Wodiczkovy tři sudičky

S trochou nadsázky lze říci, že výstava Krzysztofa Wodiczka je tou nelepší, která je v této chvíli v Praze k vidění. Přinejmenším to platí ve chvíli, pokud prahnete po současném konceptuálním umění, které je srozumitelné a přitom se nezaobírá jen samo sebou. Proto přinášíme hned dvě její recenze. Eva Slunečková (zde) si kromě chvály Wodiczkovy práce všímá i poněkud problematického rozevření instalace jednotlivých děl, které bohužel může diváka zmást či mu ubrat na zážitku. Emotivním způsobem výstavu přibližuje Kateřina Hanáčková (zde), která tvrdí, že u kolébky Krzysztofa Wodiczka stály tři sudičky: "Jedna ho obdařila duší umělce, díky druhé se mohl prosadit v oblasti kritického designu a třetí mu dala do vínku podobné zanícení pro lidskoprávní témata, jaká zaměstnávají komisaře v Organizaci spojených národů nebo pořadatele festivalu Jeden svět."