22 odstínů šedi: od klasicismu k romantismu v Národní galerii

V polovině října tohoto roku otevřela Národní galerie v Praze dlouho očekávanou expozici umění 19. století v českých zemích. Je umístěna v Salmovském paláci na Hradčanech, kde společně se Schwarzenberským a Šternberským palácem vytvořila triangl expozic NG. Doufejme, že návštěvnost potvrdí staré sousloví „do třetice všeho dobrého“.

Až dosud byl Salmovský palác využíván Národní galerií ke krátkodobým projektům. Po svém otevření v roce 2012 a otřesném zážitku s Pernštejny se chvíli jednalo o poskytnutí prostor Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze. Nakonec se však rozhodlo, že stavba bude domovem reprezentativní kolekce umění prvních dvou třetin 19. století u nás. Expozice má nahradit ztracenou instalaci Umění 19. století v Čechách z kláštera sv. Jiří na Pražském hradě a částečně suplovat i Krajinu v českém umění, jež před časem opustila palác Kinských.

Od shora dolů

Prohlídka začíná v druhém patře, kde se po zdolání schodiště otevírá návštěvníkům výstava, rozdělená ve dvou poschodích do dvaceti dvou tematických celků. Úvod je věnován přelomu 18. a 19. století, tedy doznívajícímu klasicismu. Jde hlavně o obraz Venuše a Amor od Karla Agricoly ze zámku Dačice a sochařské kousky Bertela Thorvaldsena ze zámku Kynžvart, jež ovlivnily celé generace umělců. Na konec jedné éry a začátek jiné upomínají i Češi: Jan Quirin Jahn, poslední představený Staroměstského malířského cechu, a zejména malíř architektur Ludvík Kohl. Jeho díla jsou dobrým vzorkem uměleckého cítění doby romantismu.

Další část je zaměřena na krystalizaci českého výtvarného vyjádření 19. století, jež sílilo po vzniku Akademie výtvarných umění v Praze (1799). Skrze díla prvních učitelů, ředitele Josefa Berglera a krajináře Karla Postla, vede cesta ke generaci jejich studentů a pokračovatelů. Jedná se zejména o malby Berglerova nástupce v čele pražské akademie, Františka Tkadlíka. Na jeho osobitou práci pak navazují studenti Josef Mánes či Josef Führich. Zcela zasloužený prostor ovšem dostala portrétní malba. Podobizny od Antonína Machka a Františka Horčičky jsou doplněny pracemi Alexandra Clarota či Josefa Hellicha. Ten je představen proslulým portrétem Boženy Němcové ze sbírek Pražského hradu. Poslední část druhého patra patří krajinářským a žánrovým scénám Josefa Navrátila. Místnost před návratem na schodiště je symbolicky věnována rodu Piepenhagenů, který stál mimo oficiální okruh pražské akademie.

Při sestupu o poschodí níž přivítá příchozí stěžejní osobnost české krajinářské malby, Antonín Mánes. On a několik dalších bylo silně ovlivněno díly Caspara Davida Friedricha. S ním souvisí zájem českých malířů o německou romantickou krajinomalbu, reprezentovaný například obrazem Vřesoviště u Sv. Hypolitu u Vídně od Christiana Morgensterna. Po několika sálech, zasvěcených krajinářské škole Maxmiliána Haushofera, dostaly rozsáhlý prostor umělecké skvosty rodiny Mánesů. Přes žánrovou malbu a vliv vídeňské akademie výtvarných umění se návštěvníci dostanou ke konci. Ten uzavírá škola historické malby Christiana Rubena.

Příliš mnoho sterility

Salmovský palác působí vznešeně, ale je třeba mít na paměti, že stavba vznikla na začátku 19. století jako luxusní bytový dům. Od toho se odvíjí i dispozice, k výstavním účelům nevhodná. Návštěvník už při vstupu netuší, kam má jít. Vždy připravená ostraha napoví, že má vystoupat po schodišti, ale tam jej čeká další překvapení. Přes úvodní místnosti v každém patře je třeba projít dlouhou spojovací chodbou, kde zejména starší generace tápou jako v čekárnách nemocnic. Všudypřítomná bílá barva je ubíjející a unaví zrak návštěvníků tak rychle, že řadu kvalitních obrazů minou bez povšimnutí. Chybí barvy, místnosti působí nezajímavě.

Celkový dojem narušují i zdánlivé drobnosti. Pokoj s původními tapetami v prvním patře, který je nevhodně vybaven masivním biedermeierovým nábytkem a lustrem ve stylu druhého rokoka, by vypadal lépe prázdný. O malovaných tapetách se paradoxně nic nedozvíme. Oko historika umění zaujme pár nepřesností v popiskách i tiráž „uklizená“ na jednu z chodeb.

I přes zmíněné problémy lze ale novou expozici označit jako zdařilou. Mezi prezentovanými umělci nechybí žádná slavná jména. Doplňující texty se dotýkají reálných témat. Rozvržení do dvaceti dvou okruhů je nápadité. Koneckonců autorka koncepce Šárka Leubnerová není žádný nováček. Kromě obrazových zápůjček obohatila palác o mnoho sochařských děl (Johann Nepomuk Schaller, Václav Levý, Emanuel Max aj.). Možná ani netušila, jak moc se tím zasloužila o významné filozofické a prostorové oživení prohlídky. Vyváženým dojmem působí i grafika Kláry Horové. Výstavnímu týmu se prostě podařilo vyrovnat s prostory v rámci možností. Musíme tedy doufat, že se Salmovský palác, doplácející na svou nevhodnou dispozici a pokoušející tak trpělivost mnoha příchozích, nepromění v pomyslný Bermudský trojúhelník.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Umění 19. století od klasicismu k romantismu / autorka koncepce: Šárka Leubnerová / Národní galerie v Praze: Salmovský palác / Praha / od 17. 10. 2014

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

foto: Jan Štěpánek