin zabývajících se sociální politikou, primárně právem na město. V současné době je studentkou v Ateliéru environmentu na FaVU VUT v Brně.