Zválcovaný kubismus

Když se na podzim roku 1918 narodilo samostatné Československo, nebyla to jen příležitost vklínit do staré vlajky českého království modrý trojúhelník a vyměnit v třídách portrét císaře pána za fotografii „tatíčka Masaryka“. Nová republika toužila po vlastní kulturní identitě, chtěla s patřičným sebevědomím ukázat, že její zřízení nemá se starým Rakouskem nic společného. Euforii z nabyté samostatnosti proto doprovázelo hledání nového, sjednocujícího estetického výrazu. Řada designérů a architektů, která se v prvních dekádách nového století nechávala unášet proudem moderních ismů, se oddala vlastenecké náladě, ve které hrály hlavní roli národní barvy, lidové motivy a obloukovité tvary navazující na praslovanskou mytologii. Fasády domů i bytová zařízení přicházely o dramaticky zalomené plochy a začaly být válcovány rondokubismem – nebo, jak se mu také říká, obloučkovým kubismem, národním stylem či stylem Legiobanky.

Interiér Legiobanky

Právě budova od Josefa Gočára, v níž v Praze Na Poříčí dodnes sídlí peněžní ústav, je muzeem zaniklého stylu. Osobitý výraz těžící z abstrahovaných prvků domácího folkloru nacházel podporu jen několik prvních let po vzniku republiky, než jej vytěsnil střízlivý funkcionalismus. Národní princip byl ten tam – modernistická stavba měla vypadat stejně, ať stála v Berlíně, Tokiu nebo brněnských Žabovřeskách. Otcové národního stylu, Josef Gočár a Pavel Janák, čelili kritice svých žáků, kterým učarovala tvorba Bauhausu a Le Corbusiera, a tak od vlnek a obloučků upustili a sami se dali služeb avantgardy. Labutí písní národního stylu pak byla československá účast na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925.

Kdo měl dosud o národním stylu jen slabé povědomí, k jeho úplnému pochopení mu nepomůže ani výstava Národní styl: kultura a politika ve Veletržním paláci. Právě kultuře a politice, tedy dobovému ovzduší, které pomohlo v prvních letech existence republiky zformovat svérázný umělecký styl, se výstava paradoxně příliš nevěnuje. Úvodní cedule lapidárně informuje o optimistické společenské náladě, jež po válce přála vzniku ryze českého stylu, všechna témata, která otvírá, však zůstávají jen nakousnutá – jako by sdělení výstavy jen viselo ve vzduchu a čekalo na dořečení.

Chalupa jako místo činu Architekti národního stylu na sebe brali úlohu básníků svého domova. Ve své tvorbě čerpali z repertoáru vesnického stavitelství – řada jimi navržených vil, ale i Janákovo krematorium v Pardubicích, oplývá stejnou poetikou, jaká byla vlastní vesnickým chalupám s malovanými lomenicemi. „Chaloupka je vážným nositelem autentických hodnot češství, výpovědí o odolnosti, ba nezdolnosti národa, nikoliv o jeho dětinskosti, ale o jeho mužné síle, jež mu dovolila přežít,“ psal literární badatel Vladimír Macura. Proto i jádrem výstavy ve Veletržním paláci je instalace evokující vesnickou chalupu. Provizorní stavení je rozdělené na šest barevně odlišených pokojů, které diváky seznamují s vybranými tématy národního stylu. Dozví se, jak vypadaly prvorepublikové hračky a první dětské pokojíky, jak se barevný svéráz promítal na bankovky, známky a kolky, či jak měl vypadat interiér dělnického bytu, jehož řemeslná náročnost z něj paradoxně činila záležitost pro movité textilní magnáty.

Pohled do instalace výstavy s "chaloupkou"

Jednotlivými místnostmi se nedá procházet – autorka projektu Vendula Hnídková nechtěla výstavu tradičně sestavit jako virtuální procházku od jedné vitríny ke druhé, a tak prohlídku chaloupky koncipovala jako hru na schovávanou. Pokoje vypadají jako místa činu, jež člověk špehuje klíčovou dírkou. U vystavených objektů stojí čísla jako u předmětů doličných, popisek k nim je nutné si najít v sešitu, který návštěvník dostane do ruky. Řazení exponátů však není vždy intuitivní, a tak se zážitek z objevování může snadno proměnit v podobnou frustraci, jakou zakouší předškolák, jemuž se v omalovánkách spočívajících ve spojování bodů nedaří najít další číslici v pořadí. Stejně jako on i divák se cítí zklamaný, že se mu nepovedlo dát dohromady kompletní obraz.

Umění, služba vlasti Umělecká činnost, tak jak ji provozovali zastánci národního stylu, nebyla jen výrazem umělcovy individuality, měla vyšší, vlastenecké poslání. Národnímu stylu vládly bujné dekorativní formy, intenzivní živá barevnost, lipové ratolesti, figury státního znaku nebo velikáni české minulosti. Umělci se však nepouštěli do banálního přejímání forem lidového umění, naopak se vlastními prostředky snažili postihnout esenci češství. Přiléhavým výtvarným přepisem českého rázu jsou zejména práce malíře a dekoratéra Františka Kysely, mimo jiné tvůrce státního znaku a prezidentské standarty, který s architekty často spolupracoval. Jeho koberce, malované stropy i plakáty ke Smetanovým operám kypí barevně svěží zpěvností a prostou intimní krásou.

Když se Československo zbavilo rakouských otěží, v mnoha městech vypuklo živelné obrazoborecké řádění – strhávali se rakouskouherští orli, německy psané cedule i mariánské sloupy. Nová společnost potřebovala nové modly, s nimiž by se mohla důstojně identifikovat. Tak se v novém státě rozhořela pomníková horečka, jejímž projevům se ve Veletržním paláci věnuje další část výstavy. Kromě postav národních hrdinů a státníků imponujících důstojným postojem a inteligentním výrazem se Češi měli poznat také v pomníku z Babiččina údolí od Otty Gutfreunda. Čtveřice dětí spolu s babičkou, Sultánem a Tyrlem hledí do dálky s ústy pootevřenými v radostném úžasu, jako by na obzoru spatřili samu zářivou budoucnost českého národa.

Gutfreundovým dílem je také pískovcový vlys z průčelí Legiobanky, který tvoří civilnější protiváhu k monumentálnímu reliéfu Jana Štursy, na němž ožívají vypjaté výjevy z kolbiště, kde československé legie bojovaly po boku Rudé armády. Gutfreund naproti tomu zachytil dojemnou scénu návratu legionářů domů – chlapce, který šplhá na sloup a ukazuje směrem, jakým se vojáci vracejí. Děvčata, jež se zbožně vzhlížejícím výrazem zasypávají muže květinami. Důstojníka, po němž se radostně sápe pes, zatímco líbá svou manželku, nebo vojína třímajícího v náručí batole, o jehož narození přišel, když sloužil na frontě.

Jak je důležité míti katalog Výstava je jen jakýmsi pahýlem, neúplnou skládačkou, jejíž chybějící dílky však vrchovatě doplňuje stejnojmenná doprovodná publikace. Kniha předestírá bohatý, detailně vyvedený obraz, který se vypořádává se všemi otazníky kolem národního stylu. V knize je možné se dočíst, že otázkou rysů českého národního umění si lámali hlavu už teoretici v 19. století, kteří hledali argumenty pro zrovnoprávněn Čechů. Že Pavel Janák stál o vytvoření typicky českého písma a chystal ve Strašnicích projekt obytné kolonie tvořené rodinnými domky ve stylu vesnické chalupy – mělo jít o ideální místo k životu pro moderní městskou rodinu, která díky miniaturní zahrádce může žít v iluzi těsného sepětí s přírodou. Dobovou náladu v knize dobře ilustrují pasáže z tisku a úryvky z teoretických esejů, studií a článků, mezi nimiž lze najít i Teigovu litanii na téma „svérázové mánie a vlastenčící horečky“, která podle něj lidové motivy víc zneužívá, než používá.

Publikace je bohatá na obrazový materiál, z nějž se kvůli nespolupracujícím institucím a nevhodným klimatickým podmínkám sálů dostal na samotnou výstavu jen zlomek – na fotografiích najdeme rondokubistické paláce, interiéry luxusních salonů i lidově zařízených kuchyní, ukázky knižních předsádek, návrhy studentů uměleckého řemesla na potisky látek, nová loga prvorepublikových podniků i krabičku od soli oplývající bohatým dekorativním tvaroslovím. V závěru čtenáře čeká nečekaný exkurz do historie českého pohřebnictví i seznámení s okolnostmi, které vynálezce národního stylu nakonec přiměly vlastenecký rejstřík nadobro odložit. Zejména v knize se tak Hnídkové daří dostát svému předsevzetí – dekódovat znaky národního stylu na pozadí doby jejich vzniku. Její počin je výletem do jedné z přehlížených kapitol československé vizuální kultury, kdy ze společenské euforie vybujel svérázný umělecký fenomén.

______________________________________________________________

Národní styl - kultura politika / kurátor: tým VŠUP pod vedením Venduly Hnídkové / NG: Veletržní palác / Praha / 8. 3. - 2. 6. 2013