Vyhořelá pohádka českého lesa

Galerie Entrance zaměřila svůj výstavní program pro rok 2026 na ekologické a kulturní porozumění lesům a její kurátorský tým se při jeho promýšlení inspiroval publikací Finding The Mother Tree kanadské lesní ekoložky Suzanne Simard. Výstava Co shoří, to přetrvá je v pořadí již druhým projektem, který má návštěvníkům přiblížit les jako propojený organismus všech živých a rostlinných forem fungující jako dynamická síť sdílení a spolupráce.

Úvodní výstava této série, vypůjčující si název zmíněné publikace, se tematicky orientovala na les jakožto spirituální prostor paměti a prožitku a oslavovala jeho vitální sílu. Zářijová instalace ale oproti tomu přibližuje výstražné situace a momenty narušení lesních ekosystémů, zejména dopadem lidské činnosti. Jako rizikovou nahlíží podobu dnešních českých lesů, která je z velké části následkem zavedených plánovitých lesních hospodářství, a tedy tvořená lidmi. Z původních smíšených a listnatých lesů se za účelem rychlé produkce a těžby dřeva staly „dřevěné plantáže“ jehličnatých monokultur, které pak ovšem kvůli svému nepřirozenému původu a nízké druhové rozmanitosti hůře odolávají suchu či kůrovcovým kalamitám.

Kurátorský výběr Veroniky Čechové představuje projekty Bronislavy Bakule Malé a Tomáše Hrůzy, které mají podobně jako oni sami úzké vazby na přírodu a zároveň různými způsoby zachycují lidskou existenci v prostředí lesů. Vystavená díla, která jsou součástí kolektivního projektu zobrazujícího proměny lesní krajiny v Česku, postihují kritické stavy od kolonizace krajiny, kácení nebo velkoplošných požárů. Současně ale zaznamenávají i následné procesy jejich regenerace, což je patrné například už v první instalaci Tomáše Hrůzy. Jeho velkoplošné tapety vylepené v přední části galerie nám nejprve zprostředkovávají dopady katastrofálního požáru v národním parku České Švýcarsko z roku 2022, při kterém došlo k poškození zhruba 1100 hektarů plochy. Požár vyvolaný lidským zaviněním se v tehdy dlouho trvajícím suchu a silném větru snadno šířil a jeho hašení, na němž se podílelo na šest tisíc hasičů, trvalo přes 20 dní. Tyto dokumentární tapety jsou ale doplněny menšími, zarámovanými fotografiemi poetických reflexí a intervencí v různých prostorech lesů, které tak tvoří protipól k ničivým zásahům.

Hrůza je dále autorem také dvou prostorových instalací. První, naproti tapetám umístěná potištěná textilie procházející skrze stará nefunkční kamna na dřevo, obsahuje opět ekologický podtón. Zdánlivě nekonečná fotokoláž vyhozených a odložených vánočních stromků, zachycených v různých stádiích, se stává symbolickým „topivem“. Některé stromky ještě zelené, jiné na pohled depresivně seschlé a opadané mají efekt výstražné připomínky, s jakou nešetrností jsou nejen ve vánočním období vytěžovány přírodní zdroje. Naopak pozitivně působí instalace jehličnatého přístřešku z vykácených soušek a sebraných jehličnatých větví z daru od Lesů hlavního města Prahy. Uvnitř přístřešku je umístěná videoprojekce z cyklu We Have Never Been Forest (Nikdy jsme nebyli les) z roku 2023 s krátkými úryvky z českých filmových klasik (Tři oříšky pro Popelku, S tebou mě baví svět, Na samotě u lesa ad.) odehrávajících se v prostředí lesů. Při shlížení úryvků, které jsou důkazem toho, jak je trávení času v lesích pro naši kulturu charakteristické, nás vůně jehličí a zvuk jeho opadávání snadno přenesou do osobních vzpomínek z prostředí lesa. A podobně jako koláže vyhozených vánočních stromků na textilii nám připomínají využívání lesních zdrojů pouze pro lidské potěšení. Přístřešek z větví je pak odrazem využití lesního materiálu coby útočiště či úkrytu před živly, které bylo člověku vlastní od pradávna.

Hrůzovy instalace doplňují obrazy Bronislavy Bakule Malé, která ve své praxi kombinuje sochařství, malbu, i grafiku. Její díla jsou především autentickou výpovědí vycházející z vlastního prožívání zásadních proměn okolního přírodního světa a vzpomínek na místa, která už dnes vlivem utilitárního vztahu k lesním ekosystémům často existují v jiné podobě. Na výstavě se autorka prezentuje několika obrazy tematizujícími tento extraktivistický postoj. Trojice maleb z roku 2024 (Selekce, Lesy ČR, Paměť) pracuje se sugestivní tísnivou barevností očekávaného nebo již vykonaného kácení, kdy červené značky jako by ze stromů dělaly terče v hledí a tedy cíl pro lidskou spotřebu. Stejně tak tematizuje nevyhnutelnou újmu lesa i velkoformátový obraz Sucho (2026) instalovaný v přední části galerie. Právě extrémní sucha mnohdy spojená s momentem lidské nedbalosti jsou častou příčinou lesních požárů. Během letošního léta bylo evidováno několik lokálních požárů, přičemž posledním vážným případem byl opět požár v Českém Švýcarsku letos v květnu.

Optimistickým výhledem na možné budoucí nakládání s přírodními ekosystémy a příkladem nenásilného soužití je v závěru výstavy představený výzkumný projekt Nonviolence vedený Forest Research Platform. Skrze interaktivní procesy, do nichž jsou kromě lidí zapojená i zvířata nebo rostliny, zkoumá tento projekt autorství jako spojující a komunikační element. V lese vytvořeném a spravovaném lidskou rukou nedaleko Berlína jsou uměleckými prostředky reflektovány metody a principy senzibility vůči jeho živému organismu. Projekt usiluje o aktivní plnění vize o rovnocenném soužití všech živých forem, včetně té lidské, a pravidelně zapojuje mezinárodní autorky a autory, aby na vytyčeném území vytvářeli trvalá díla vycházející z této premisy. Na výstavě je projekt prezentován prostřednictvím odkazu na webové stránky, které jsou současně i archivem všech již realizovaných zásahů a nabízí veřejnosti i participujícím rozmanité pohledy na témata postupně vznikajícího společného díla. Díky neustále navazujícím uměleckým intervencím a pravidelným komentovaným prohlídkám, workshopům a performancím je prakticky trvalým ekologicko-edukativním projektem.

Nejen projekt Nonviolence, ale i celá výstava vytvářejí prostor k zamyšlení se nad lidským využíváním lesních zdrojů a přináší inspiraci k větší ohleduplnosti k přírodnímu prostředí, „které nám tolik dává“. Lesy nám kromě svého materiálního bohatství poskytují také představu útočiště a jsou prostorem pro trávení času ve všech sezonách. Nicméně v praxi stále dochází k jejich redukci na pouhou surovinovou základnu a tím i k oslabení jejich vitality.

„Naše české lesy“ máme tendenci vnímat s jistou hrdostí, jakožto kultovní prostory národní identity a bohatství. Samotný název Co shoří, to přetrvá jako by tuto zažitou nostalgii k nim jen potvrzoval. Vystavená díla i jejich autoři ovšem české lesy nahlíží kriticky a jejich pohádkové zobrazování je zde nahrazeno varovnými příklady bezohledného hospodaření a surovými zkušenostmi s tematizovanými kritickými stavy.

Bronislava Bakule Malá, Tomáš Hrůza, Forest Research Platform / Co shoří, to přetrvá / kurátorka: Veronika Čechová / Galerie Entrance / Praha / 4. 9. – 3. 10. 2026

Foto: Martin Bražina