K počátkům svázanosti se vším živým

Současná výstava Marii Bartuszové (1936–1996) v Muzeu umění Olomouc navazuje na její dřívější premiéru v Alšově jihočeské galerii v minulém roce, ale i na nedávné mezinárodní úspěchy na výstavách v londýnské Tate Modern či salcburském Museu der Moderne. Olomoucká retrospektiva nabízí nový, ucelenější kontext její tvorby. Těží totiž také z rodinné sbírky a umělecké pozůstalosti spravované dcerami Annou a Veronikou Bartuszovými. Díky tomu se zde můžeme setkat s dosud nevystavenými díly.

Výstavu otevírá citát vyjmutý ze zápisníku Bartuszové, který je současně jejím názvem – Malé prázdno plné malého nekonečného vesmíru. Diváka takřka ihned uvádí do autorčina kontemplativního myšlenkového světa a vyzývá ho k vlastním úvahám nad jeho významem. Citáty nebo fragmenty vlastních poznámek se dále prolínají celou expozicí a představují dosud málo probádaný materiál, který autorku zásadně přibližuje veřejnosti. Dnes již mezinárodně etablovaná sochařka totiž v kontextu českých dějin umění zůstávala dlouho opomíjena a jejich pozornost si získává až zpětně. Podle Gabriely Garlatyové – kurátorky (společně s Ginou Renotière) a autorky jejího monografického výzkumu – stála za tímto dobovým přehlížením tehdejší politická situace, sociální struktura i patriarchální charakter umělecké praxe v Československu. Současná rehabilitace umělkyně tak vychází ze snahy revidovat modernistický kánon a kontextualizovat dříve marginalizované východoevropské autorky, jejichž práce i způsob tvůrčího uvažování vykazují paralely se světovým sochařstvím a zároveň rezonují se současným uměleckým diskurzem.

Pražská rodačka Maria Bartuszová se během studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové seznámila se svým budoucím manželem, sochařem Jurajem Bartuszem (1933–2025). Většinu svého života ale strávila v Košicích na východě Slovenska, kam se po svatbě a narození první dcery s rodinou přestěhovala v roce 1963. Za totalitního režimu se zde v ústraní svého ateliéru vedle práce na občasných zakázkách dál věnovala vlastní tvorbě, kterou poprvé prezentovala v roce 1966 v rámci Výstavy mladých v Domě umění v Brně. Později se zapojila i do společných přehlídek Klubu konkretistů, jehož členkou byla od roku 1968, nebo jiných sochařských sympozií. Za svého života uskutečnila pouhé tři autorské výstavy, z nichž právě tu stěžejní – s názvem Maria Bartuszová: Sochařské práce –, uskutečněnou v roce 1988 ve Výstavní síni Svazu slovenských výtvarných umělců v Košicích, aktuální olomoucká expozice hned v úvodu připomíná.

Sochařské dílo Bartuszové je citlivou reflexí doby, do níž otevřeně integrovala svůj osobní příběh a prožité situace. Ty se projevují například v častém vyjádření napětí a vztahových relací mezi ženskou a mužskou postavou – v motivech stlačených a vytlačovaných tvarů, které rozvíjela od začátku 70. let, nebo v námětu převázaného vejce vyjadřujícího určité pouto. Kromě toho silně reflektovala také prožitky z období těhotenství a mateřství, stejně jako myšlenky zen-buddhismu a holistického přístupu. Tyto principy propojující témata přírody a fungování univerza jako takového autorka zkoumala skrze různé materiály. Nejcharakterističtější se však pro ni stala sádra.

V průběhu 60. a 70. let vytvářela malé plastiky, v nichž pracovala s intenzitou primárních tvarů od formující se dešťové kapky přes růst plodu k fragmentům lidského těla či rostlin. Dvojdílná plastika I (1966) nebo Čtyřdílná plastika III (1966) jsou pak klíčovými příklady této série sádrových plastik a bronzových odlitků, založených na náhodné intuitivní struktuře a částečné ozvěně světového abstraktně-organického sochařství (C. Brâncuși, J. Arp, H. Moore). S nástupem 80. let se projevuje její určitý vztah k otevřené krajině a stupňuje se i vazba ke klasické abstrakci a organickému sochařství. Intimní, subtilní socha – dříve skládaná z několika fragmentů – je postupně formulovaná jako odlévaný objekt monumentálního měřítka. Ve svém pozdním sochařském projevu je Bartuszová ještě osobnější a senzuálnější. Vedle již zmíněné koncepce přírodních organismů, éteričnosti a bytostných zážitků využívá jako určující principy také procesualitu a dočasnost.

Právě tímto vrcholným obdobím je celá olomoucká výstava zahájena. Je členěna do čtrnácti tematických okruhů, přičemž záměrně začíná závěrem autorčiny tvorby a přiblížením jejích dvou samostatných výstav v Košicích a Prešově z roku 1988, které výrazně odrážely její tehdejší pocity svázanosti. Místo sledování tradičního chronologického vývoje je tak divák hned v úvodu konfrontován s její nejzralejší (a v současnosti nejznámější) polohou nesoucí hluboké osobní sdělení. Od této fáze se pak postupně noří hlouběji v čase až k raným sochařským studiím, z nichž tato suverenita vyrůstala. Jednotlivé kapitoly, doprovázené popisnými texty i řadou úryvků autorčiných poznámek, odkrývají trvalý dialog mezi pocitem existenciální tísně a snahou nalézt v plasticitě hmoty účinnou odpověď na limity lidského bytí.

V rámci tohoto kontextu se divák seznamuje s dobovými okolnostmi tvorby Bartuszové a pozoruje její vyjádření intimity v různých rovinách – od zmíněných pocitů svázanosti až k proměnám ženského těla v období těhotenství. Jedním z prvních děl reflektujících intimní vztah je sádrový model a hliníkový odlitek Stromů ve větru (1962 a 1964), odlévaný do kondomu v době, kdy autorka kvůli těhotenství předčasně ukončila své studium. Dílo zachycuje nejen její vlastní životní situaci a nejistotu provázenou přesídlením do Košic bez záruky uměleckého uplatnění, ale syrově vyjadřuje i motiv mateřství a stromu jako symbolu života.

Neopomíjí se zde ani autorčina haptická tvorba a experimentální výstava pro nevidomé či realizace spjaté s architekturou nebo veřejným prostorem, o kterých se dozvídáme ve filmovém dokumentu STVR z roku 1981.

Život mimo hlavní umělecká centra a v relativní izolaci paradoxně Bartuszové umožnil rozvinout unikátní sochařský jazyk založený na svobodném experimentování. Její biomorfní a haptické sádrové plastiky jako by živě pulzovaly přímo před divákem a tím vykazovaly charakter živého organismu. Pojetí olomoucké výstavy tak rovněž zrcadlí tuto její autorskou koncepci „umění jako živého organismu“, vycházející z přírodních procesů a zákonitostí jakožto určujících principů tvorby. Dobře patrná je například v cyklu vrstvených Nekonečných vajec nebo fotodokumentaci Zavěšené plastiky (1985).

Výstava tak nebuduje napětí postupně, ale odkrývá ho rovnou v úvodu a udržuje si je po celou dobu. Jednotlivá díla Bartuszové jsou zde nahlížena jako jisté stopy s tendencí k fyzické křehkosti a dočasnosti. Ukazují, jak niterná vazba na žitou realitu a citlivost k přírodě i makrokosmu formovaly její materiálové myšlení způsobem, který jako koncept „svázanosti se vším živým“ rezonuje i v současné době.

Maria Bartuszová / Malé prázdno plné malého nekonečného vesmíru / kurátorky: Gabriela Garlatyová, Gina Renotière / Muzeum moderního umění / Olomouc / 6. 5. – 13. 9. 2026

Foto: Zdeněk Sodoma, MUO